14. ledna letošního roku se navždy uzavřela životní dráha jednoho z nejpozoruhodnějších českých hlasů poválečného období – české dramatické sopranistky Naděždy Kniplové. N. Kniplová začala svoji divadelní kariéru po pěveckém školení u J. Vavrdové (konzervatoř) a pak na pražské HAMU (u Kamily Ungrové a především u Zdeňka Otavy) v roce 1957 v Ústí nad Labem. Následovalo angažmá v Brně (1959 – 1964), kde pěvkyně získala ojedinělou možnost si výrazným způsobem prohloubit svoji interpretaci postav z děl Leoše Janáčka. Kostelničku měla již nastudovánu z Ústí nad Labem, ovšem Makropulos se stala jednou z nových vrcholných kreací. V Brně excelovala v novinkách jako krajně nesnadná Renáta z Prokofjevova Ohnivého anděla či Kateřina z Řeckých pašijí Bohuslava Martinů. A vedle těch titulů – ve dvou výrazných postavách smetanovského repertoáru – jako titulní Libuše a Milada v Daliboru.

Nové angažmá v ND Praze od roku 1964 přineslo Naděždě Kniplové novou roli Ortrudy ve Wagnerově Lohengrinu a také při festivalovém představení Pražského jara (1966) setkání s Herbertem von Karajanem, které pro ni osobně znamenalo pozvání na velikonoční salcburský festival 1967 v roli Brünnhildy ve Valkýře a start velké kariéry na Západě především v dílech Richarda Wagnera (jako Brünnhilda Isolda, Kundry, Sentra, Ortruda).

Moje osobní vzpomínka k paní Kniplové se váže k mým prvním dotekům s operní hudbou vůbec – Smetanovu Libuši jsem slyšel poprvé na LP právě v jejím úchvatném podání, stejně tak to bylo s její Kostelničkou.  V 80. letech minulého století tady zahraniční nahrávky nebyly dispozici, a tak já jsem doslova hltal výběr scén z Wagnerova Ringu, který vydal na LP český Supraphon (snímek pocházel z kompletní nahrávky Prstenu s dirigentem Hansem Swarowskym).  Vždycky mně fascinovala barevnost, průraznost hlasu paní Kniplové, její skvělá dikce a její sveřepá, velkorysá interpretace.

Vedle děl Richarda Wagnera se umělkyně doma i cizině uplatňovala výrazným způsobem v operách Leoše Janáčka. Její výkony Kostelničky (vznikly dvě studiové nahrávky Supraphonu), Kabanichy (Decca) a Věci Makropulos (bohužel k dispozici jen jako soundtrack k televizní verzi opery režiséra Václava Kašlíka) lze považovat za pilíř janáčkovského mistrovství. Například Kostelničku zpívala svým mocným hlasem již v relativně mladém věku vedle wagnerovských postav. Dnes je bohužel tato tragická postava operní literatury 20. století v zahraničí ztělesňována často staršími pěvkyněmi se zbytky hlasu a za zenitem jejich kariéry – což neodpovídá charakteru postavy ani vysokým pěveckým nárokům na tento part.

Vrcholné období N. Kniplové netrvalo dlouho – cca od roku 1963 do 1977, což bylo asi částečně zapříčiněno trochu překotným studiem nových extrémně náročných rolí a méně hospodárným vydáváním se ze svých pěveckých sil. Naštěstí z toho období jsou k dispozici četné gramofonové snímky, kromě výše již zmíněných se pěvkyně – jako jediná česká (a málokterá světová)! – mohla pyšnit dvěma kompletními nahrávkami Prstenu Nibelungova (Swarowski a Sawallisch)!

Po odchodu ze scény se Naděžda Kniplová ještě výrazně uplatnila při výchově pěveckého mládí.

Čest památce velké umělkyně!

Naděžda Kniplová 18.4.1932 – 14.1.2020