5. ledna 2020 – velká událost v kulturním životě Prahy a České republiky – po náročné tříleté rekonstrukci divadelní budovy – a přesně 132 let od prvního představení, které se tu odehrálo (v Novém německém divadle), se otevřely dveře Státní opery pro prominentní hosty a novináře.
Dramaturgie opery připravila pro zahajovací gala večer program, o jehož obsahové skladbě můžeme polemizovat, ale jednotlivá orchestrální a pěvecká čísla měla neoddiskutovatelně vazbu k historii nově zrekonstruované budovy, ať už v ní sídlil Neues deutsches Theater, Opera 5. května či Státní opera Praha.
Je velkou škodou, že provoz nové Státní opery nezahájila inscenace nového titulu operního souboru Národního divadla v Praze, na který publikum už dost netrpělivě čeká od počátku října loňského roku, kdy byla zatím poslední premiéra (vesměs kriticky přijatá Ščedrinova Lolita).
Nový německý šéfdirigent Státní opery Karl-Heinz Steffens se ve velmi slavnostně pojatém gala večeru ukázal jako tvárný mistr taktovky, svoje schopnosti prokázal nejlépe v německém repertoáru. Vstupní předehra k opeře Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští zároveň však vzápětí ukázala limity snažení orchestru, který přes veškerou snahu nebyl schopen dosáhnout potřebné plasticity výrazu, jak jej známe od německých orchestrů, které mají tuto hudbu dokonale zažitou. Vystoupení norské sopranistky Lise Davidsen, vítězky Domingovy Operalie a loňské bayreuthské Elisabeth z Wagnerova Tannhäusera, bylo jednak dramaturgicky chytře vymyšlené (Elisabeth zpívá árii „Dich teure Halle, grüss ich wieder“ – Tebe, drahá síni, zas vítám) ale zejména jsme měli možnost slyšet mimořádně krásný hlas velkého objemu, neuvěřitelně vyrovnaný ve všech rejstřících, s půvabnými kulatými tóny a perfektním frázováním. Davidsen se pak ještě během večer objevila dvakrát: v árii Lízy z Čajkovského Pikové dámy a v závěrečném finále Beethovenova Fidelia jako Leonora. Lízu má rovněž pečlivě nastudovanou, před vánočními svátky v této roli debutovala v newyorské Met po boku Yusifa Eyvazova jako Heřmanna. Škoda, že při výtečné interpretaci Líziny árie „Už se blíží půlnoc“ nenašla v dirigentovi a orchestru zcela adekvátní partnery pro prezentaci svého mistrovství.
Po vstupním vystoupení Davidsen, která svým projevem a hlasem ovládla celý prostor nově rekonstruované Státní opery, měl nesnadný úkol český tenorista Pavel Černoch, který přednesl obtížnou árii „Dein ist mein ganzes Herz“ z Lehárovy operety Země úsměvů důstojně a kultivovaně, ale nijak oslnivě. Lépe se mu dařilo v druhé části programu jako Cavaradossimu v árii z třetího jednání Pucciniho Toscy. Černoch sice není typickým italským spinto tenorem, ale zaujal pěkným frázováním, výrazem a celkovou kulturou interpretace slavné árie.
Režie slavnostního programu byla svěřena filmové režisérce Alice Nellis, která již v minulosti prokázala své schopnosti na operním jevišti. Tentokrát málo přesvědčivý výsledek jejího nového uměleckého počinu spočíval v informativních předtočených vstupech spisovatele Pavla Kohouta doplněných o projekci dobových obrazových a filmových materiálů. O klasické herecké vedení sólistů se Nellis pokusila v podstatě jen ve scéně Dona Giovanniho „Sola, sola in buio loco“ z 2. dějství. Na omezené ploše před orchestrem a za zády dirigenta se snažila rozehrát interakci mezi Leporellem, Donnou Elvírou a dalšími postavami Mozartova drama giacoso, což působilo místo velmi toporně, nepřirozeně až amatérsky (nehledě na nesmyslnou režijní invenci Nellis, že Donna Elvíra je slepá!).
Operu 20. století připomněla v první části galakoncertu mezihra Zemlinského opery Šaty dělají člověka (A. Zemlinsky byl nejen skladatelem, ale rovněž Hudebním ředitelem Nového německého divadle v letech 1911-1927). Jen odlesk bývalého pěveckého mistrovství předvedla Eva Urbanová monologem Kostelničky „Co chvíla“ z Janáčkovy Její pastorkyně a přestože zaujala mnohem více výrazem než svojí aktuální hlasovou dispozicí, dostalo se jí od publika mimořádně velkého potlesku.
Americká pěvkyně Emily Magee odřekla své účinkování na galavečeru a v roli Maršálky ji ve finále Růžového kavalíra od Richarda Strausse překvapivě dobře nahradila Alžběta Poláčková, která má tuto roli čerstvě nastudovanou z Národního divadla v Brně. Vedle nastupující mezinárodní hvězdy Davidsen jsme také měli možnost v Rosenkavalierovi slyšet další projev špičkové mezinárodní úrovně – mezzosopranistky Arnheiður Eiríksdóttir jako Octaviána a kultivovaný přednes Kateřiny Kněžíkové (Sophie).
Období Velké opery 5. května, která se usídlila v budově dnešní SOP na pouhé tři roky (než byla zlikvidována reformátorem Zdeňkem Nejedlým), patřičně připomnělo finále ze Smetanových Braniborů v Čechách a světovou premiéru Bohuslava Martinů Mirandolina (1959) v ND Praha (ve Smetanově divadle) pak zase orchestrálně zručně zvládnuté Saltarello.
Hudební ukázka z Krásových Zásnub ve snu, které měly svoji premiéru v Novém německém divadle v roce 1933, vyzněla možná trochu rozpačitě v sousedství ostatních hudebních čísel, pěvecky se v ní však dobře uplatnila řada členů souboru ND Praha včele s Janou Siberou. Stále punc vysoké kvality pěveckého umění předvedl slovenský basista Peter Mikuláš, který zpěvem ze Schrekerovy opery Der ferne Klang (Vzdálený zvuk) poukázal na Prahou po roce 1945 zcela ignorovaným meziválečným obdobím německé opery, jehož návrat je slibován novým uměleckým vedením ND pro příští sezónu. Závěr programu pak patřil finále Beethovenova Fidelia, který je v repertoáru současného souboru Státní opery. Ráznost, odvážnost a apelativost provedení skladby v podání sólistů, orchestru SOP a v neposlední řadě sboru SOP Praha daly tak zapomenout na nepříjemný dojem, který ve mně zanechalo hudebně mdlé a nevzrušivé hudební nastudování (Fidelia) bývalým šéfem SOP Andreasem Sebastianem Weiserem.
Na jeviště znovuotevřené Státní opery se postupně vrátí starší inscenace ND, jako Aida, Bohéma, Fidelio, Madam Butterfly, Rusalka či Nabucco, na ojedinělé dva večery nová budova poskytne svůj prostor pro hostování brněnského a banskobystrického operního souboru v rámci festivalového bienále Opera 2020 (s Liškou Bystrouškou a Ponchielliho Giocondou). Na novou inscenaci si budou muset čeští i zahraniční diváci ještě nějaký čas počkat.
Národní divadlo Praha, Státní opera – koncert ke slavnostnímu znovuotevření budovy 5. ledna 2020
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.