Alagnův oslnivý večer v Deutsche Oper Berlin

I tak hojně společně uváděná dvojice oper Sedlák kavalír (Cavalleria Rusticana) od  Pietra Mascagniho a  Komedianti (Pagliacci) skladatele Ruggiera Leoncavalla může přinést nevšední hudební a scénický zážitek. Již 40. představení inscenace Davida Poutneyho v Deutsche Oper Berlin se (od své premiéry v roce 2005) o to ve skvělém pěveckém obsazení v maximální míře zasloužilo.

Výtečně hrající orchestr Deutsche Oper Berlin pod vedením Paola Arrivabeniho disponoval při této repríze neobyčejnou plasticitou výrazu, orchestrální složka měla nezbytný náboj a jiskru, dirigent doslova dýchal s pěvci, respektoval jejich pěvecké dispozice a nechal je „vyzpívat“ jejich náročné party a po skvěle zahrané Cavallerii svůj výkon ještě vygradoval v druhé části večera.

Režijní koncepce Davida Poutneyho je poutavá, zejména pak v Pagliacci velmi originální, aniž by stavěla dílo na hlavu. Režisérovi a jeho výtvarníkovi scény a kostýmů Robertovi Innes Hopkinsovi se navíc podařilo dva zásadně odlišné příběhy nenásilně propojit.  Poutney začíná s poměrně realistickým rozehráním „Sedláka“;  ústředním bodem jeho scénického řešení je obytný přívěs Mammy  Lucie nacházející se pod dálničním mostem. Lucia podává z přívěsu občerstvení a sem za ní přicházejí vesničané, Santuzza, Turiddu a další aktéři příběhu. Nemohu posoudit, do jaké míry je dána interpretace hlavní ženské hrdinky Santuzzy režijní koncepcí či osobní invencí (nebo i typem) zaskakující pěvkyně Eleny Zhídkové – Santuzza je anorektická slabá žena, trpící silnými depresemi z nevěry svého manžela. Je to spíše troska než silná ženská osobnost, která u své tchýně nenachází oporu, a proto se odhodlá k zoufalému činu s tragický následkem. Neříkám, že Santuzzu nelze hrát i tímto způsobem, ale postava tím přichází o hodně ze svého mnohovrstevného charakteru. Divák sledující vyhublou hysterickou Santuzzu, která nepečuje o svůj zevnějšek, má logicky spíše pochopení pro konání Turidda, který působí svým zdravým furiantstvím i přes neukrývaný nelegitimní vztah s Lolou sympaticky.  První půlka večera končí shozením Turiddova mrtvého těla z dálničního mostu k nohám Lucie.

Zopakovaným výkřikem „Hanno ammazzato compare Turiddu !“ (Zabili nám Turidda!) a  scénickou a hudební reprodukcí závěru Sedláka netradičně začínají Leoncavallovy Komedianti, kteří jsou důvtipně inscenováni jako „divadlo na divadle“, a to dokonce dvojnásobně. Herecká společnost Cania „dohrála“ Mascagniho „Cavalleriu“ a v pompézním stylu připomínajícím chování filmových hvězd přejíždí v luxusním voze na další štaci. Osobní konflikt Neddy, Cania a Tonia ve skutečnosti neexistuje, tři hlavní postavy jen hrají „divadlo“ i ve scénách svého soukromí. Nedda „prožívá“ svůj zlomyslný sen milostného okouzlení se Silviem (kterého jen provokuje, aniž by o něj stála), Silvio je venkovským prosťáčkem, který se zamiloval do mediálního obrazu Neddy.  Z dvojnásobného „hraní“ odchází z pódia diváky bouřlivě oslavováni oblíbení a úspěšní herci (Nedda, Canio, Tonio, Beppo), na jevišti ale zůstává mrtvý Silvio jako oběť jejich hrátek.  Scénicky jsou v Komediantech organicky využity prvky z předchozího dílu večera – tak např. scénou projede obytný přívěs vezoucí Turiddovu mrtvolu, tažený Luciou; dálniční most z první části večera se promění v rampy zajišťující osvětlení divadelní společnosti.

Vedle výtečně hrajícího orchestru bylo hlavní výhrou večera obsazení Roberta Alagny do obou hlavních mužských postav (Turiddu, Canio). Alagna měl opravdu hvězdný večer, jeho soustředěný a naprosto uvolněný výkon představoval absolutní špičku svého pěveckého oboru. Oslnil bravurním zpěvem i naprosto spontánní a přesvědčivou hereckou akcí.  V Cavallerii mu bohužel ne dostatečně konkurovala Elena Zhidkova, která roli Santuzzy narychlo převzala po odřeknutí Evy Marie Westbroek.  Zhidkova převedla krásný zvučný hlas, ale jinak po interpretační stránce zůstala roli mnoho dlužna. Anna Buslidze jako Lola zaujala barevností svého hlasu a celkovou smyslností svého projevu, solidní výkon odvedli spolehliví Ronnita Miller (Lucia) a Rodrigo Esteves (Alfio). V Komediantech pak svojí intenzitou projevu zaujali Aleksandra Kurzak a Carlos Álvarez. Životní partnerka Roberta Alagny udělala za poslední léta velký pokrok v rolích italského a francouzského repertoáru a její kreace záletné Neddy patřila vedle Alagny k tomu nejlepšímu, co večer v berlínské opeře přinesl.  Její dokonalá italská dikce, pečlivé vypointování každé fráze, doplněné vždy vtipnou a adekvátní hereckou akcií se staly perlou inscenace Leoncavallovy opery. Snad jen užší tón ve výškách jí lze lehce vytknout. Strhující byl rovněž i zralý Carlos Álvarez (Tonio)  se stále krásně znějícím barytonem, příjemným překvapením byl výborně zpívající mladý Ya-Chung Huang jako Beppo. Samuel Dale Johnson kvalitně odvedl roli Silvia.

P. Mascagni – Cavalleria Rusticana / R. Leoncavallo – Pagliacci Deutsche Oper Berlin 20.9.2019, délka představení 2 hodiny 24 minut