Diváci protestují proti nové Síle osudu v Berlíně

Jeden z čelních německých operních domů Deutsche Oper Berlin (DOB) zahájil svoji sezónu 8.září 2019 premiérou nové inscenace Verdiho Síly osudu, kterou bude v listopadu letošního roku následovat operní novinka Heart Chamber (Srdeční komora) skladatelky Chayi Czerowin (nar. 1957). V koprodukci s Operou National Montepellier pak hudební ředitel DOB Donald Runnicles  nastuduje se svým souborem Brittenův Sen noci svatojánské (premiéra se bude konat 26.1.2020), další titul 20.století Antikrist Rueda Langgaarda (1893-1952) určitě osloví milovníky moderny; sezónu pak začne uzavírat nová produkce Pikové dámy v hvězdném obsazení Sondry Radvanovsky jako Lízy, Martina Muehleho (známého též z pražských pohostinských představení) jako Heřmanna a s veteránkou německé operní scény Hannou Schwarz jako hraběnkou. Vrcholem sezóny pak bezesporu bude nastudování první části nového cyklu Prsten Niebelungů Zlato Rýna pod vedením Donalda Runniclese. Nabídku početných jevištních titulů (premiérových i reprízovaných) pak doplní koncertní provedení vybraných operních kusů: v září již diváci měli možnost vyslechnout dvakrát Ariadnu Lecouvreur s Annou Netrebko, zřídkadky prováděnou Dinorah Giacoma Meyerbeera uvedou v DOB 4. a 7.března 2020 a lahůdkou bude jistě i koncertní Thais Julese Masseneta s Nicole Car v hlavní roli smyslné kurtizány.

Premiéra Síly osudu (Forza del destino) na Bismarkstrasse vzbudila bouřlivou diskuzi v divadelních kruzích, které předcházely hlasité projevy nevole přítomných diváků nejen během prvního uvedení nové inscenace. Důvodem byla režijní koncepce význačného (a často provokujícího) německého činoherního režiséra Franka Castorfa, jehož operní příznivci mají v živé paměti jako tvůrce kontroverzního posledního Prstenu Niebelungova Bayreuthských festivalových slavností. Castorf neváhá bourat veškeré tradiční postupy operního divadla, přerušuje tok hudby a nechá pěvecké protagonisty promlouvat německy či anglicky texty, které s původním libretem Francesca Piaveho a Antonia Ghislanzoniho mají občas pramálo společného a slouží jen k tomu, aby umělec dal výhybku hudebního dramatu směrem, kam on sám potřebuje. Projevy nespokojenosti s mluveným projevem (a zejména jeho kontroverzním obsahem) vzbudily i při recenzované repríze dne 21. září letošního roku především přednášené pasáže z románu Curzia Malaparteho Kůže (1949), které v kontextu pohnutého příběhu Dona Alvara, Donny Leonory a jejího bratra Carlose vyzněly podivně provokativně a vytrženy ze souvislostí Malaparteho knihy působily až příliš zjednodušujícím pohledem na otázku svobody Evropy a Ameriky.

Verdiho „Forzu“ inscenátoři velmi často umisťují do válečného prostředí, Castor volí přímo období 2. světové války. S reáliemi ovšem zachází volně, aby tak vyjádřil přesah válečného násilí ve Španělsku (kde se historie dle literární předlohy odehrává) i do jiných zemí (Německo, Itálie, Velká Británie, Rusko) a z minulosti do současnosti (to pak především použitím kostýmů, které vytvořila Adriana Braga Peretzki). Režisér s výtvarníkem scény Aleksandarem Denicem vytvořili na točně konstrukčně náročnou scénu, díky které je možné realizovat rychlé proměny místa děje (dům markýze Calatravy, veřejná shromaždiště, mnišský klášter, vojenský lazaret a další). Vedle vnějšího „obalu“ scény výtvarník a režisér ovšem velice účinně zachází i s vnitřním a zadním prostorem mise-en-scène, kde neustále probíhají paralelně další hrací plány. Pro dokonalou vizualizaci těchto vedlejších plánů jsou využíváni kameramani vybaveni ručními kamerami, které snímají (za běžných okolností) hůře viditelné či zcela skryté herecké akce (v nitru jevištní konstrukce) na velké plátno umístěné před zraky diváků. Tato „filmová“ složka představení se ovšem stává často velmi dominantní a diváci více sledují projekci, než aby se věnovali reálné herecké akci pěveckých protagonistů a Verdiho hudbě, která se bohužel je Castorfově koncepci, ocitá na vedlejší koleji. Za formu režisérské zlovůle lze považovat i sólové zpívání uvnitř scény, prakticky „do zdi“, což možná zapadá do kontextu inscenace, ovšem akusticky přirozeně není optimální. Tvůrci vskutku nešetří režijními nápady, ale i jejich rozmanitost a bohatost diváka ve více než tříhodinovém představení stejně časem otupí. Na druhou stranu režisér rezignoval na důslednější vedení protagonistů, kteří se nevyvarovali jisté herecké povrchnosti a manýr. Kromě sólistů a sboristů jsou na jevišti přítomní početní statisté (tu a tam provádějící neuvěřitelně nepochopitelné herecké akce). Jako vypůjčený z filmů Pedra Almodovara  působí tranvestitní performer Ronni Maciel, který doprovází účinkující prakticky po celou dobu děje, ovšem jeho přínos pro celkové vyznění inscenace je dle mého soudu nulový.

Po odřeknutí italského dirigenta Paola Carignaniho dirigentskou taktovku narychlo převzal a dílo (hraje se verze z roku 1869) hudebně nastudoval mladý dirigent Jordi Bernàcer, který už sice má četné mezinárodní zkušenosti, ale bohužel prokázal málo citu pro italskou operu. Zásadní technické nedostatky jeho způsobu dirigování nelze vytknout, ale jeho hře zásadně chyběly osobitost pojetí, větší zaujetí a rozmach.

Sbor Deutsche Oper Berlin pod vedením Jeremy Binese zvládl svoji nelehkou roli na výtečnou. Sopranistka Maria José Siri disponuje pro obtížnou hlavní ženskou roli Donny Leonory dramatickým sopránem dobré znělosti a příjemného témbru, ale byla nezřídka pod tónem a její výšky zněly úzce a ostře. Překrásným hlasovým materiálem a dobrou technikou se uvedl afroamerický tenor Russell Thomas, kterému do dokonalosti jeho projevu přeci jenom chybí punc silné osobnosti a i herecky (asi vzhledem k jeho tělesné objemnosti) není zcela přesvědčivý. Velmi působivou kreací Dona Carlose překvapil německý barytonista Markus Brück. Přesvědčil krásným hlasovým materiálem ( i když ne úplně italského témbru), pečlivou interpretací zpívaného textu a v neposlední řadě podmanivou hereckou akcí, která vycházela z náročné Castorfovy koncepce. K docela povrchní pěvecké i herecké interpretaci se uchýlila ruská mezzosopranistka Agunda Kulaeva jako Preziossila, Marko Mimica (Padre Guardian) zaujal zejména sonorně znějícím basem. Velkým pěveckým objevem večera se stal gruzínský basbarytonista Misha Kiria. Jako Fra Melitone fascinoval krásně posazeným hlasem velkého objemu, jeho zvučností a nezvyklou pohyblivostí. Rovněž jeho italština byla perfektní a doufejme, že se s tímto zpěvákem budeme v budoucnu častěji vídat na mezinárodních pódiích.

G. Verdi – La forza del Destino, Deutsche Oper Berlin 21. 9.2019, délka představení 3 hodiny 6 minut, 1 pauza