Téměř dvouhodinovou operu Koma hudebního skladatele Georga Friedricha Haase oživuje na své scéně Státní divadlo v Braunschweigu. Renomovaný skladatel se narodil 16. srpna 1953 v Grazu, kde také studoval kompozici u Gösty Neuwirtha a Ivana Eröda; později ve Vídni u Friedricha Cerhy, s nímž navázal přátelství. Již v roce 1981 uzřela světlo světa jeho komorní opera Adolf Wölfli. O více než deset let později, v roce 1996, měla v Bregenzu premiéru jeho další komorní opera Nacht (Noc), za níž obdržel Cenu Ernsta Krenka. V roce 2000 jej proslavilo instrumentální dílo in vain, které loni zaznělo v rámci festivalu Pražské jaro.
Haasův skladatelský styl připomíná styl Györga Ligetiho, a to zejména v použití mikropolyfonie, mikrointervalů a využití alikvotních sérií. Bývá také často charakterizován jako přední představitel takzvané spektrální hudby. Jak poznamenal hudební teoretik Boris Klepal ve svém textu věnovanému právě uvedení výše zmiňované skladby, „Haasův hudební jazyk vytváří oblouk mezi evropskou a americkou avantgardou 20. století.“ V současnosti skladatel žije a pracuje v New Yorku se svou chotí Mollenou, se kterou jej pojí veřejně přiznaná záliba v nezvyklých sexuálních praktikách, kterážto tvoří neoddělitelnou součást jeho veřejného hudebního angažmá.
Haasova opera Koma na libreto Händla Klause zazněla ve světové premiéře na Schwetzingenském festivalu v květnu 2016. Její druhá, definitivní verze s názvem psaným jako KOMA byla premiérována v Stadttheater Klagenfurt v březnu 2019. Dílo se začalo uvádět především na jevištích německy mluvících zemí jakožto třetí díl z tzv. schwetzingenské trilogie, kde ji předchází opery Bluthaus a Thomas. Zatímco před dvěma lety zazněla původní verze Komy společně s Monteverdiho operou „Il combatimento di Tancredi e Clorinda“ z roku 1624 v mnichovském Volkstheater pod taktovkou Teodora Currentzise a v režii slavného Romea Castellucciho, letos v červenci zazní v koncertním provedení její druhá, novější verze, a to v rámci Salzburských slavností s dirigentem Basem Wiegersem.
Koma rozebírá stav pacientky zachycené mezi životem a smrtí. Michaela utrpěla traumatické poranění mozku v důsledku vstupu do ledového jezera a zůstává ve vegetativním stavu. Je zde – a zároveň neuvěřitelně daleko. Je uvězněná v limbu světla a temnoty. U postele je její rodina: manžel Michael, dcera Barbara, sestra Jasmin a švagr Alexander, s nímž měla kdysi poměr. Rodina oslovuje Michaelu a vzpomíná na scény z jejího života. Nikdo nedokáže jednoznačně říct, jestli se někdy probudí z kómatu. Díky Haasově sugestivní hudbě je tato „země stínů“ téměř hmatatelná. Více než polovina scén zobrazujících Michaelin komatózní stav prostřednictvím zvuku se na základě instrukce skladatele odehrává v absolutní tmě. Zaměstnanci nemocnice se v jakémsi šeru vydávají za svými každodenními záležitostmi, zatímco Michaelini příbuzní jsou konfrontováni s další zemí stínů: hrůzami paměti. Je zde vhodné poznamenat, že se nejedná o jedinou operu s tímto názvem a velmi podobným námětem. V listopadu 2007 měla ve Slovenském národním divadle v Bratislavě premiéru komorní jednoaktovka Kóma slovenského skladatele Martina Burlase (nar. 1955) na libreto, které Burlas napsal spolu s Jiřím Oličem. Dílo se však setkalo s rozporuplným, až kritickým přijetím odborné veřejnosti a brzy bylo staženo z repertoáru. Burlas se už víc k opernímu žánru nevrátil.
Ve Státním divadle Braunschwiegu hrají v nejnovější produkci bez pauzy původní, schwetzingenskou verzi Haasovy opery. V ní lékařský personál mluví a zpívá pouze Michaelina rodina a ona sama mimo scénu. To dává předpoklady pro realističtěji pojatou inscenaci střídání jednotlivých světelných a temných „fází“ opery, kde v prvním případě vidíme všechny zúčastněné a ve druhém pouze slyšíme jednotlivé hlasy a orchestr (světelný design Jörg Schmidt). Režisérka Dagmar Schlingmann ovšem představuje spíše abstraktní koncept, který se patrně odehrává Michaele v její hlavě. Scénografka a autorka kostýmů Sabine Mader pro tento účel postavila otočný a posuvný poloprůhledný box, na němž a za ním se příležitostně promítají filmové úryvky. Patrně se jedná o vzpomínky, které si členové rodiny vybavují. Korespondují však jimi interpretované děje s realitou, jak ji vnímala sama Michaela? Podivné, fialově zabarvené každodenní oblečení a bílé paruky nevypadají ani abstraktně, ani realisticky. Na chvíli je v rámci postmoderní stylizace doplňují nafoukovací gumové kostýmy duhového jednorožce a dinosaura, jejichž smysl může divákovi poněkud unikat. Smysluplněji působí velký bordový šátek, či spíše šála a nadrozměrné zelené šaty. Na minimalistické scéně se jinak nachází pouze křeslo. Nemocniční pokoj bychom tam však hledali marně. Jak už bylo řečeno: realistické pojetí není tím, o co by se režisérka Schlingmannová primárně pokoušela, což ostatně sama přiznává i v programové brožuře.
Hudebního nastudování se ujal řecko-německý dirigent Alexis Agrafiotis, který v Braunschweigu umělecky působí od roku 2017. Jeho role byla náročná oproti běžné dirigentské praxi hned z několika důvodů. Za prvé, jedná se o interpretačně, ale i percepčně náročnou soudobou hudbu, jejíž nastudování si obvykle vyžaduje zvýšené nasazení všech zainteresovaných. Za druhé, orchestr byl díky scénickému pojetí, kdy diváci seděli prakticky na jevišti na vyvýšených schodech a většina děje se odehrávala ve zmíněné krychli, rozdělen na dvě části obklopující tento scénický útvar. Takže druhá část orchestru, konkrétně jeho žesťová sekce včetně akordeonu, byla nucena dirigenta vnímat zpovzdálí. Za třetí, jelikož se během děje střídají lehce osvětlené momenty s naprostou temnotou, musí všichni účinkující znát své party, přinejmenším jejich „potemnělou“ část, prakticky zpaměti. Dirigenta totiž, pochopitelně, není vůbec vidět. Navzdory těmto omezením se podařilo dosáhnout kompaktního (sou)zvuku celého orchestrálního tělesa. Hudba Komy sice může na různých místech připomínat už zmíněného Ligetiho, našeho Aloise Hábu, v klavírních částech Debussyho, případně v tutti dokonce Wagnera a jeho melodickou linku jeho Zlata Rýna, není však eklektická. Spíš k těmto mistrům odkazuje jako k legitimní tradici. Místy působí skoro až hypnoticky, konejšivě a vpravdě komatózně.
Stejným výzvám jako orchestr čelí také sólisté. Specifikem je nejenom skutečnost častého střídání světla a tmy, ale také fakt, že samotná hlavní postava Michaela, jejíž jméno zazní v libretu nesčetněkrát, na scéně ani není. Zpívá celou dobu ve tmě za zády diváků. Téměř ke koloraturám šplhajícího partu se bravurně svým průrazným, kovově jasným hlasem zhostila petrohradská rodačka, sopranistka z místního souboru Ekaterina Kudryavtseva. Stejně jako ona svým sólistickým výkonem výrazně zaujal kontratenorista Daniel Gloger. I Glogerova pěvecká (i herecká) pozice, tentokrát plnohodnotně na scéně ve zmíněné krychli, byla ztížena. V jeho případě tím, že musel uzpívat dva party: samotného Michaelinova švagra Alexandra zpívaného sytým barytonem (!), ale také její matku, což bylo zvýrazněno také kostýmem a ženskými botami s podpatky. V roli Michaeliny dcery Jasmin se svým hezky prosvětleným mladodramatickým sopránem předvedla Veronika Schäfer. V roli Michaela, chotě komatózní Michaely, se představil basista Rainer Mesecke, další člen místního souboru.
Nastudováním Haasovy Komy Státní divadlo Braunschweig pokračuje v započaté tradici uvádění soudobých oper. V posledních letech tam uvedli poněkud neznámé tituly jako například La porta della legge Salvatore Sciarrina, operu Rival skladatelky Lucie Ronchetti nebo dílo Europeras 1&2, jehož autorem je americký skladatel John Cage. Tato divadelní scéna ve spolkové zemi Dolné Sasko se díky tomu stává progresivní avantgardou přesahující regionální rozměr a lákající fanoušky tzv. nové opery ze širokého okolí i ze zahraničí.
Georg Friedrich Haase: KOMA, Staatstheater Braunschweig, premiéra 9.3.2024, psáno z reprízy dne 12.4.2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.