Svoji první recenzi z Tiroler Festspiele v rakouském Erlu v srpnu 2023 jsem začínal slovy: „Asi nebude existovat na světě mnoho malebných vesnic, které se mohou pochlubit hned dvěma operními domy vzdálenými od sebe sotva tři sta metrů, mezi kterými se navíc volně pasou krávy. Ale přece jedna taková existuje – asi 370 km od našich hranic v rakouském Erlu, kde se každoročně pořádají Tiroler Festpiele“. Když jsem na festival zavítal podruhé v lednu letošního roku, tak až na pár výjimek bylo vše při starém. Na louku mezi operními domy jen padal bílý sníh, po kravách ani památky. Provoz v Pašijovém divadle (Passionstheater) je v zimě zastaven (podobně jako Bayreuth není vybaven vytápěním), nicméně v mladším moderním Festspielhausu, otevřeným v roce 2012, naplno probíhala nabídka zimní části festivalu.
Le postillon de Lonjumeau
Letošní programovou operní nabídku zahájilo nové nastudování kdysi velice oblíbeného Postiliona z Lonjumeau ( Le postillon de Lonjumeau) Adolpha Adama. Veleúspěšná produkce z „covidové“ sezóny 2021/2022 se na jeviště festivalového divadla vrátila v plném lesku a byla opět více než vřele přijata festivalovým obecenstvem.
Adolpha Adama znají především milovníci baletu, neboť je autorem hudby ke slavné Giselle. Adamova nejznámější hudební komedie (s mluvenými dialogy) spíše uchvacuje hudební nápaditostí vybraných scén a perlivou situační komikou spíše než originalitou hudebního jazyka a neotřelostí svého libreta, které vzniklo z pera Adolpha de Leuvena a Léona Brunswicka. Námětem opery se stal příběh kočího Chapelou, který se díky svého krásnému hlasu přes noc stane tenorovou hvězdou Královské opery na dvoře Ludvíka XV. Kvůli kariéře se dokonce vzdá během svatební hostiny i své manželky Madeleine: ta se během deseti let odloučení stane díky dědictví zámožnou Madame de Latour, kterou si pro její peníze chce St. Phar (Chapelou) vzít, ale je obviněn z bigamie a hrozí mu šibenice. Nakonec se vše vysvětlí a Madeleine svému choti odpustí. Uvádění Postillona si klade za jediný cíl: vytvořit působivé představení, při kterém si diváci poslechnou příjemné melodie a pobaví se. A nutno hned na počátku konstatovat, že tento cíl byl v Erlu beze zbytku naplněn. Hrálo se na velmi funkční a variabilní scéně Kaspara Glarnera, která použitím rafinovaných výtvarných prostředků zdůraznila divadelnost prostředí (resp. princip divadla na divadle), včetně nezbytné nadsázky. Jistý druh exagerace se ukázalo být tím správným klíčem pro uchopení komické opery. V tomto směru účinně působily nabubřelé barokní kostýmy (rovněž Kaspar Glarner) a vše korunovala pečlivě nazkoušená herecká akce (režisér Hans Walter Richter). Inscenátoři se rozhodli jít nesnadnou cestou – hrát operu v původním francouzském znění navíc i s francouzskými dialogy (což by v českých podmínkách bylo naprosto nerealizovatelné), a to i přesto, že pouze jediný účinkující pocházel z této jazykové oblasti. Zvládnutí nesnadné francouzštiny bylo opravdu obdivuhodné, z velmi vysokého standardu účinkujících se bohužel vymykal jen představitel hlavní úlohy Ital Pietro Adaini, který si francouzštinu trochu „poitalšťoval“ způsobem, jak to bohužel dělá a dělalo (i v minulosti) většina italských zpěváků včetně hvězd první velikosti (např. Franca Corelliho). Z původního nastudování Postiliona ze sezóny 2021/2022 přešla do nové inscenace většina účinkujících (s výjimkou Adainiho) a rovněž dirigenta Beomseoka Yi, který původní produkci sice nenastudoval, ale úspěšně v ní zaskočil a nyní mu bylo svěřeno kompletní hudební nastudování nového provedení. Beomseok Yi spolu s festivalovým orchestrem projevil vysokou míru citu pro styl této francouzské hudby, přestože v orchestru (alespoň podle jmen uvedených v programové brožury) jasně převládali hráči z východní Evropy.
Ve výborně rozehrané hudební komedii zaujala na prvním místě Monika Buczkowska jako Madeleine / Madame de Latour , která okouzlila osobitostí tónu, krásnou zjevu, působivým legatem, vynikající francouzštinou ve zpěvu i v mluveném projevu a v neposlední řadě přirozenou hereckou akcí, které nechyběl smyl pro komiku a nadsázku. Již zmíněný Chapelou / Saint-Phar Pietra Adainiho splňoval extrémní hlasové požadavky včetně nezbytného vysokého D, ale zřejmě tím, že neměl dostatek cit interpretaci francouzského textu, nezřídka sekal noty. Joel Allison jako Bijou a Alcindor upoutal pozornost pěkným znělým basem, vyrovnaným ve všech polohách a přesvědčivou komickou akcí. Také Dennis Chmelensky (Marquis de Corsy) se výborně vypořádal se svým pěveckým partem a pečlivě prokresleným hereckým portrétem své postavy. Dobrým tahem se ve veseloherní smršti ukázalo být obsazení role komorné Madame de Latour pohybově zdatným mužským představitelem Gabrielem Wankou, který se rovněž podílel na choreografii představení. Festivalový sbor vedený Olgou Yanum působil velmi svěžím dojmem a zcela v rytmu představení doplňoval nenásilnými vtipnými akčními etudami hraní sólistů, aniž to působilo jakýmkoliv způsobem rušivě.
Charles Adam: Le postillon de Lonjumeau, Tiroler Festspiele Winter 2023/2024, psáno z reprízy 5. ledna 2024
SNĚHURKA
Jestliže u obnoveného Postiliona šli organizátoři letošních zimních Tyrolských her tak říkajíc na jistotu, v případě inscenování opery Nikolaje Rimského Korsakova Снегурочка–весенняя сказка neboli Sněhurka – jarní pohádka vkročili na zcela neznámou půdu: jednalo se o zcela nový titul, navíc úplně poprvé vůbec uvedený na rakouských scénách. Zcela v souladu s režijní koncepcí dramaturgie Schnee-flöckchen (jak zní německý název opery) vypustila z názvu „jarní pohádku“. Jen krátce uvádím, že opera, která vznikla na motivy stejnojmenné divadelní hry Alexandra Nikolajeviče Ostrovského, měla svoji premiéru 29. ledna 1882 v ruském Petrohradu. V Česku se docela pochopitelně hrála poměrně hojně v období před rokem 1989. V současnosti neprávem opomíjená (nejen) Sněhurka naposledy zazněla v nastudování Národního divadla moravskoslezského v roce 2004.
KRÁTCE K OBSAHU SNĚHURKY
Kouzelná bytost Sněhurka se touží potkat s lidmi a její matka Jaro (či Vesna) a otec Mráz splní dlouho chované přání své dcery. S lidmi se Sněhurka také učí znát lidské pocity – lásku, žárlivost, vášeň. Její krása vzbuzuje lásku pastýře Lela i mladého Mizgira, ženicha Kupavy, ale ona sama je chladná a nedovede projevit žádnou vášeň. Kupava, kterou opustil její ženich Mizgir, hledá spravedlnost u samotného cara Bernděje, který se nejdříve Kupavy zastane, ale když k němu přivedou Sněhurku, pochopí kouzlo, kterým ona k sobě poutá všechny muže. Sněhurka je však hluboce nešťastná, že není sama schopna lásky a požádá svoji matku, aby jí do srdce vložila lásku. Vesna to s těžkým srdcem učiní ale žádá jí, aby se vyvarovala paprsků boha Jarila. Sněhurka zažije chvíli štěstí jen na chvíli, s láskou v srdci se obrací k Lelovi, který mezitím dal přednost Kupavě. Zima ustupuje a sluneční paprsek dopadne na Sněhurku, která roztaje jako jarní sníh.
IDEOVÝ KONCEPT INSCENACE
Už samotné libreto pohádkového příběhu naznačuje přesah do širších společenských souvislostí. Rimskij- Korsakov v manifestu opery, která měla premiéru v roce 1882, nejen vyjádřil své odvrácení od tradičních národně historických témat, ale také svou fascinaci fantastickým, staroslovanským rituálem a životním stylem, stejně jako pantheistickým světonázorem. Právě mytické rysy a jejich zakotvení v ruské lidové tradici byly pro skladatele lákavé. Propojení světa mýtické bytosti a hierarchicky pevně uspořádané patriarchální společnosti podřízené striktně daným pořádkům přirozeně vyvolává napětí a dramatický vzruch, ale bohužel nemůže končit jinak než opětovným nastolením pořádku za cenu potlačení či zničení toho, co tento pořádek narušilo.
Důkladně propracovaná ideová a režijní koncepce režisérky Florentine Klepper důsledně vychází z textu Rimského – Korsakova (libreto si napsal skladatel sám podle zmíněné Ostrovského předlohy) a zaměřuje se na střet odlišných kultur, aniž by (alespoň zpočátku) zcela zásadním způsobem stranila jedné či druhé. Sněhurka je sice čistou bytostí, ale bez srdce a emoce, které vzbudí (lásku, nenávist, žárlivost) neumí zvládnout: její rodiče jí na to nepřipravili a ona se nedokáže s novou situací vyrovnat. Část (mužské) společnosti ji zbožňuje, ale současně v lidech vyvolává zmatek, převrací jim naruby to, co dosud neměnným způsobem fungovalo. Sněhurka působí ve své podstatě jako určitý katalyzátor. Velkou pozornost věnuje Klepper působivým společensko-folkloristickým obyčejům a rituálním obřadům (např. vítání příchodu jara), ovšem ty nikdy nemají pouhou popisnou či zábavnou funkci. Prostřednictvím nich společnost prozrazuje mnoho o svém despotickém vedení, zneužívání moci a nepokryté sexuální poddanosti žen mužům. Při závěrečném obrazu následujícím po „rozplynutí“ Sněhurky doslova zamrazí: car rozhoduje, že se truchlení po kouzelné milující bytosti zakazuje, společnost se zbavila nežádoucího vředu a může pokračovat dále ve svém vývoji. Rozporuplný konec opery opírají inscenátoři i o velmi nezvyklý 11/4 takt, použitý Rimskim – Korsakovem u postavy pastýře Lela a právě v závěrečném hymnu jako výrazu něčeho velmi divného, co se vymyká hudebnímu stylu, v jakém je opera složena.
Mnohovrstevnatá ideová koncepce je skvěle interpretována díky preciznímu hereckému vedení jak sólistů, tak sboru. Scéna Wolfganga Menardiho působí nadčasově a spíše než předkládání hotových obrazů klade divákům otázky. Toto vše je dokonale završeno důmyslným designem kostýmů od Anny Sofie Tuma, které detailně charakterizují postavy a jejich vývoj.
INTERPRETI
Titulní představitelka Sněhurky Clara Kim absolutně naplnila všechna očekávání interpretačně krajně obtížné partie. Drobné Kim napomáhá k vytvoření pravdivého charakteru její éterická bytost, přinášející na jeviště navíc nezbytné osobní fluidum; její vysoký lesklý soprán je technicky výborně zvládnutý a její zacházení s ruštinou je opravdu unikátní, s nesmírným citem a hlubokým vnitřním nábojem interpretuje každé slovo textu. K dokonalé kreaci přispívá i její neobyčejná herecká intuice. Pěveckým překvapením večera byl i mladý ruský countertenorista Jurii Iushkevich v roli pastýře Lela. Geniální tah obsazení sladce působícího mladíčka připomínající slavného Tadzia z Viscontiho filmové adaptace Smrti v Benátkách od Thomase Manna jako bytosti na pomezí chlapectví a mužství dokonal zapadl do koncepce Florentine Klepper: Lel je první člověk, kterého Sněhurka potkává a i on svým způsobem nějakým způsobem vybočuje z uniformity společnosti, z které přichází. Připomenu je, že dle původního obsazení Lela zpívaly v minulosti mezzosopranistky jako tzv. kalhotkovou roli (a to i takové velké ruské pěvkyně jako byla třeba Irina Archipovová). Iushkevich se ukázal být vysoce vnímavým partnerem Clary Kim a jeho nevtíravý, lehký a vysoce působivý pěvecký projev působil jako z jiného světa a svrchovaným způsobem dotvářel mimořádnou hodnotu celé inscenace. Sopranistka Naombulelo Yende (sestra slavnější Pretty) předvedla zanícenou hru jako Kupawa, její lyrický soprán roli příkladně zvládl, i když by možná mohl být dramaticky kontrastnější vůči Sněhurce. V případě Yende opticky trochu vadila její objemná postava a její intepretace ruštiny taky nebyla stoprocentní. Aaron Cawley (Car Bernděj) nemá sice zrovna nejpřitažlivější tenorovou barvu, ale technicky si vedl dobře a jeho výraz při zpěvu ruského textu byl příkladný. To krásou témbru a pečlivostí výrazu jednoznačně přesvědčil barytonista Danylo Matvilenko (Mizgir), který se výborně vyrovnal i po herecké stránce se ztvárněním svého rozporuplného hrdiny. Ve dvou velkých výstupech zaujala svým barevným mezzosopránem Victória Pitts jako Vesna, ale celkově je nutno pochválit všechny účinkující a výborně zpívající a hrající sbor včetně dětského sbor: inscenace opravdu neměla slabé místo.
Jednoznačně skvělou volbou bylo angažování ruského dirigenta Dmitryho Lissa do čela festivalového orchestru. Liss jistě i díky svým hudebním kořenům zprostředkoval obecenstvu neopakovatelný zážitek z příkladné intepretace partitury Rimského – Korsakova, v které se ideálním způsobem spojuje tradice a moderna. Citlivé vedení orchestru umocňovalo strhující divadlo na jevišti a dávalo vždy zpěvákům prostor pro rozvinutí pěvecké linky a zřetelnou interpretaci ruštiny.
Druhá návštěva Tiroler Festpiele mně znovu potvrdila unikátnost tohoto kulturního projektu a jeho současnou nezaměnitelnost, která mu dodává osobité postavení i mezi bohatěji dotovanými evropskými festivaly. Neotřelá dramaturgie, vysoká úroveň představení a nefalšovaně přátelská a vpravdě nesnobská atmosféra festivalu představují jeho stálé magnety přitažlivosti.
Rimskij – Korsakov: Sněhurka, Tiroler Festspiele 2023/2024 Winter, psáno z reprízy dne 6. ledna 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.