Zkrocené hoře by prospělo zkrocení: Erfurt boduje s queer operou

Před třemi lety jsme na našich stránkách přinesli recenzi znovuobjevené operní trilogie Orestes Felixe Weingartnera, kterou záslužně nastudovalo Theater Erfurt. Nyní tato progresivní durynská scéna v nejnovější produkci představuje operu Zkrocená hora (angl. Brokeback Mountain) amerického skladatele Charlese Wuorinena (1938–2020), která ve své německé premiéře zazněla v Cáchách v r. 2014, a to záhy po své světové premiéře v Madridu v témže roce.

Tato opera vznikla na základě stejnojmenného slavného filmu režiséra Anga Leeho z r. 2005, a to na základě objednávky operního režiséra a manažera Gerarda Mortiera, přičemž libreto k němu napsala americká literátka Annie Proulx, která stála i za literární předlohou k filmu samotnému. Již v době krátce po své světové premiéře odborná kritika oceňovala kompoziční brilantnost díla založeného na postseriálním principu, kontinuálním toku hudby bez čísel, hutné rytmické textuře a barevně bohaté, místy až klaustrofobické a lehce agresivní orchestraci. Pro partituru je charakteristická atmosféra jakéhosi „napjatého očekávání“, zejm. díky sofistikovanému využití perkusí. Hudební materiál je generován intervalovými vztahy a tzv. pitch-class strukturami, nikoli tematicko-motivickou prací v klasickém slova smyslu. Orchestr permanentně saturuje zvukový prostor a nevytváří kontrastní bloky. Na druhou stranu – a to potvrzuje také navštívená erfurtská produkce – je právě kvůli tomu tato hudba monotematická, bez dramatických vrcholů, přičemž zpěvná linka je víceméně deklamační a bez kantilén (dědictví kompozičního přístupu Miltona Babbitta), což ve výsledku oslabuje dramatické vyznění díla, v němž absentuje výraznější emocionalita. Posluchač tak nedostává příležitost ke katarzi. Zkrocené hoře by tedy pro příští uvádění snad prospělo jisté „zkrocení“, tedy proškrtání především ve druhém jednání, kde některé scény působí redundantně, jelikož nijak neposouvají děj, a to vzhledem ke kontinuálnímu zvukovému proudu ani hudebně. To vše i za cenu případného narušení organické integrity díla, což je – jak známo – jinak běžný realizační přístup při uvádění některých starších oper.

Nestává se často, aby hodnocení nové inscenace začínalo scénografií. V případě erfurtské produkce ale učiňme výjimku. Výprava (tj. scéna i kostýmní design) byla svěřena Pascalu Seibickemu. Povedlo se mu v obou jednáních díla vytvořit velmi funkční prostorové členění scény zcela odpovídající onomu výše zmíněnému, lehce klaustrofobnímu vyznění opery. Inteligentním prvkem byly tři obří vysouvací „rámy“ – zpočátku zasunuté a evokující ani ne tak rozvlněnou krajinu Wyomingu a Texasu, kde se děj odehrává, jako spíše huňatou bílou vlnu ovcí, jež mají kovbojové Ennis del Mar (basbaryton) a Jack Twist (tenor) za úkol hlídat. A kde také dojde k jejich intimnímu a emočnímu sblížení. Tyto rámy jsou následně účelově vysouvány vysoce nad úroveň jeviště a zobrazují se přímo v nich dílčí scény, což umožňuje aplikovat techniku filmového střihu. Režijní pojetí (Jakob Peters-Messer) ponechává poněkud jasně situovaný děj v americkém prostředí od konce 60. do závěru 70. let minulého století. Soustředí se na prokreslení charakteru a vnitřních pohnutek postav, s pochopitelným zacílením na dvě zmíněné ústřední mužské role.

Hudebního nastudování se ujal dirigent Hermes Helfricht, místní GMD a současně šéfdirigent Labské filharmonie Sasko. Mladý umělec uchopil náročnou, sofistikovaně komponovanou partituru pevnou rukou, ale současně s velkým citem a podporou vůči účinkujícím pěvcům. Přesnost nástupů je u tohoto díla, vyžadujícího si spoustu počítání, klíčová pro jeho úspěšné zvládnutí. Díky tomu se povedlo vytvořit působivou zvukovou krajinu. Nad ní, či spíše přímo v ní téměř po celou dobu dominují maďarský basbarytonista, komorní pěvec Máté Sólyom-Nagy (Ennis) a australský tenorista Michael Smallwood (Jack), kteří tvořili zcela uvěřitelný pár zamilovaných rančerů. Zejm. Sólyom-Nagy si během děje prošel významným hereckým i vokálním přerodem směrem od málomluvného mladého „drsňáka“, přes muže zmítaného nejistotou ohledně vlastní sexuality, resp. sebeakceptace, až po zlomeného muže ve středním věku truchlícího za svým nečekaně a tragicky zesnulým milencem Jackem. Obsazení dalších, spíše epizodních postav bylo kvalitativně zcela uspokojující; zmínit lze pochvalně především pozdější manželky obou kovbojů, jimiž jsou Daniela Gerstenmeyer (Alma) a Marlene Gaßner (Laureen). Smíšený sbor má v opeře jenom okrajovou roli během 2. jednání (sbormistr Markus Baisch).

Přestože architektonicky velkoryse navržená budova divadla v Erfurtu neleží v běžné dojezdové vzdálenosti od České republiky, její návštěva se českému publiku vyplatí. Důvodem jsou především dramaturgicky pozoruhodné operní tituly – mezi nimi od aktuální sezony také Wuorinenova Zkrocená hora.

Charles Wuorinen: Zkrocená hora (Brokeback Mountain) – Theater Erfurt, psáno z premiéry 28. března 2026.