Jak se v Drážďanech honí slaměný klobouk

V loňském roce jsme na našich stránkách s potěšením představili recenzi velmi zdařilého ostravského uvedení Florentského slaměného klobouku (Il capello di paglia di Firenze). Výborná inscenace italského skladatele Nino Roty se v dubnu 2025 představila také v rámci 16. ročníku Festivalu hudebního divadla – a ukázala, že za lehkostí a komediálním půdorysem tohoto titulu se skrývá mimořádně vynalézavé hudební divadlo.

Pro mnohé divadelní intendanty však Florentský slaměný klobouk zřejmě nepředstavuje titul, který by považovali za hodný pozornosti velké operní scény. Jeho návraty na prestižní jeviště přitom dokazují opak: opera se objevila například v milánské La Scale a nejnověji také v drážďanské Semperoper. Právě toto nejnovější uvedení, jen několik kilometrů od našich hranic, nás inspirovalo k návštěvě díla, k němuž jsme si díky ostravské inscenaci vytvořili značnou chuť a očekávání.

NINO ROTA A „SLAMÁK“ NA ČESKÉM ČINOHERNÍM JEVIŠTI

Italský skladatel Nino Rota se nejvíce proslavil jako tvůrce filmové hudby, především k filmům Federica Felliniho a Luchina Viscontiho, nicméně v jeho bohatém odkazu najdeme také dvanáct oper. Rotova opera před ostravským uvedením nebyla českému divákovi prakticky známá, ovšem slavná francouzská fraška Eugèna Labiche a Marca Michela, podle níž vzniklo libreto, patří u nás k často uváděným činoherním titulům. Na jevištích se objevuje zejména pod názvem Slaměný klobouk aneb Helenka je ráda a do povědomí veřejnosti se výrazně zapsala také díky mimořádně povedené filmové adaptaci režiséra Oldřicha Lipského z roku 1971. Ve filmu se představila plejáda předních herců tehdejší doby včetně Miloše Kopeckého, Ivy Janžurové, Květy Fialové, Pavla Landovského, Stelly Zázvorkové a dalších.

Florentský slaměný klobouk se odehrává v Paříži v polovině 19. století a přenáší publikum do světa plného nečekaných zápletek, záměn a komických nedorozumění. Hlavní postava, ženich Fadinard, se během vlastního svatebního dne dostává do víru nepředvídatelných událostí – vše odstartuje okamžikem, kdy jeho kůň spořádá cizí slaměný klobouk. Od této chvíle se snaží zoufale najít náhradu dřív, než se incident promění v trapný skandál. Na své cestě se setkává s plejádou bizarních postav a jeho putování se mění v řetězec čím dál bláznivějších situací. Rotova hudba dodává příběhu potřebný tah a komediální přesnost. Vtipná instrumentace a svěží melodie zvýrazňují groteskní charakter dění a ukazují skladatelovu schopnost skvěle načasovat každý komediální moment. Opera propojuje tradici italské buffy s neoklasickou stylizací a dodnes působí svěže, vtipně a divadelně účinně.

DOKONALÉ SOUSTROJÍ DRÁŽĎANSKÉ INSCENACE

Vedle nesporných hudebních kvalit, o nichž budeme ještě hovořit, zaujme drážďanská inscenace také zcela ojedinělou režijní, výtvarnou a choreografickou úrovní. Všechny tyto složky se zde ideálně snoubí a vytvářejí atraktivní a zároveň stylově velmi kompaktní celek.

Režisér Bernd Mottl se přitom nespoléhá pouze na mimořádně kreativní a vizuálně působivou scénu Friedricha Eggerta. Reálné prostředí Paříže, v němž se odehrává honba za slaměným kloboukem, nahrazuje výtvarník funkčním labyrintem krabic na klobouky nejrůznějších vzorů, tvarů a velikostí. Stejně důležitou roli hrají stylové kostýmy Alfreda Mayerhofera. Tuto dokonale promyšlenou výtvarnou koncepci pak režie doplňuje detailním a přesvědčivým rozehráním vztahů mezi jednotlivými postavami, založeným na přesně načasované situační komice.

Velkou předností inscenace je také schopnost z jediného scénografického nápadu vytěžit mnohem víc než jen efektní vizuální gag. „Krabicový“ princip se v průběhu večera proměňuje, nabývá nových podob a stává se zdrojem stále dalších komických situací. Režie tak nápad neopakuje, ale důmyslně jej variuje, rozvíjí a postupně z něj vytváří jeden z hlavních motorů inscenace. Výsledkem je spontánní smích u publika a opakovaný potlesk na otevřené scéně.

S neutuchající energií, choreografickou suverenitou a mimořádným hereckým nasazením se v hlavní roli pana Fadinarda představil Piotr Buszewski. Jeho příjemně znějící a technicky jistý tenor byl dalším výrazným plusem jeho výkonu. Buszewski vytvořil kreaci, na níž stojí velká část inscenace.  Po téměř celé představení neopustil jeviště, a přesto si dokázal udržet hlasovou svěžest a svou energií spoluvytvářel a dále umocňoval jednu perfektně vypointovanou komickou situaci za druhou. Výrazný komediální protipól k Fadinardovi vytvořil basista Nicola Ulivieri jako jeho budoucí tchán Nonancourt. Jeho postava těží z kontrastu mezi Fadinardovou horečnou aktivitou a Nonancourtovou těžkopádností, kterou Ulivieri dokázal využít s velkým citem pro situační komiku. Výtečnou komediální kreaci vytvořila také Maire Therese Carmack ve vděčné roli Baronky de Champigny. Její pěvecký výkon přirozeně splýval s hereckým ztvárněním a z postavy dokázala vytěžit řadu drobných, přesně vypointovaných komických detailů. Pěvecký part záletné manželky Anaide v podání Valerie Eickhoff není příliš rozsáhlý, přesto se i jí podařilo postavu výrazně charakterizovat. K pěvecké kultivovanosti se zdarem přidala především hereckou pohotovost a velkou dávku osobního šarmu.  Barytonista Neven Crnić ovládl jeviště svým zvučným barytonem příjemného témbru a svoji kreaci podváděného manžela Beaupertuise vyšperkoval působivou hereckou akcí a smyslem pro gag a situační komiku. Libreto předepisuje Fadinardově budoucí choti Helence (v italském originále Eleně) spíše pasivní úlohu poněkud prostoduchého venkovského děvčete. Sopranistka Rosalia Cid  však této zdánlivě jednostranné poloze dokázala vtisknout vlastní charakter. Vedle pěvecké jistoty zaujala především přirozeností svého hereckého projevu. Také představitelé menších rolí se dokázali stát aktivní součástí rozehrané komediální mašinérie. Nikdo z nich nepůsobil jako pouhý doplněk hlavních protagonistů. Právě tato souhra, rychlé reakce a ochota každého z účinkujících převzít svůj díl komediálního dění dodávaly inscenaci její pozoruhodnou živost.

Za jednu z největších předností drážďanského nastudování Slaměného klobouku považuji jeho hudební stránku. Sächsische Staatskapelle Dresden pod vedením Daniele Squea předvedla Rotovu partituru s přesností, lehkostí a smyslem pro její proměnlivý charakter. Orchestr dokázal vystihnout jak lyrické pasáže, tak komediální nadsázku a bohatou síť stylových odkazů, které skladatel do díla vložil. Squeo vedl představení v živém tempu a s citem pro divadelní účinek, aniž by se v orchestrální sazbě ztrácely detaily instrumentace nebo srozumitelnost pěveckých partů. Právě spojení muzikantské jistoty, hravosti a citlivé podpory jevištní akce patří k hlavním důvodům, proč inscenace působí natolik přesvědčivě a kompaktně.

Nino Rota – Il capello di paglia di Firenze (Florentský slaměný klobouk, Der Florentiner Hut) – Semperoper Dresden, premiéra 31.5.2026, psáno z reprízy 11. září 2026 (nastudováno v italském originále).