Jako předvoj festivalu Janáček Brno 2026 vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár dnes již legendární Radokovu inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos, která měla premiéru v roce 2014. Návrat po téměř dvanácti letech zároveň připomíná, že zatímco Janáčkovo dílo nezestárlo ani o den, o některých aspektech Radokova výkladu lze dnes vést podstatně zajímavější diskusi než v roce 2014. Zásadně se ale připomněla jiná pravda: žádná Janáčkova opera nestojí a nepadá s titulní postavou tak bezvýhradně jako právě Věc Makropulos. U Její pastorkyně, Káti Kabanové může slabší výkon jedné postavy zachránit síla okolního dramatu. Emilia Marty však nese na bedrech téměř celý vesmír opery.
Emilia Marty není rolí, kterou lze obsadit jen dobrým sopránem. Vyžaduje osobnost. Vyžaduje hlas schopný dominovat orchestru bez známek námahy, herečku schopnou během jediného vstupu změnit atmosféru celého jeviště; a především vyvolat dojem ženy, kvůli níž se muži ničí, zrazují i zabíjejí. Jakmile tento element chybí, začíná se Janáčkova rafinovaná konstrukce rozpadat. A přesně to se stalo při obnovené premiéře 5. září.
Jana Šrejma Kačírková vstoupila do role třistaleté Eliny Makropulos poprvé ve své kariéře a výsledek potvrdil, že ne každá velká pěvkyně musí být automaticky velkou Emílií Marty. Kačírková je umělkyní, která si své renomé vybudovala na zcela jiných kvalitách. Publikum ji právem obdivuje pro bezprostřednost, citovou vřelost, mimořádnou muzikalitu a vzácnou schopnost navázat lidský kontakt. Jenže Emilia Marty není lidská. Nebo alespoň už dávno není.
Kačírková roli poctivě odzpívá, ale nikdy ji skutečně neovládne. Hlas zůstává v jádru lyrický, měkký a kulatý, postrádající onu kovovou tvrdost a temnější jádro, které Janáčkův part vyžaduje. Její střední poloze chybí objem, autorita i průraznost. Místo ženy, která tři století přežívá všechny kolem sebe, stojí na jevišti sympatická sopranistka, jejíž interpretace jen obtížně vytváří iluzi bytosti poznamenané třemi stoletími existence. Divák Emilii sleduje, ale není jí fascinován. Obdivuje solidně odvedenou práci, ale necítí potřebu od ní odtrhnout oči. A právě fascinace je u této role všechno. Samotný part bývá občas mylně považován za roli založenou především na extrémních výškách. Ve skutečnosti je jeho těžiště ve střední poloze, která vyžaduje znělost a dramatickou nosnost. O to překvapivější bylo, že k problémům u Kačírkové docházelo i ve výškách, kde se pěvkyni opakovaně nepodařilo tón plně zvládnout. Mohl v tom pochopitelně hrát roli premiérový večer, nic to však nemění na skutečnosti, že hlasový typ a charakter role se tentokrát minuly.
Právě konfrontace nového obsazení s původní Radokovou koncepcí však otevírá ještě jednu zajímavou otázku. Nakolik jsou zmíněné problémy důsledkem konkrétní interpretky a nakolik vycházejí z režijního uchopení samotné postavy?
Zajímavé přitom je, že nové obsazení odhalilo také dominantní rys samotné Radokovy koncepce. Když jsem inscenaci viděl v době premiéry v roce 2014, přičítal jsem překvapivou usedlost, civilnost až odtažitost tehdejší představitelce Gittě-Marii Sjöberg. Místo ženy, kvůli níž jsou muži schopni ztratit hlavu, riskovat kariéru či zničit vlastní život, stála na jevišti spíše korektní, sebeovládáním svázaná dáma. Teprve nové nastudování však ukázalo, že nešlo o individuální interpretaci či charakteristiku tehdejší představitelky, nýbrž o vědomou součást Radokova režijního konceptu. Jeho Emilia Marty je ženou, o níž všichni neustále hovoří jako o zjevení, zatímco divák si po většinu večera klade otázku, proč by jí měl podlehnout stejně jako postavy na jevišti.
Inscenace jako celek občas sklouzává k popisnosti a ilustrativnímu vykreslování prostředí jednotlivých scén spíše než k hlubšímu ponoru do psychiky postav, především titulní hrdinky. Přestože obnovená produkce nedisponuje ideální představitelkou Emilie, může se opřít o několik vynikajících výkonů v ostatních rolích. Mezi nimi jednoznačně vyčnívá Svatopluk Sem jako baron Prus. Jeho výkon snese ta nejpřísnější mezinárodní měřítka: spojuje mimořádně kultivované legato s precizním pěveckým výrazem, jenž je dále umocněn promyšlenou a herecky přesvědčivou charakteristikou postavy.
Neméně přesvědčivé výkony podali Petr Levíček jako solicitátor Vítek, Jan Šťáva v roli doktora Kolenatého či jediný zahraniční host večera Alasdair Elliott jako Hauk-Šendorf. Aleš Briscein zpíval náročný part Alberta Gregora s tradiční technickou jistotou a maximální mírou stylové odpovědnosti, přestože exponované výšky nezněly vždy zcela uvolněně a barevně. Vít Nosek zaujal mimořádně zvučným a průrazným hlasem, který bez obtíží pronikal i přes hutnou orchestrální sazbu. S podobnou mírou hlasové dominance se naopak trochu potýkala Lada Bočková v roli Kristiny. Minulé inscenace této opery ukázaly, jak výrazně mohou při citlivém uchopení zapůsobit i zdánlivě epizodní role Poklízečky a Strojníka. Interpretace Jany Hrochové a Davida Szendiucha však tentokrát zůstaly za těmito vzory citelně pozadu. Vedle menší výrazové individuality postrádaly také plynulou kantilénu a schopnost vést frázi v takové kvalitě, jakou předvedla většina ostatních účinkujících.
Orchestr Janáčkovy opery pod vedením Roberta Kružíka zněl po celý večer ve výborné formě a předvedl technicky mimořádně suverénní výkon, který potvrzoval hlubokou tradici janáčkovské interpretace. V preciznosti souhry, transparentnosti orchestrace i jistotě instrumentálních skupin patřilo nastudování k výrazným kvalitám večera. Místy však dirigentskému uchopení scházela v lyrických a melancholických místech větší dávka tajemství a vnitřního napětí, které by hudbě dodaly hlubší emocionální rozměr.
Obnovená Radokova Věc Makropulos tak znovu potvrzuje řadu kvalit, které z ní po premiéře učinily jednu z významných janáčkovských inscenací. Současně však ukazuje, s jistými limity inscenačního konceptu, jak zásadně je úspěch této opery závislý na mimořádné představitelce Emilie Marty. Právě zde tentokrát inscenace naráží na své nejcitelnější limity.
Leoš Janáček: VĚC MAKROPULOS, Národní divadlo v Brně, 5. září 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.