Operní divadlo v Erfurtu v sezóně 2023/2024 přišlo se zajímavým dramaturgickým nápadem se věnovat antickým námětům, konkrétně antickému hrdinovi Orestovi. Projekt Orestes hoch drei (Orestes na třetí) sleduje postavu mstitele otce Agamemnona a vraha vlastní matky Klytaimnéstry z úhlu tří zásadně odlišných skladatelů, a navíc ještě jak v tragickém, tak komediálním žánru. Sezónu zahájila expresivní Elektra Richarda Strausse, kde Orestes (psaný pro bas, příp. baryton) vystupuje jako bratr ženské hrdinky a vykonavatel spravedlnosti, byť stěžejní místo v této hudební tragédii patří postavě Elektry. V listopadu 2023 dusnou atmosféru mykénského dvora vystřídala oblíbená opereta Jacquese Offenbacha Krásná Helena, ve které se objevuje Orestes jako mladíček o deset let mladší, neboť ještě nezačala ani Trojská válka a sličný Paris se teprve uchází o přízeň Krásné Heleny. V erfurtské inscenaci je mladý Orestes hrán mezzosopranistkou jako tzv. kalhotková role. Vrchol „erfurtské“ trilogie ovšem patří objevnému dramaturgickému počinu: prakticky zapomenuté monumentální opeře Felixe Weingartnera ORESTES, kde Orestes (tentokrát psaný pro tenora) hraje zcela rozhodující úlohu.

KDO JE FELIX WEINGARTNER

Felix Weingartner (1863 –1942) je v hudebním světě spíše znám jako uznávaný dirigent a pianista, který během své umělecké dráhy prošel scénami v Mannheimu, Mainzu, Vídně, Hamburgu, Darmstadtu či Bostonu. Jako skladatele jej silně ovlivnili především Richard Wagner a Franz Liszt a Weingartnerovu operní „Oresteu“ lze chápat i jako jeho osobní ctižádost vytvořit dílo srovnatelné s Prstenem Niebelungovým. Jeho vrcholná opera ORESTES vznikla po prvotních kompozicích Sakuntala (1884, Výmar), Malawika (1886, Mnichov) a Genesius (1892, Berlín) a námětově čerpá z Aischylovy dramatické trilogie Oresteia, představujících soubor tří her: Agamemnón, Oběť na hrobě a Usmířené lítice. Obliba v antických námětech trvá v od samotného počátku existence opery, od Monteverdiho, přes Glucka, Hectora Berlioze, Richarda Strausse, Ernesta Kreneka až třeba k Manfredu Trojahnovi. Kromě ruského skladatele Sergeye Taneyeva však žádný ze skladatelů si netroufal na operní podobu kompletní Aischylovy tragédie.

Weingartnerova harmonie je pozdně romantická a je silně ovlivněná zmíněným Richardem Wagnerem, ale i  Gustavem Mahlerem. Weingartnerova hudební řeč pracuje s leitmotivy a nikdy nepřekračuje hranice tonality. K provozování partitury ORESTA je zapotřebí velkého orchestru, jaký známe z interpretace Prstenu Niebelungova nebo Parsifala, což klade na intepretaci nároky zcela mimořádného rozsahu.

Premiéra Weingartnerova gigantického díla (představujícího vcelku přibližně tři hodiny čisté času hudby) se konala v Lipsku v roce 1902, následovaly inscenace v Norimberku, ve Stuttgartu, Berlíně, Hamburgu, v Mnichově a konečně také v Neues Deutsches Theater v Praze (1909), kde se zřejmě uskutečnilo vůbec i poslední představení Weingartnerovy opery 24.5.1910. Jasnou příčinou toho, že divadla přestala mi zájem dílo dále uvádět, byl do jisté místy přežilý hudební styl, který Weingartner přinášel, a navíc ve stejné době R. Strauss přicházel se zcela novou tonalitou; jeho Salome (1905) a pak především Elektra (1909), rovněž komponovaná na antický námět, směle konkurovaly pozdně romantickému stylu F. Weingartnera.

WEINGARTNEROVO LIBRETO

Libreto podle Aischylovy tragédie přeložené do němčiny Johannem Gustavem Droysenem, vytvořené samotným skladatelem, je také rozděleno do tří částí. V 1. dílu nazvaném Agamemnom, ve kterém Argos očekává návrat trojského hrdiny krále Agamemnona, Klytaimnéstra se svým milencem Aigistem však už chystá pomstu za svoji dceru Ifigenii, kterou její otec nechal obětovat, aby lodě mohly konečně vyplout do trojské války. Agamemnon přiváží s sebou válečnou kořist: věštkyni Kasandru, která předpoví jeho blízký konec a i to, že jeho smrt krutě pomstí jeho syn Orestes. První díl končí vraždou Agamemnona, aby se v druhé části nazvané Totenopefer (Pomsta za mrtvého), která je dramaticky nejpohnutější částí celého cyklu, po svém příchodu do Argosu Orestes krátce setkal se svojí sestrou Elektrou (která má u Weingartnera jen krátký pěvecký part). Po bouřlivé rozepři se svojí matkou, Klytaimnéstru a jejího nového chotě Aigista usmrtí. Závěrečný III. díl nazvaný Die Erinyen (Erínye) líčí Orestovo utrpení, které mu způsobují mučivé lítice jako pomstu za jeho vražedný čin. Věštec chrámu v Delfách dává pokyn Orestovi, aby sestoupil do Hádu (podsvětí), kde najde cestu k usmíření. Je neustále pronásledován Erínyemi, až jej duch mrtvé Kasandry zavede k bohyni Pallas Athéně, která uspořádá soudní tribunál mezi Erínyemi a Orestem, který ustaví z nejlepších athénských občanů. Výsledek je 6:6 a Athéna se rozhodne přidat svůj hlas na Orestovu stranu. Lítice, rozzuřené verdiktem chtějí vrhnout na město a venkov tu nejstrašnější kletbu, ale Orestes nabízí, že je uklidní. Jako nový král Argosu nabízí Athéně a jejímu městu spojenectví a navrhuje, aby byl uložen Erinyím nový úkol jako strážit tuto alianci.

WEINGARTNER V ERFURTU

Pro nastudování momentálního Weingartnerova díla zmobilizoval operní soubor v duryňském Erfurtu všechny síly a výsledkem jistě vysokého nasazení a profesionality Filharmonického Orchestru Erfurt, Duryňské filharmonie Gotha-Eisenach, účinkujících, statistů a v neposlední i náročné badatelské a dramaturgické činnosti je obdivuhodné vzkříšení díla, které mapuje důležité období přechodu od konce tvorby R. Wagnera a začátek nové éry,  ztělesněné R. Straussem, F. Schrekerem a dalšími skladateli 20. století. Náročné dílo hudebně nastudoval Alexander Prior, přičemž recenzované představení s obdivuhodnou přesvědčivostí řídil mladý Clemens Fieguth, který se jinak významnou měrou rovněž na hudební přípravě trilogie. I pro zkušený německý orchestr, který má zažitou interpretaci Wagnerových a další romantických děl německé operní literatury, představuje intepretace Weingartnerovy partitury důležitý a nesnadný úkol, protože je to pro toto orchestrální těleso nová a neznámá hudba.

Výborně znějící Opernchor divadla v Erfurtu připravil sbormistr Markus Baisch, zvláště působivé byly výstupy početně obsazené pánské části sboru v první části opery: „Zeus, Zeus“. Pěveckému obsazení vévodila sopranistka Ilja Papandreou, dřívější členka souboru Theater Erfurt, jako Klytaimnéstra. Hudebně i herecky náročné úloze propůjčila dobře vedený mladodramatický hlas, věnovala velkou pozornost výrazové stránce svého projevu a projevila se jako tvárná herečka. V roli jejího syna Oresta se představil Brett Sprague, jehož spíše lyrický tenor zatím naplno nedokáže obsáhnout dramatismus hlavní mužské role a jeho přednesu chybí legato, přestože však důstojným způsobem ztvárnil velmi obtížnou úlohu. Daniela Gerstenmeyer byla Elektrou a přestože její výstup byl poměrně krátký, měl svoji osobitost a zaujal. Scénograf vytvořil pro první dva díly večera originální výpravu podobající se tunelu, který přirozeným způsobem zesiloval zvučnost zpěváků. To výrazně pomohlo i jinak menšímu hlasu Laury Nielsen (Kasandra), která obstála ve své velké věštbě v prvním jednání. Kakhaber Shavidze byl výrazným a impozantně znějícím Agamemnonem, Siyabelela Ntlale byl přesvědčivým Aigistem ( i když jeho part v opeře není velkého rozsahu). Skutečně krásné hlasy plné napětí a krásného frázování převedli umělci epizodních rolí: Tristan Blanchet jako Ein Bote (vyslanec), Elsa Roux Chamoux (Kilissa) a Katja Bildt (Apolónova věštkyně). I protagonisté dalších rolí předvedli dobrou práci a zasloužili se o mimořádný hudební zážitek večera.

Inscenační stránka Weingartnerovy trilogie ORESTES byla svěřena Guyi Montavonovi, který mýtickou tragédii nenásilně přenesl směrem k současnosti, což se jemu i výtvarníkovi Hankovi Irwin Kittelovy úspěšně podařilo. Neutrální jevištní prostor výrazným způsobem podtrhl nadčasovost starořeckého tématu, kostýmy už jasně poukazovaly na 20. a 21. století. Po stránce vedení protagonistů představení zaujalo vysokou propracovaností vzájemných interakcí. Ošidným úkolem i při Aischylově činoherní tragédii bývá jevištní realizace třetího dílu. Erfurtští tvůrci zvolili odlehčenější formu pro zpodobnění nespokojených Eurynií a vlastní tribunál, rozhodující o Orestově vině, s nadsázkou a vtipem inscenovali jako zasedání Valného shromáždění OSN.

Mimořádný tvůrčí počin vzkříšené zapomenuté Weingartnerovy trilogie ORESTES určitě potěšil vedle běžných diváků milovníky operních rarit i badatele v oblasti muzikologie a teatrologie. Navíc je velmi cenné, že dílo alespoň v jeho audio podobě zachytil německý rozhlas, takže pro budoucí kulturní generace tady bude doklad o tom, jaká hudba se v Německu skládala na počátku 20. století a jak byla interpretována o 120 let později.

Felix Weingartner: ORESTES, Theater Erfurt, premiéra 20. května 2023, psáno z reprízy 11. června 2023

Závěrečná děkovačka