Mimořádnou kulturní událostí pražské operní sezóny se stal zahajovací koncert velkého evropského turné historicky poučeného nastudování Valkýry (Die Walküre) Richarda Wagnera. Se sólisty a orchestrem Concerto Köln spolu s Drážďanským festivalovým orchestrem dílo provedl význačný dirigent světového jména Kent Nagano. Celý projekt nového nastudování obří tetralogie Richarda Wagnera začal cca před sedmi lety, následně se v roce 2021 poprvé publiku představilo ojedinělé nastudování první části Prstenu Nibelungova, Zlata Rýna (Das Rheingold). Provedení každé nové části Ringu předchází usilovné muzikologicko-vědecké bádání především ve Wagnerových manuskriptech, ale i v písemnostech dobových kritiků, asistentů, impresáriů i dirigentů, kteří si dělali do wagnerovských partitur poznámky ohledně temp, výrazu apod. Cenným zdrojem zkoumání jsou též dopisy, ve kterých si skladatel např. stěžoval na ladění některých orchestrů nebo záznamy o tom, jak složité bylo sladit nástroje v rámci jednoho orchestru. Wagnerova práce na Ringu trvala více než dvacet let, mezitím se měnila nejen technologie výroby hudebních nástrojů, ale hlavně interpretační postupy (např. použití portament nebo parlanda jako dekorativního prostředku). Proto nebylo možné pro „novou“ dobově poučenou intepretaci Ringu použít jeden univerzální klíč, ale speciálně pro každý díl cyklu najít osobité nejvlastnější prostředky pro jeho autentickou reprodukci. V případě Valkýry období kompozice trvalo například jen dva roky, ovšem práce na Siegfriedovi (původně Mladý Siegfried) byly zahájeny v roce 1856 a skončily až v r. 1871. Skladatel totiž přerušil práce v průběhu kompozice druhého jednání a věnoval se mj. skládání Tristana a Isoldy. I toto musí zahrnout muzikologové zohlednit, aby dali jasné doporučení, jaké ladění použít, jaké historické nástroje (pokud jsou ještě k dispozici) použít a zejména jak autenticky interpretovat skladatelův zápis z daného období.
HISTORICKY POUČENÁ INTERPRETACE V PRAZE
Před návštěvou koncertního provedení Valkýry jsem trochu pochyboval, do jaké míry české obecenstvo, které je podstatně méně obeznámeno s tetralogií, která se v ND Praha hrála naposledy před dvaceti lety, ocení jedinečnost projektu historicky poučené interpretace. Hrstku českých diváků, kteří pravidelně jezdí na Wagnera do zahraničí, a tudíž mohou mít srovnání s „tradiční“ interpretací Ringu, však doplnilo poměrně početné publikum zejména z Německa, které si vychutnalo originalitu provedení Valkýry, navíc v budově bývalého Nového německého divadla (nyní Státní opera), kde se Wagner pravidelně a s ohromným úspěchem prováděl. Opravená pražská Státní opera má pro uvádění děl R. Wagnera či R. Strausse ideální technické parametry a je velkou škodou, že se tato díla v Národním divadle Praha uvádějí jen sporadicky.
Pro koncertní provedení díla bylo zvoleno prostorové řešení umístění orchestru na jeviště SOP, přičemž pěvci své party přednášeli přímo před diváky, což mělo velmi pozitivní vliv na vnímání textu diváky a možnost užívat si nuancí osobité interpretace u každého sólisty. Většina zpěváků byla tak hluboko ponořena do svých rolí, že zároveň nabízela svrchovanou hereckou akci plnou napětí, vyjadřující proměny charakterů a myšlenky ztvárňované postavy a přesvědčivým způsobem naznačovala vzájemnou interakci mezi účinkujícími.
Orchestr ve své výsledné zvukové podobě zněl výrazně vylehčeněji než tomu bývá při hře na soudobé nástroje, v důsledku nižšího ladění orchestru však zněla reprodukce méně jiskřivě a se slabší zvukovou opulencí. Hru orchestru výrazně umocňovaly staré nástroje včetně několika skutečně originálních kusů. Jejich nasazení v dlouhých hudebních plochách je však občas ošidné, neboť pokud dostatečně dolaďovány (což u Wagnerovy nekonečné melodie je skutečně problém), pak mohou občas hrát i falešně. Kent Nagano v prvním jednání zvolil ještě poměrně tradiční tempo, od zavedených postupů reprodukce se však výrazně odchýlil v druhém a třetím jednání, které bylo poznamenáno strmým tempem, které však nebylo nijak v rozporu se zvyšující se dramatičností děje. V daleko větší míře byl dáván prostor zpěvákům – ti jednak měli orchestr za svými zády a nemuseli tudíž v takové míře řešit problém překlenutí velkého orchestrálního tělesa jako v divadle a mohli se tudíž koncentrovat na práci s textem včetně precizní výslovnosti. To ovšem není „výsadou“ historicky poučené interpretace, ale praxí, která je dnes automaticky vyžadována na všech velkých scénách, které Wagnera hrají.
INTERPRETI
Z pěveckých interpretů se v pražském koncertním provedení objevili dva pěvci, kteří dnes představují absolutní světovou špičku. Australský basbaryton Derek Welton vyrostl v umělecké líhni Donalda Runniclese v Deutsche Oper Berlin v prvotřídního představitele (nejen) německého repertoáru a je dnes oprávněně žádaným hostem světových scén a mezinárodních festivalových pódií. Weltonův Wotan je zpočátku drsný, bojovný a nesmlouvavý, ale dokáže otevřít své srdce ve velkém závěrečném zpěvu loučení s Valkýrou. Zatím jeho podání trochu chybí nadhled a Wotanova moudrost, ale Welton je zatím mladý a jeho interpretace tak velkého úkolu bude jistě postupně zrát. Ohlášená indispozice nijakým způsobem nenarušila Weltonův suverénní výkon, který se opíral o detailní práci s textem, bohatost výrazu a velký sytý podmanivý hlas uchvacující temné barvy. Brünnhilde ztvárnila sopranistka Christiane Libor, o které jsme na našem portálu již několikrát psali v souvislosti s jejími nedostižnými wagnerovskými kreacemi např. v Tiroler Festspiele Erl či zcela nedávno v Lipsku. Libor opět uchvátila vzorovou interpretací, především pak způsobem, jakým pronikla do textu a jakými bohatými výrazovými prostředky sdělila posluchačům jeho obsah. Valkýra Brünnhilde není svojí tessiturou (převážně ve střední poloze) úplně ideální rolí pro Libor, která se může na rozdíl od jiných wagnerovských heroin chlubit i bezpečnou vysokou polohou, ale pěvkyně roli čistě hlasově zvládá překvapivě dobře a ve výrazné míře uplatňuje dokonalou německou dikci, která jí napomáhá k vysoké znělosti zmíněné střední polohy. Další ohlášená indispozice v případě Sieglinde Sarah Wegener byla ovšem už znát na výkonu nachlazené sopranistky, která však svým uměním dokázala udržet vysoký standard představení. Wegener je spíše lyrickou Sieglinde, ale její příjemné vibrato dodává roli patřičný dramatický náboj, navíc překvapila hlubokou vřelostí svého projevu. Tenorista Maximilian Schmitt byl spíše „provozním“ Siegmundem, nicméně vysoce spolehlivým, stejně jako Claude Eichenberger (Fricka), která sice předvedla mezzosoprán působivé barvy, ale zdaleka ne příkladnou práci s textem a výrazem. Basista Patrick Zielke (Hunding) sice vzorově artikuloval, ale s menší mírou výrazovosti a spíše akcentoval Hundingovy rysy primitivnosti než opravdové zloby a zášti. Hudební lahůdkou večera byla pěvecky skvěle sladěná a vypointovaná jízda Valkýr v podání pěvkyň Chelsea Zurflüh (Gerhilde), Karoly Sophie Schmid (Ortlinde), Ulriky Malotta (Waltraute), dále Schwertleite Jasminy Etminan, Helmwige Natalie Karl, pěvecky velmi výrazné Siegrune Idy Aldrian, Grimgerde Evy Vogel a Rossweisse Marie-Luise Dreßen. Mezi orchestrem, dirigentem a pěvkyněmi byla dokonalá souhra; navíc i v čistě koncertním provedení měly (některé) valkýry i neobyčejnou a divácky přitažlivou osobitost. Působivé byly nástupy části valkýr a Wotana v třetím jednání z boku hlediště, zejména když byly umocněny mechanickým zesílením jejich hlasů pomocí speciálních trychtýřů.
Wagnerovský večer v pražské Státní opeře v mnohém předčil moje počáteční nižší očekávání: v Praze se po dlouhé době hrál vrcholný Wagner, a to v mistrovské interpretaci. Samotný projekt dobově poučené reprodukce Ringu zcela jistě bude mít své nadšené obdivovatele i kritiky, nezpochybnitelná byla však zcela jistě vysoká hudební kvalita celého projektu, který měla za svoji čest hostit i Praha
Richard Wagner: Die Walküre (Valkýra), koncertní provedení v rámci cyklu historicky poučené interpretace Prstenu Nibelungova, ND Praha, budova Státní opery, 9. března 2024
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.