Plzeňská Manon bez francouzského espritu

Z bohatého operního odkazu Julese Masseneta se toho v Čechách hraje opravdu pramálo. Z jeho více než třiceti oper se na našich scénách za posledních 50 let více méně neustále jen střídá WERTHER s MANON, tu a tam nabídku zpestří DON QUICHOTTE. Vybočením z tohoto chudého dramaturgického výběru bylo nastudování půvabné opery THAIS v Divadle F.X. Šaldy v roce 2016. V plzeňském divadle Josefa Kajetána Tyla se skladatelova MANON hrála v českém překladu naposledy v roce 1981 a minulou sobotu se tu představila nová produkce, která je koprodukčním titulem DJKT a Národního divadla moravskoslezského.

Slavnou románovou předlohu Antoina Françoise Prévosta není nutno zvláště představovat: stala se četnou inspirací pro operní, baletní i muzikálové skladatele, ale třeba i pro básníky jako byl náš Vítězslav Nezval, jehož hra ve verších Manon Lescaut měla svoji premiéru v květnu 1940 ve slavném D 40. Vedle spíše ojediněle prováděných operních zpracování Daniela Aubera (1856) a Hanse Wernera Henzeho (s názvem Boulevard Solitude, 1952) se však vedle Massenetovy MANON (1884) na světových jevištích pevně uchytila jen Manon Lescaut Giacoma Pucciniho.

Nová MANON mělo svoji premiéru v Národním divadle moravskoslezském v loňském roce, nyní se inscenace v novém hudebním nastudování a se stejným inscenačním týmem představila na prknech západočeské metropole. Titulní role Manon a rytíře des Grieux interpretují pěvci, kteří již prošli ostravskou inscenací, většina menších rolí byla svěřena členům plzeňského operního souboru a jeho hostům.

PĚVEČTÍ INTERPRETI

V průběhu dvou plzeňských repríz 24. a 25. října jsem měl možnost sledovat dvě (ne zcela rozdílná) obsazení. O prvním večeru sopranistka Soňa Godarská okouzlila svým půvabným zjevem a přirozenou pohybovou akcí. Pro roli Manon má jednoznačně physique du rôle, je velmi přesvědčivá ve své naivitě, vypočítanosti, upřímné lásce i hořce trpká ve své bolesti. Jeviště suverénně ovládá svojí přitažlivou hrou. Její pěvecká dispozice pro roli je velmi dobrá, nemá však ve zpěvu takovou razanci jako premiérová Jana Sibera. Sibera se navíc může pochlubit lepší francouzskou výslovností a celkově je v interpretaci textu jistější, důslednější a jde více do hloubky. Její Manon má osobitý šarm a rafinovanost stylu. Po herecké stránce jsou obě umělkyně souměřitelné, výsledné vizuální vyznění vychází spíše ve prospěch mladší Godarské; nicméně to zase naráží na jistou nekompatibilitu se starším protagonistou rytíře des Grieux, kterým byl v obou představeních italský tenorista Luciano Mastro, jinak zdomácnělý v ostravském operním souboru. Mastro dnes již jasně inklinuje k výrazně dramatičtějším partiím (nejen) italského repertoáru a pro vylehčený francouzský styl nemá už v současnosti předpoklady. Přestože má obstojnou francouzštinu, hlasově zní tvrdě a zatěžkaně. Neovládá hlavové tóny a jeho krku chybí uvolněnost a lehkost. Přestože se Mastro snaží i pohybově svého des Grieux „omladit“, je na roli už příliš zralý. Možná by to prošlo před několika desítkami let, ale v současné době video streamů a kino přenosů dnešní divák už jednoznačně požaduje, aby pěvečtí interpreti i po stránce vizuální odpovídali charakteru role. Pokud pro Luciana Mastra role rytíře des Grieux – tak spíše toho od Pucciniho, který je složený v italském slohu a u kterého obsazení zralejšími pěvci bývá obvyklé (ti sice neodpovídají svým věkem hrdinům Prévostova příběhu, ale jsou schopni přezpívat velký veristický orchestr).

Manonina bratrance Lescauta vytvořil o první repríze velmi solidní Jiří Hájek, jen s občasnými problémy ve vyšších polohách partu. Suverénně se zmocnil o den později stejné úlohy nový člen souboru opery DJKT Jakub Hliněnský, pěvecky a především herecky výraznější a propracovanější. K dokonalé studii Lescauta by mu pomohlo, kdyby eliminoval určité pohybové a gestické stereotypy, které charakteru postavy úplně nesedí. V obou reprízách se ujal partu Hraběte des Grieux vždy svědomitě připravený František Zahradníček – měl styl a do velkých detailů propracované finesy role. Stabilní a spolehlivý byl tenorista Peter Svetlík jako bohatý Guillot de Montantaine, ale bohužel i vinou režie na sebe větší pozornost nestrhl, přestože jeho postava prochází postupně dějem a způsobí nakonec pád hlavní hrdinky. Daniel Kfelíř (Pan de Brétigny) zaujal zvučností svého barytonu i impozantností svého zjevu na jevišti, 24.10. v této roli vystoupil začínající talentovaný Robin Červinek, který překvapil sytou barvou a pěkným frázováním. V epizodních rolích Pousette, Rosette, Javotte se sympaticky ve hře i zpěvu doplňovaly Radka Sehnoutková, Jana Foff a konečně Ivana Šaková, které bych dal určitě přednost před Dariou Guliaevou z reprízy 24.10.2023.

HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ

Omezená zkušenost českých orchestrů, korepetitorů, dirigentů i pěvců s interpretačním stylem francouzské opery druhé poloviny 19.století zřejmě vedla zřejmě vedení Národního divadla moravskoslezského k moudrému rozhodnutí, že pro hudební nastudování Manon v r. 2022 angažovali dirigenta francouzského původu Bruna Ferrandise, který během omezeného zkouškového období asi muzikanty úplně „nenaučil“ jak správně Masseneta hrát, ale ti alespoň jeho prostřednictvím jisté povědomí o slohu získali. Jinou cestou se rozhodli jít v Plzni. Tady vsadili na domácí síly. Dirigent Jiří Štrunc obě zmiňované reprízy provedl spíše s italskou dynamikou, bez výraznějšího dynamického odstínění zádumčivých lyrických nálad a dramatických momentů. Nutno však vyzdvihnout jeho citlivý přístup k vedení zpěváků. Výkon Orchestru opery DJKT byl stabilní, ale zásadně postrádající francouzský styl. Sbor opery DJKT na sebe upozornil spíše velkým zvukem než rafinovanou francouzskou intepretací a choreografie jeho pohybu na scéně bohužel patřila k tomu nejprůměrnějšímu standardu, který lze na českém jevišti spatřit.

INSCENACE

Zklamáním pro řadu diváků byla jevištní realizace, která byla i důvodem bučení během premiérového večera a i kvapných odchodů diváků ze sálu pak v průběhu navštívené reprízy 25. října. Již samotné výtvarné řešení budí rozpaky u vnímavého diváka, který se marně snaží rozluštit styl a dobu, do které inscenátoři libreto přenesli. Podobně jako u nedávného Smetanova Dalibora (stejný výtvarník scény, jiný výtvarník kostýmů) je v inscenaci patrná roztříštěnost a jistá neukotvenost výtvarného pojetí scény a kostýmů. Jestliže kostýmy Simony Rybákové konkrétně odkazují někam do padesátých až šedesátých let minulého století, scéna Daniela Dvořáka je protkána směsí nejrůznějších stylů. Spojuje dohromady už značně okoukaný koncept zborcených ploch z dílny Josefa Svobody, moderní plošinu, prosklené otáčivé dveře, nepříjemné ultramoderní světelné panely, industrialismus a současně detailní realismus starých (z různých historických období) pocházejících kusů nábytku a třeba i technické řešení mříží, evokující až středověk. Scénografická koncepce občas nezohledňuje ani předepsané aranžmá dějových scén. Hned úvodní scéna nádraží (s odpudivým překližkovým designem) přilepená na forbínu nedává dostatečný fyzický prostor členům sboru, aby se vešli na scénu: ti pak stojí vedle diváků a ohlušují je svým zpěvem, který navíc zní velmi nekompaktně. Vzápětí ovšem následuje velmi intimní scéna pařížského podkrovního bytu des Grieux a Manon, který inscenátoři naopak nelogicky umísťují do zadní části jeviště. Simona Rybáková vytvořila pro dámskou část souboru mimořádně poutavé kostýmy co do barevnosti a střihu, u pánů byla skromnější – a např. u dějově důležité postavy bratrance Lescauta jako by zcela na vývoj postavy a její pohyb v různých společenských prostředích rezignovala. Režie Jiřího Nekvasila představuje standardní aranžmá v rámci nastavených scénických obrazů, základní vztahy sice slušně prokresluje, ale trpí nedůsledností a nedotažeností. O neinvenční choreografii Jiřího Pokorného byla již řeč v souvislosti s pohybovou akcí sboru, krátké baletní výstupy na tom nebyly o nic lépe.

Bilance prvních dvou repríz nové plzeňské Manon není nejpříznivější – inscenaci za to stojí vidět už kvůli výkonům Soni Godarské nebo Jany Sibera – ale ony samy i přes svoji pěveckou erudici a své osobní fluidum inscenaci neutáhnou. Představení chybí výraznější poetika a zásadně postrádá francouzský šarm.

Jules Massenet: Manon, Divadlo Josefa Kajetána v Plzni premiéra 21. října 2023, psáno z repríz 24. a 25. října