Gismondo Re di Polonia na bayreuthském barokním festivalu

Bayreuth – to je pro milovníky umění především svět Richarda Wagnera, jeho slavný Festspielhaus a desítky uliček, které nesou  název po hrdinech jeho oper či po velkých osobnostech, které se podílely na utváření wagnerovského festivalu. V Bayreuthu se však nachází i velmi unikátní barokní divadlo Das Markgräfliche Opernhaus Bayreuth (postavený v letech 1744 až 1748), který byl v roce 2012 zařazen do seznamu památek UNESCO a po rozsáhlé rekonstrukci je od roku 2018 znovu zpřístupněn veřejnosti. Navzdory současné tíživé epidemiologické situaci se letos přesto podařilo v tomto stánku umění uspořádat operní festival Bayreuth Baroque Opera Festival 2020 umělecky vedený Maxem Emanuelem Cencicem, jedním z nejvýznamnějších interpretů barokní hudby současnosti. Od 3. do 13. září letošního roku Festival der Opera seria (jak se rovněž nazývá) nabídl koncerty pěveckých hvězd Delphine Galou, Rominy Basso, Vivicy Genaux, Joyce di Donato, instrumentalisty Jordi Savalla (diskantgamba) z děl Monteverdiho, Jommelliho,  Vinciho, Porpory, Vivaldiho, Torelliho, Stradelly, Cestiho, Hasseho, Händela, Glucka a dalších a také dva operní tituly. Scénické provedení Dramma in Musica skladatele Nicoly Antonia Porpory Carlo Il Calvo (tj. Karel II. Holý) hudebně připravil George Petrou se souborem Armonia Atenea, o režii se postaral již zmíněný Max Emanuel Cencic a současně s dalším špičkovým countertenorem současnosti Francem Fagiolim (Adalgiso) vytvořil jednu z hlavních rolí méně známé Porporovy kompozice (postavu Lottaria). Carlo Il Calvo zazněl na festivalu celkem třikrát a jeho záznam vyjde též na obrazových nosičích.

Závěr festivalu patřil dvěma koncertním provedením opery Gismondo, Re di Polonia (Zikmund, polský král; 1727) barokního skladatele Leonarda Vinciho (neplést s renesančním umělcem Leonardem da Vinci). Leonardo Vinci (1690 nebo 1696, Strongoli – 28. května 1730, Neapol) byl italský barokní operní skladatel, představitel neapolské operní školy. Na jeho rozsáhlé (převážně operní) dílo se dlouhých téměř 280 let zapomnělo. Teprve v posledních letech velké renesance barokní hudby a specializace mnoha souborů a interpretů na starou hudbu  je opět objevováno. Velkou hudební senzací se stalo před několika lety např. znovuvzkříšení Vinciho Dramma per Musica Artaserse k novému životu – k tomu přispělo jeho scénické provedení a vydání titulu na CD; se souborem Concerto Köln a s dirigentem Diego Fasolisem. Celkem pět špičkových countertenoristů Philippe Jaroussky, Max Emanuel Cencic, Franco Fagioli, Valer Barna-Sabadus a Yuriy Mynenko bylo obsazeno do hlavních mužských a ženských rolí tohoto snímku. Světový úspěch Artaserse podnítil muzikology a interprety, aby dál objevovali zapomenuté barokní (nejen) Vinciho opusy. A tak se na programu bayreuthského barokního festivalu ocitl i Gismondo, Re di Polonia.

Děj opery

Polský král Gismondo usiluje o pokojné sjednocení Polska a Litvy a doufá, že v tom mu pomůže sňatek jeho syna Otoneho s dcerou litevského knížete Primislaoa Cunegundou, kteří k sobě cítí lásku. Primislao však o uzavření míru nestojí, vystupuje vůči Gismondovi agresivně a jen pod nátlakem své dcery se podvolí, aby k uzavření míru došlo. Během slavnostního obřadu předání moci konaném ve stanu – plachta spadne a Primislao v tom vidí záminku a  jasnou urážku své osoby. Cunegunda prohlašuje loajalitu ke svému otci a odvrací se od svého snoubence. Nastává válečný konflikt – v něm vítězí Poláci, Primislao je zraněn, Cunegunda je zajatá. Otone je zoufalý, protože Cunegundu stále miluje a tuší, že ji ztratí, pokud Primislao (který je považován za mrtvého), se neobjeví.  Gismondova dcera Giuditta nalezne na bitevním poli zraněného Primislaoa a zjeví mu své city, ty jsou opětovány, litevský kníže se vrací na svůj trůn, schválí vztah mezi svojí dcerou a Gismondovým synem a polsko-litevský smír je konečně stvrzen.

Důležitější než trochu naivní dějová zápletka opery seria je skoro detektivní pátrání po pramenech libreta, které vytvořil již dvacet let předtím, než se jej ujal Leonardo Vinci, Benátčan Francesco Briani pro skladatele Antonia Lottiho. Společné dílo Lottiho a Brianiho bylo uvedeno na počátku roku 1709 k poctě dánského krále Frederickse v tehdy hlavním benátském divadle San Giovanni Grisostomo. Pobyt dánského krále v Benátkách během karnevalu (po dobu devíti týdnů na přelomu let 1708/1709) se stalo velkou společenskou událostí – Fredericks přijel se svojí početnou družinou  a Briani, který vykonával pro dánský královský dvůr funkci jakéhosi dvorního „píáristy“, napsal libreto Il Vincitor generoso (Velkorysý vítěz), jak se opera jmenovala, aby oslavil dánského panovníka. Do samotného příběhu a rovněž do hlavních i vedlejších postav skryl Briani jasné odkazy na aktuální politiku, které tehdejšímu divákovi byly srozumitelné, ten dnešní nad některými dějovými zvraty v libretu občas jen kroutí hlavou. V popředí Brianiho předlohy je osvícený panovník (Gismondo), kterého zdobí nejedna ctnost, jako statečnost, pravdomluvnost, vytrvalost, houževnatost, schopnost ovládat se v každém okamžiku a mít vše pod kontrolou a zároveň jedna (mezi literáty) velmi oblíbená – shovívavost (Clemenza). Tento charakterový rys připomene možná čtenářům pozdější slavné libreto Pietra Metastasia (1698-1782) La Clemenza di Tito, na které postupně napsali své opery Antonio Caldara (1734), Christoph Willibald Gluck (1752), Josef Mysliveček (1774) a konečně Wolfgang Amadeus Mozart (1791). Jedná se vždy o prototyp dokonalého vládce, který soupeří s nízkostí a nepochopením. Hlavním Gismondovým protihráčem je litevský kníže Primislao, zpodobňovaný jako neurotik, představitel chaotické anarchie, který nedrží své slovo panovníka. Jestliže předobrazem Gismonda se stal dánský král Fredericks (k jehož poctě byla opera poprvé uvedena), tak v případě Primislaoa jím byl vévoda Friedrich IV. von Holstein-Gottorf, který v dějinách proslul svými divokými excesy, které konal se svým švagrem králem Karlem XII. poté, co ve Švédsku pojal za svoji choť princeznu Hedwigu Sophiu.  V opeře král Gismondo porazí Primislaoa, ve skutečnosti byl Fredericks přinucen podepsat smlouvu o smíru, v tomto smyslu libreto lichotilo dánskému králi bez ohledu na historickou skutečnost. A možná vás napadne, jestliže libreto Il Vincitor generoso námětově čerpá ze severského sporu mezi dánským králem a švédským knížetem – proč se vše odehrává v Polsku resp. v Litvě? Když libretista začal se svojí prací, švédský král Karel XII., o kterém byla již zmínka, zaútočil na Polsko a Litvu, kde vládl August II. Silný. Tzv. Severní válka byla v té době ožehavé politické téma a Briani se rozhodl umístit svoji ódu na krále Frederickse do toho válečného konfliktu, aby tím umocnil jeho velikost a již dopředu poukázal na jeho budoucí velké činy.

O „polskou“ látku v barokní opeře projevil nebývalý zájem polský soubor věnující se pravidelně provozování staré hudby {oh!} Orkiestra Historyczna! s koncertním mistrem a uměleckou vedoucí (v jedné osobě) Martynou Pastuszkou a rovněž kulturní Institut Adama Mickiewicze, který realizaci projektu zaštítil. Od roku 2018, kdy byl Gismondo, Re di Pollonia poprvé (ve Varšavě) uveden, proběhla řada koncertních provedení tohoto znovu objeveného díla (téměř v identickém obsazení) a byla též pořízena CD nahrávka. 

Na bavorském festivalu {oh!} Orkiestra Historyczna! zaujal opravdovou zanícenosti ve hře a absolutním porozuměním stylu. V titulní roli se představil Max Emanuel Cencic, který znovu přesvědčil o výjimečné virtuozitě svého přednesu – výborně se mu vyvedla všechna ariózní čísla, v recitativech působil trochu zdrženlivě a jeho dokonalé interpretaci by pomohla větší výrazovost právě v recitativech, které v této opera seria jsou hlavními hybateli děje. Velkým překvapením večera byl sympatický vysoce muzikální projev dalšího countertenoristy Yuriye Mynenka, který zaujal měkkým, ale dobře se nesoucím hlasem plným vřelosti, se znělou střední a nižší polohou a krásnou uvolněnou výškou. Sophie Junker zabodovala příjemně znějícím kulatým sopránem, pečlivě voleným výrazem a celkovým citem pro styl.  Náročný part Gismondova soka, Primislaoa byl svěřen sopranistce Aleksandře Kubas-Kruk, jejíž výkon bohužel nedosáhl vysoké úrovně ostatních představitelů. Lyrický hlas Kubas-Kruk není schopen svým výrazem postihnout všechny záporné vlastnosti litevského knížete, pěvkyni chybí větší rafinovanost v projevu, zní trochu suše a málo dramaticky. Hasnaa Bennani úctyhodným způsobem zastoupila svoji onemocnělou kolegyni Dilyaru Idrisovu a na menší ploše vytvořila pozoruhodnou studii královské dcery Giuditty. Dramaturgickou úpravou partitury (jen pro tento festival?, nikoliv však např. na CD) zcela vypadla z produkce postava Ermanna. V menší roli Ernesta se v nejlepším světle představil mladý countertenorista  Jake Arditti, který vzešel z umělecké líhně vídeňské Kammeroper  a v posledních letech sklízel zasloužené úspěchy např. v Theater an der Wien v Händelově Saulovi nebo v Agrippině.

Bayreuth Baroque Opera Festival 2020, Leonardo Vinci – Gismonde Re di Polonia

Délka představení 3 hodiny 15 minut, jedna přestávka