Festival hudebního divadla ve finále s Liškou Bystrouškou a La Giocondou

V rámci 14.ročníku Festivalu hudebního divadla byla na počátku února uvedena v zrekonstruované Státní opeře dvě další pohostinská představení.

Národní divadlo Brno uvedlo operu Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky, inscenaci, jejíž videozáznam z roku 2019 se po uvedení prostřednictvím sdíleného mediálního projektu Opera Vision rozlétl docela do celého světa a důstojně reprezentoval českou operní kulturu lépe než nová inscenace Smetanovy Libuše z pražského Národního divadla, která ve stejném projektu rovněž objevila. 

Hlavní devízou poutavé brněnské inscenace je pečlivé hudební nastudování šéfdirigenta Marka Ivanoviće a svrchovaný výkon orchestru, který má Janáčka nejen dokonale zažitého, ale neustále hledá optimální výraz pro jeho nové sdělení.

Režisér Jiří Heřman rámuje příběh do Dětského domu Dagmar, což zpočátku působí jako sympatické osvěžení proti mnohým stereotypním inscenacím. Jeviště zaplňuje dětskými protagonisty a jejich hračkami představujícími nejrůznější zvířátka v kombinaci s kostýmovanými živými herci- zpěváky, ale postupně tento princip opouští a původní idea (hry na divadlo v dětském domově) se jaksi vytrácí. Představení má svoji osobitou poetiku, kterou já osobně příliš nectím, ale je to ale v každém případě kumštýřsky poctivě udělaný kus divadla, a to platí i pro práci scénografa Dragana Stojčevskiho, nápadité kostýmy Alexandry Gruskové či dobře zvládnutou práci s pohybem všech účinkujících, o kterou se zasloužila Kateřina Nováčková.

Sopranistka Jana Šrejma Kačírková  v hlavní roli se hodí svým typem hlasu a herectví už na trochu jiný typ rolí (výrazně dramatičtějších a zralejších), ale roli Bystroušky zvládá bez problémů, s přehledem a vtipem.  Lišáka Zlatohřbítka vytváří Václava Krejčí Housková umírněně bez erotického přehrávání, rovněž i jí role pěvecky nečiní žádné obtíže. Vrcholem představení je ovšem dokonalá pěvecko – herecká studie Revírníka tak, jak ji převádí barytonista Svatopluk Sem, který do své početné galerie postav českého repertoáru přidává tuto jako další drahokam a řadí se mezi nejlepší interprety této velké lidské janáčkovské postavy. Z mnoha početných sólistů představení, z nichž u každého bylo patrné velké osobní zaujetí a maximální nasazení pro hru a partituru, bych chtěl ještě vyzdvihnout pěkný výkon Romana Hozy, který i na malé ploše krásně vystavěl charakter Harašty.

Národní divadlo Brno, Leoš Janáček – Příhody lišky Bystroušky, Státní opera Praha 10. února 2020, délka představení 2 hodiny, 1 pauza

V případě La Giocondy (1876), velké tragické opery Amilcara Ponchielliho složené na námět hry Victora Huga Angelo, tyran padovský a zpracované libretistou Arrigem Boitem (vystupujícím ovšem pod jménem Tobio Gorrio), se pražské publikum setkalo 17. února 2020 s titulem, jenž se u nás často nehraje.

Ponchielli – zkomponoval přibližně 10 oper, z nichž se však v současnosti uvádí jen La Gioconda. Vyučoval ovšem také na milánské konzervatoři, přičemž k jeho nejúspěšnějším žákům patřili Giacomo Puccini, Pietro Mascagni či Ruggero Leoncavallo.

Kam La Giocondu zařadit? Ve smyslu nejlepší italské tradice přejímá postupy francouzské grande opéra a současně předjímá styl, který později definovali jmenovaní Ponchielliho žáci – verismo. Vznikla v době, kdy italská jeviště jednoznačně ovládal Giuseppe Verdi; ten tehdy sice již ubral ze své skladatelské intenzity, kterou proslul ve svém mládí, nicméně jeho Don Carlos (1867), Aida (1872 evropská premiéra) a později Otello (1887) byly mistrovskými díly určujícími dobový vkus. Prosadit se vedle nich nebylo vůbec snadné. Kromě Verdiho se například hrály (soudobé) kusy dnes téměř zapomenutých skladatelů Filippa Marchettiho, Errica Petrella a dále ve verdiovském stylu psané opery brazilského skladatele Antônia Carlose Gomese či Mefistofeles Arriga Boita (1868; ten o premiéře sice propadl, ale později byl úspěšně přijat a provozuje se do dnešních dnů). Za  zmínku stojí i unikátní dílo Ponchielliho vrstevníka, Franca Faccia Amleto (Hamlet, 1865), které zažilo svoje pozoruhodné znovuvzkříšení na festivalu v Bregenzu v r. 2016.

Na pražský festival přivezla Giocondu banskobystrická Státní opera, a to necelé tři roky po dramaturgicky originálním Juro Jánošíkovi skladatele Jána Cikkera. Přes maximální úsilí všech protagonistů a orchestru se tentokrát nesnadný opus ukázal být nad síly nevelkého souboru.

Rozsáhlá partitura díla byla sice významně zkrácena, ale spíše než škrty jednotlivých scén vadily redukce napříč celou partiturou, a to včetně předehry i velkého a klíčového dramatického duetu Giocondy a Laury v druhém jednání.  Banskobystrický  orchestr pod vedením Igora Bully nadto trpěl velkými nepřesnostmi a nedostatky v souhře i stylu interpretovaného díla.

Režisér Dominik Beneš, který Ponchiella dobře zná z doby svého působení v DJKT Plzeň, kde byla La Gioconda nastudována v roce v sezóně 2011/2012, se musel potýkat hned s několika nesnadnými úkoly: jak hrát velkou operu odehrávající se na rozličných místech a s velkým počtem účinkujících na malém jevišti banskobystrického divadla – a navíc ji pak přenést na mnohem větší scénu Státní opery a jak rafinovaně vyřešit některé nelogické či málo důvěryhodné dějové obraty libreta. Ocenění si zaslouží prostorové řešení: hraje se na jedné základní scéně Petra Vítka s malovaným horizontem rozbouřeného moře, doplněné vkusnou stěnou s ornamenty, rozdělující jeviště, respektive velkým stolem. Ten chtěli tvůrci využít jako stůl, lůžko, rakev či nosítka v různých scénách dramatu, ale účinkující s touto rekvizitou nakládali stále stejným způsobem, takže se nakonec stala jen otravnou dekorací. Výrazný oltář umístněný na proscéniu a ani šest zářivek instalovaných po obvodu celé scény také žádný mimořádný vklad do inscenace nepředstavovaly.  I použití dalších rekvizit (např. svícnů, poklopu na jed či beden s nápisem fragile) bylo veskrze popisné.

Výše zmíněná úskalí děje režisér příliš nemaskuje, a tak se nepravděpodobnost vystupování a chování postav v určitých situacích odhaluje v plné nahotě. U vedení herců jsem postrádal jasnější motivaci k jejich jednání a důslednější rozehrání vztahů.  Kostýmy (a také paruky !) výtvarnice Lenky Poláškové jsou působivé, ale nerespektují příběh, charaktery, ani dramatické situace. Gioconda tak plyne bez jasnějšího určení, zda se hraje v klasicky tradičním nebo modernistickém stylu. Zajímavě bylo připraveno oblíbené taneční číslo Tance hodin v  choreografii Bély Kéri Nagyho , škoda jen, že bez hlubší vazby na to, co se odehrávalo na jevišti před a potom.

Při vší úctě ke hře a zpěvu i mezinárodně ceněné Jolany Fogašové v titulní roli musím napsat, že jí chybí pro svrchované uchopení jedné z nejkomplexnějších postav ženského operního repertoáru mnoho – nemá znělé výšky ani hloubky, její střední poloha je nevyrovnaná a trpí vibratem. Vysoce náročný part sice odzpívá, ale beze stylu  a rovněž bez patřičné dávky osobního vkladu. Její Giocondu zdobí osobní půvab interpretky, bohužel „okrášlený“ nesmyslnými kostýmy. Lépe se vedlo brazilskému tenoristovi Maxu Jotovi (Enzo Grimaldo), který představuje slušnou střední pěveckou třídu; jeho pěvecký projev má lesk a myslím, že takového – v nejlepším smyslu slova – provozního tenoristu by brali i na našich oblastních scénách všemi deseti. Po čistě pěvecké stránce pro mne největší potěšení představovala Laura Michaely Šebestové, jejíž krásně znějící mezzosoprán (zejména ve střední poloze) příjemné barvy patřil k světlým stránkám recenzovaného večera, i když co do stylu zůstala své interpretaci leccos dlužna. Jitka Sapara Fischerová byla ideální Ciecou, měla charisma, které ostatním chybělo. Zoltán Vongrey bohužel nebyl schopen zosobnit na scéně klíčové atributy záporné postavy příběhu Barnaby. Stejně jednostrunný a málo osobitý byl i projev Ivana Zvaríka jako Alvise Badoera.

Státní opera Banská Bystrica – A. Ponchielli: La Gioconda

Státní opera (Praha) – 17. února 2020, délka představení 2 hodiny, 35 minut, 1 pauza