Národní divadlo Brno přispělo k oslavám 30 let svobody v naší republice reprízou v loňském roce premiérované slavnostní opery Bedřicha Smetany Libuše – a datum představení vyšlo symbolicky přesně na 17. listopad 2019. Počáteční záměr brněnských inscenátorů hrát Libuši jen v původním prostoru brněnského výstaviště (a jen po dobou rekonstrukce Janáčkova divadla ) se naštěstí nenaplnil a pro velký divácký zájem byla inscenace přesunuta s dílčími úpravami na hlavní brněnskou scénu. Úvodem bych chtěl poznamenat, že jsem produkci na Výstavišti v pavilonu B (bohužel) neviděl a tudíž ani nemohu srovnávat obě produkce.
Národní divadlo Brno přispělo k oslavám 30 let svobody v naší republice reprízou v loňském roce premiérované slavnostní opery Bedřicha Smetany Libuše – a datum představení vyšlo symbolicky přesně na 17. listopad 2019. Počáteční záměr brněnských inscenátorů hrát Libuši jen v původním prostoru brněnského výstaviště (a jen po dobou rekonstrukce Janáčkova divadla ) se naštěstí nenaplnil a pro velký divácký zájem byla inscenace přesunuta s dílčími úpravami na hlavní brněnskou scénu. Úvodem bych chtěl poznamenat, že jsem produkci na Výstavišti v pavilonu B (bohužel) neviděl a tudíž ani nemohu srovnávat obě produkce.
O netradičním přístupu inscenátorů byly v době po premiéře 7. září 2018 napsány desítky tuzemských i zahraničních recenzí pohybující se v širokém názorovém spektru od frenetického přijetí až po vysloveně negativní ohlasy. S odstupem času stále hodnotím přístup tvůrčího týmu kolem režiséra Jiřího Heřmana za stále aktuální, velmi inovativní, i když ne vše ve zvolené koncepci mohu přijmout. Inscenace už asi zůstane navždy zapsána v dějinách české opery jako ta, která jako první zpřetrhala tradiční inscenátorská pouta a vydala se zcela jiným směrem. Heřmanova Libuše přestává být příběhem o bájeslovné kněžně, která se po roztržce s Chrudošem rozhodla povolat na Vyšehrad Přemysla jako budoucího otce národa a pojmout jej za svého chotě. Brněnská Libuše představuje jakési Obrazy z dějin národa českého a tomuto pojetí se důsledně podřizuje jevištní konání jednotlivých osob. Vztahy mezi protagonisty jsou spíše načrtnuty než důsledně propracovány, více než reálné postavy příběhu se na jevišti Janáčkova divadla objevují ikony, lidské typy, jejichž omezená vzájemná interakce spíše připomíná formu dramatického oratoria než operu dramatického spádu.
Smetanova Libuše nikdy nebyla hudebním dramatem plných zvratů a nečekaných objevů, je to slavnostní tableau, kam dramatický konflikt Krasavy a bratrů Chrudoše a Šťáhlava libretista Wenzig spíše „přilepil“, než aby se stal organickou součástí díla. Jestliže libretem předepsané postavy dějem v Janáčkově divadle „hýbou“ poměrně málo, tuto práci za ně dělají nezpívající postavy všech českých prezidentů, včetně aktuálně úřadujícího Miloše Zemana (vytvořených jako kombinace živého herce s naddimenzovanou maskou). Jedinou výjimku tvoří herecký protagonista T. G. Masaryka Marek Pospíchal. Po boku svých „manželek“ se objevují na scéně symbolicky od okamžiku slavnostních fanfár a jsou během celého večera přítomni – někdy jako aktivní posunovači či glosátoři děje a jindy jen pasivní pozorovatelé. Takto uplatněný princip skýtá na počátku pro diváka vzruch, možná nadšení a sympatické osvěžení jinak statického pojetí tohoto operního díla, ovšem během večera se tyto postupy vyčerpají a v poslední třetině představení již nepřinášejí patřičný efekt. Zajímavým prvkem scénografie je odložení obřích masek (již nežijících prezidentů) na plochu jeviště v scéně u mohyly v prvním obrazu 2. jednání. Jiří Heřman s výtvarníkem scény Tomášem Rusínem, kostýmní výtvarnicí Zuzanou Štefunkovou-Rusínovou a Danielem Tesařem (světelná režie) prokázali vysokou míru své tvůrčí invence, mj. sáhli k oblíbeným Heřmanovým symbolům (např. oheň, voda, rádlo, lípa) v kombinaci s použitím velmi realisticky vyhlížejících rekvizit korunovačních klenotů. Nadužívání některých symbolů (např. voda) však může vést u diváka k jisté otupělosti a až nezájmu sledovat průběh inscenace tímto směrem. Rovněž tak použitá tuctová video projekce zeměkoule při závěrečném Libušině proroctví je pod úrovní režijního mistrovství J. Heřmana. Nutno ovšem přiznat, že závěrečný symbol aktuálně prázdného místa ve lóži panovníka české země (umístěné na scéně) vyšel velmi krásně, jasně a účinně.
Po hudební stránce trpělo provedení slavnostní Libuše jen průměrným výkonem dirigenta Roberta Kružíka. Jisté nepřesnosti a chyby by se daly Orchestru Národního divadla v Brně odpustit, kdyby celkově měla hudební složka jiskru, jas a dramatické napětí. Bohužel to však v provedení 17. listopadu 2019 zásadně chybělo. Orchestr zněl unaveně, bez patřičné dynamické šíře, málo diferencující jednotlivé části partitury. Tak jako všechno znělo přibližně stejně – tj. dramatická i lyrická místa, tak bohužel působila i většina pěveckých výkonů, aniž by za to přímo jednotliví interpreti sami mohli. Lucie Hájková zpívá a hraje titulní Libuši velice kultivovaně a s vroucností v hlase. Ovšem je to Libuše velmi lyrická a jistý nedostatek v objemu jejího hlasu ještě umocňuje stále otevřená scéna, která (nejen u ní) způsobovala „utíkání“ zvuku směrem od diváků. Lyrická a herecky poutavá je krásná Krasava Alžběty Poláčkové (která v sobě ale jen nemá dostatek vášně, která by byla žádoucí pro vyjádření kontrastu obou sopránových postav). A něco podobného bohužel můžeme zažít i v „barytonové sekci“. Zpěvákem a interpretem na svém místě je představitel Radovana Roman Hoza, ale Přemysl Jiřího Hájka postrádá žádoucí jadrnost a rozhodnost v hlase, je to spíše Přemysl meditující. Obsazení Pavola Remenára do role Chrudoše nerozumím, ten svým spíše lyrickým (a bohužel málo osobitým) barytonem neodpovídá charakteru role a podobně jako u Krasavy i jemu chyběly prvky rozhodnosti, odhodlanosti či žárlivosti, o kterých se bohužel jenom zpívalo, aniž by byly jasně cítit z pěvcova komplexního projevu. Dušan Růžička i přes zajímavý témbr zápasil s vysokou polohou svého partu. Svědomitě a spolehlivě své úkoly odvedli Václava Krejčí Housková (Radmila) a Jan Šťáva (Lutobor).
Bedřich Smetana: Libuše, Národní divadlo Brno 17.11.2019, délka představení 3 hodiny 40 minut, 2 pauzy
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.