V současném operním repertoáru v České republice se Donizettiho operní cyklus tří tudorovských královen objevuje naprosto vyjímečně. Před několika lety se Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě odvážilo s diskutabilním výsledkem uvést všechny tři opery trilogie: Annu Boleynovou, Roberta Devereux a Marii Stuartovnu. Všechny opusy v silně zkrácených verzích. Celosvětově se těší tento cyklus stále větší oblibě divadelního publika a přitahuje i pozornost největších belcantových primadon. Každá belcantová diva, která se cítí být poctěna tímto titulem, chce přijmout výzvu a zpívat titulní ženské postavy tudorovské trilogie. V nedávné minulosti jí byla Mariella Devia, která zpívala všechny role všude po Itálii, samozřejmě nezapomeňme na Editu Gruberovou, jejímž nejvlastnějším uměleckým krédem v zenitu její kariéry se staly právě tyto tudorovské královny, nejnověji se o to pokouší kanadská diva Sondra Radvanovsky.
Tyto tři opery jsou ovšem při své plné nezkrácené délce skutečnou noční můrou pro všechny složky inscenačního týmu. Jednak pro režiséry, kteří neví, jak vést postavy při dlouhých áriích, pro dirigenty, kteří často přejímají jen funkci doprovazeče a musí jen pokorně sloužit pěvcům a hlavně pro zpěváky, kteří se mohou ztratit sílu ve všech těch opakováních, ozdobách, kadencích a nekonečných finále. To jsou přece důvody, pro které jsou tyto operní kusy jen sotva prováděny ve své úplné délce. Každý si naříká: příliš dlouhé, příliš náročné, po scénické stránce nudné. To co většinou slyšíme jsou silně redukované, dalo by se říct «bastard» verze, které v žádném případě neodpovídají původnímu záměru skladatele.
Když si například poslechneme legendární nahrávku Anny Boleynové s Mariou Callas, zjistíme, že z původní nezkrácené délky opery, která dělá asi 200 minut, bylo škrtnuto celých 70 minut hudby !
A tato tradice škrtání bohužel pokračuje až do dnešní doby. Škrtáno není to, co by se jevilo nudné, nýbrž co je virtuozní a je co pro pěvce náročné. Vše, co by posluchači udělalo radost a nutilo jej vnapětí sedět v křesle, musí pryč. Celá opakování cabalet, rozsáhlá, bezbřehá až orgastická finále, kadence, variance, ornamenty – to vše je jen zřídka ke slyšení. Celá velká belcantová podívaná je pryč. Odstraněna je také rovnováha a architektura původní kompozice. Dílo působí jako nehotová, polovičatá stavba.
Ale jde to také jinak a celá belcantová renesance, kterou vyhlásil Rossiniho festival v Pesaru prostřednictvím provozování nezkrácených verzí děl, se sice pomalu, ale stále více uplatňuje v Itálii. Tak například v nedávné minulosti bylo možno slyšet nezkrácenou verzi Anny Boleynové s Mariellou Deviou ve Veroně a také pak v Bergamu, rodném městě Donizettiho, tentokrát s Dimitrou Theodossiou.
A nyní se odvážil také Řím na kompletní znovuuvedení Anny Boleynové. A co se stalo? Po nudě ani památky. Právě i jinak dosti neklidné italské publikum sedí jak přibité v sedadlech a při poslechu ani nedýchá. Pro takovou událost potřebujete samozřejmě dirigenta, který té hudbě věří a primadonu, která na prvním místě partii čistě technicky zvládne.
Maria Agresta, dnes bezesporu nejslavnější italský-exportní soprán, si troufla na tuto velkou výzvu a byla ta hned napoprvé velká událost. To, na co se Beverly Sills a Joan Sutherland odvážily kompletně jen ve studiu, nyní provádí Maria Agresta živě. Byl to snad největší výkon pěvkyně v této kompletní verzi vůbec. Každé slovo, dokonce každá slaba byla naplněna obsahem, každý recitativ byl sdělen s napětím. Agresta, která je od přírody typem lyrického spinto sopránu a která již zdomácněla v rolích Mimi, Leonora v Trubadúru či Liu, ukazuje že nemá vůbec žádné problémy s koloraturou. Každá girlanda je u ní zpívána s citem a vědomím obsahu. Každé opakování je vyzdobeno se přesně odpovídajícími stylovými variacemi. Od něžného piana do vysokého B, od forte-výšek až do D- vše tam bylo. K tomu se přidala procítěnost jejího projevu na takové úrovni, jaká může být dána jen rodilému Italovi. Vše bylo předvedeno s takovou samozřejmostí a jistotou, že se publiku zastavoval dech. Výkon Marii Agresty potvrdil, že hrát Annu Boleynu kompletně má své opodstatnění. Po tomto výkonu prostě nemůžete a ani nechcete prostě slyšet žádné polovičaté verze.
Velký podílu na hudebním úspěchu dvou recenzovaných večerů měl dirigent Ricccardo Frizza. Spiritus rector večera a před nedávnem jmenovaný umělecký šéf Donizettiho festival v Bergamu, který se v rámci tohoto festivalu věnuje uvádění děl v jejich původním kabátě. Dokonale uměl vdechnout této jistě ne nejrafinovanější belcantové partituře nový život a oheň. Občas té energie bylo až příliš a mohlo se zdát, že je až překotně podávána, ale celkový zážitek z představení to nijak neohrozilo.
Přirozeně je obtížné pro zbývající členy ansámblu, aby se vyrovnali primadoně, zvláště při tak vyjímečném výkonu Marie Agresty. Po Agrestě určitě stojí za zmínku René Barbera v téměř nezpívatelným tenorovém partu Percyho. Barbera (i přes italsky znějící jméno) je Američan a na 100 % zvládnul nástrahy italštiny. Jeho frázování a výraz byly na úrovni rodilého mluvčího. Koloratury perlil s velkou lehkostí a vysoké tóny až do D vytvářel bez jakékoliv námahy. Diváci byli doslova bez sebe. Tenorová partie, která byla například na zmíněné callasovské nahrávce s Gianni Raimondi téměř degradována na úroveň vedlejší role, se stala v nezkrácené verzi hlavní rolí vedle titulní role primadony.
Carmela Remigio, která dříve sama Annu zpívala, zpívala tento večer roli protihráčky Giovanny (Jane Seymour), která je vlastně vždycky obsazována mezzzosopránem. Původně však byla role Giovanny samotným Donizettim komponována pro soprán. Málokdo ví, že ve velkém duetu s Annou je notový zápis Giovanny dokonce posazen výše než Anin! To je většinou ignorováno a její zpěvní linky jsou zaměňovány. Ne tak v římském provedení, kde se hrál opravdu originál a sopránová Giovanna ve zmíněném duetu duetu přebírá roli budoucí královny a zpívá výše položeným hlasem svůj part. Carmela Remigio je velkolepá zpívající herečka, ale nedosahuje takového ponoru do role a produchovnělostí tónu jako Maria Agresta.
Třetí pěvkyně večera Martina Belli zpívala kalhotkovou roli Smetona. Tato role je často svěřována méně průrazným hlasům, v Římě zpívala Belli se zajímavě témbrovaným altem, ale přeci jen s trochu menším legátem a poněkud hrubým frázováním. Tuto roli dokonce měla v repertoáru slavná britská mezzosopranistka Janet Baker. Bylo to báječné si s Belli poslechnout velkou scénu v druhém aktu.
Bohužel o recenzovaném večeru nezpíval krále Jindřicha velkolepý pěvecký interepret Alex Esposito. Místo něj zpíval Dario Russo, který hned také následující den převzal stejnou úlohu v jinak odlišném obsazení. Enrica zpíval s rachotivým basem a představitelsky projevil málo schopnosti pro vyjádření pravé královské důstojnosti. Při tomto zmíněném posledním představení série se směla jako Anna představit mladá italská pěvkyně Francesca Dotto, která se roli naučila pro toto jediné představení! Francesca Dotto vlastní hlas krásného témbru, předvedla vypracované frázování a zaujala dramatickými ataky ve své roli. Byl to vynikající výkon, i když se přeci jen nedá srovnat s neopakovatelným ponorem do role, jaký předvedla Maria Agresta.
Tato plná verze (bez škrtů) se setkala u publika s jedinečným úspěchem a byla pro ně zrodem nové opery – což je dalším důkazem, jak drastické a ostudné škrty mohou poškodit velké belcantové dílo. Tento večer jasně ukázal, že uvádět tuto operu, jak jí Donizetti napsal a zamýšlel – má své opodstatnění.
Dokonce režiséra Andreu De Rosa napadalo u nekonečného tableau důmyslné vedení osob. Přesto si ale byl vědom, že když jej zapotřebí, nechá promlouvat hudbu a ponechává zpěvákům nezbytný prostor při rozlehlých sólo scénách. Luigi Ferrignos navrhl scénu nádherného královského paláce, který se stale vice stává vězením pro Annu. Bylo napínavé pozorovat, jak se smrtící smyčka stále více stahuje a životní prostor Anny se postupně během děje zmenšuje. Krásné historizující kostýmy (Ursula Patzak) jako by vystoupily z obrazů Franse Halse a byly slastí pro oči.
Nebyl by tudorovský cyklus tří královen vhodný pro Národní divadlo v Praze? Když máme v České republice tolik skvělých koloraturních pěvkyň, je vlastně škoda, že se nenasazuje více belcanta v našich divadlech. Pěvecké obsazení byl mohlo být složeno téměř výlučně z pěvců angažovaných v našich souborech nebo z českých hostí: Olga Jelínková, Kateřina Kněžíková, Jana Sibera nebo Marie Fajtová či Jana Šrejma Kačírková by se mohli představit v titulní roli, Petr Nekoranec jako Percy, Michaela Zajmi jako Giovanna Seymour, Kateřina Jalovcová jako Smeton a František Zahradníček a Zdeněk Plech jako Enrico. Dirigent Enrico Dovico svojí velmi kompletní Vivva la mamma již plédoval pro více či méně nezkrácenou verzi Donizzetiho opery. Byl by ideálním mužem pro takové hudební nastudování.
Překlad do češtiny z německého originálu: Václav Bečvář
ANNA BOLENA – Roma, Teatro dell’Opera, 28. února 2019
Osoby a obsazení, inscenační tým:
Enrico: Dario Russo
Anna: Maria Agresta
Giovanna: Carmela Remigio
Percy: René Barbera
Smeton: Martina Belli
Sir Hervey: Nicola Pamio
Lord Rochefort: Andrii Ganchuk
Dirigent: RICCARDO FRIZZA
Režie: LUIGI FERRIGNO
Kostýmy: URSULA PATZAK
ANNA BOLENA – Roma, Teatro dell’Opera, 1. března 2019
Osoby a obsazení, inscenační tým:
Enrico: Dario Russo
Anna: Francesca Dotto
Giovanna: Paola Gardina
Percy: Giulio Pelligra
Smeton: Martina Belli
Sir Hervey: Nicola Pamio
Lord Rochefort: Andrii Ganchuk
RICCARDO FRIZZA
Režie: LUIGI FERRIGNO
Kostýmy: URSULA PATZAK
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.