Řada pojednání byla věnována proměnám, jaké prodělalo oratorium na začátku 19. století, po stránce námětů a kompoziční struktury, z hlediska funkce i interpretačního pojetí. Vývoj oratoria jako druhu souvisel s celkovou proměnou hudebního slohu v období nástupu romantismu, s rozvojem novodobého koncertního života a uvolněním vazby na liturgickou funkci, s expanzí opery, která se projevovala v oratoriu zvýšeným důrazem na dramatičnost, pojetím vokální i instrumentální složky aj. A také s nástupem historismu, který přivedl na koncertní pódia nejen díla Bachova a Händelova, nýbrž i snahy o vzkříšení palestrinovského slohu.
Felix Mendelssohn Bartholdy uskutečnil roku 1829 památné provedení Bachových Matoušových pašijí a v letech 1831–1836 vytvořil oratorium Paulus na námět ze života apoštola Pavla. Vlivy baroka jsou v tomto díle zcela patrné. Libreto bylo dílem skladatelova přítele Julia Schubringa, evangelického faráře v Desavě. Paulus zazněl v roce dokončení poprvé na Dolnorýnském festivalu v Düsseldorfu a už následujícího roku se začal Mendelssohn zabývat plánem na další oratorium, tentokrát na starozákonní námět, jehož vypracování pak věnoval roky 1844–1846. Elias byl roku 1846 uveden v Birminghamu a rok nato, v roce své smrti, skladatel ještě kompozici revidoval (a rozšířil).
Mendelssohnovi se Eliasem podařilo vytvořit dílo, vycházející z odkazu Bacha, Händela a Haydna, i z protestantské tradice. Ta je patrná zejména v prostotě některých árií a ansámblů. Občas však už zaslechneme i názvuky do budoucnosti, například k Johannesu Brahmsovi. Elias bezpochyby obsahuje dramatické prvky, a to Mendelssohnovou zásluhou. Z Mendelssohnovy korespondence se Schubringem vyplývá, že viděl proroka Elijáše (jak jméno uvádí český ekumentický překlad bible) jako „silného horlivce, hněvivého a temného, stojícího téměř proti celému světu, a přece s andělskými křídly“. Text oratoria o dvou dílech a osmi scénách je sestaven z celé řady starozákonních textů. V prvé řadě využívá úseky z První knihy královské a Knihy Jeremjáš, ale také Knih Ozeáš, Izajáš, Malachiáš, žalmy aj. Na libretu se podílel přítel rodiny Mendelssohnových, diplomat Karl Klingemann, který mj. pro Felixe napsal libreto k jeho rané opeře Camachova svatba. Klingemann však v práci nepostupoval a Mendelssohn se proto opět obrátil na Julia Schubringa. Spolupráce nebyla tentokrát jednoduchá, oba se rozcházeli v koncepci. Z dopisů je zjevné, že skladatel měl skutečně představu dramatického díla s živými dialogy, zatímco Schubring zdůrazňoval náboženskou, naučnou stránku, která v jeho představě nepřipouštěla živé rozmluvy a disputace. Podíl na libretu měl tedy s jistotou i sám skladatel, přispěl další Mendelssohnův přítel, malíř Eduard Bendemann (od nějž několik Mendelssohnových portrétů), a čerpá také ze sbírky kázání teologa Friedricha Adolfa Krummachera. Libreta, která vznikají v několika fázích a pocházejí od různých osob, nemívají vždy štěstí. Elias však je kompaktní celek s jasnou stavbou.
Starozákonní komparatistika
Příběh proroka Elijáše začíná ve Starém zákoně v době, kdy po smrti krále Šalamouna, jeho syna Rechabeáma a několika dalších vládcích nastoupil v zemi zmítané rozkolem izraelský král Achab, který – jak stojí v První knize královské – „chodil sloužit Baalovi a klaněl se mu“, čímž urážel Hospodina, Boha Izraele. Tehdy Hospodin zvolil Eliáše jako svůj nástroj a jeho prostřednictvím vyhlásil klatbu. Ta tvoří úvod oratoria: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto dnech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo,“ pronáší Eliáš, a následuje tříminutová instrumentální předehra. V osmi scénách oratoria vystupuje sedm osob: Elijáš, jeho druh Obadjáš (Obadjah), král Achab, královna Jezabel, Vdova, Chlapec a Anděl; v koncertním provedení mohou všechny party zastat čtyři sólisté. V první scéně (Nářek, modlitba a slib) běduje žíznící a vyhladovělý lid a Obadjáš lid nabádá, aby se navrátil k Bohu, který se nad kajícími ustrne. V druhé scéně (Zázrak probuzení) dává Anděl Elijášovi pokyn: má jít za vdovou, která se o něj na boží příkaz postará. Když Elijáš uzdraví vdovina nemocného syna, žena uvěří v Elijášovu moc propůjčenou Bohem. Třetí scéna (Zázrak ohně) staví proti sobě vyznavače Hospodina a pohanského boha Baala. Obě strany mají připravit slavnost oběti, důkazem pravého boha se stane seslání obětního ohně vyznavačům Hospodinovým. Další důkaz poskytne ve čtvrté scéně Zázrak deště, seslaný Bohem na vyprahlou zemi. Obsah 5. scény napovídá už její označení Napomenutí a útěcha, je výzvou v důvěru v Boha. Šestá scéna (Hrozba a ústup Elijášův) přináší příkrý kontrast. Elijáš se obrací ke králi Achabovi s hrozbou, že pokud se nevzdá modloslužebnictví k Baalovi, „Hospodin bude bít Izraele, takže se bude klátit jako rákosí ve vodě, vyrve Izraele z dobré země“. Zde vstupuje do děje královna Jezabel (jakási starozákonní Lady Macbeth) a obrací se k lidu: Elijášova moc nesmí stát nad mocí královou, proto je třeba proroka odstranit. Je to jedna z nejsilnějších scén celého oratoria, doklad, jak snadno je dav zmanipulovatelný. Obadjáš Elijáše varuje a posílá ho do pouště. Elijáš v árii přiznává, že jeho úsilí bylo marné a odevzdává duši Bohu. V sedmé (Zjevení Boha a nanebevzetí Eliášovo) a osmé scéně (Vykoupení a proroctví) je méně příběhu a více metafyziky, účinek se stupňuje v hudební složce v úsecích sboru a ansámblech.
Na jevištní podobě oratoria Elias v inscenaci režiséra Calixta Bieita se na sólových partech podílelo dvanáct interpretů, neboť k postavám daným libretem přimyslel ještě Serafa, Ztraceného, Čekající, Hledajícího a Prosícího. Elijáš je podle režiséra rozporuplná postava: „Je pod velkým tlakem a trpí depresemi. Kdo je pod takovým tlakem, nemůže být prorokem. Elijáš je v zásadě člověk s velkým charismatem a také s mnoha slabostmi a chybami – komplexní osobnost.“ Říká také, že obě strany – Elijáš na jedné a lid na druhé – jsou poznamenané neurózami; lid chce silného vůdce a pevná pravidla (aby je v zápětí porušoval), a individuum jako Elijáš by rád dobrým vůdcem byl, ale mnohokrát selže. „Tyto rozpory vyvolávají asociaci k aktuálním událostem.“ Dirigent inscenace Jukka-Pekka Saraste spatřuje v Mendelssohnově tvorbě a zvláště v tomto oratoriu dualismus, determinovaný – podobně jako u Gustava Mahlera – konverzí ke křesťanství; po oratoriu Paulus na křesťanské téma představuje Elias jeho „přiznání se k židovskému dědictví“.
Vavříny pro Christiana Gerhahera a Schönbergův sbor
Ústřední postava Elijáše našla vynikajícího interpreta v barytonistovi Christianu Gerhaherovi. Pěvecký projev jednoho z nejlepších písňových interpretů dneška se vyznačuje naprostou přirozeností projevu a výrazu, jako by pro něj bylo vyjádření zpěvem stejně samozřejmé jako mluvit. Výtečná dikce je spojena s bohatou škálou hlasových nuancí, ať už se hněvá, má strach, naléhá, přesvědčuje nebo rezignuje – vždy je naprosto uvěřitelný a přirozený. Zejména silně zapůsobila jeho zuřivost ve scéně, kdy proti sobě popouzí přívržence Baalovy a Hospodinovy, a pak naprosto odlišná árie „Es ist genug!“ v níž se Elijáš vzdává svého úkolu a prosí Boha, aby si jej vzal k sobě. Ze ženských sólistek to byla především Ann-Beth Solvang jako Jezabel, která vygradovala účinek myšlenkově centrální scény, v níž se lid podvolí moci a diktátu a je ochoten Elijáše usmrtit. Podmanivý výkon podala i Kai Rüütel jako Anděl. Herecky i pěvecky byly ale spolehlivě obsazeny všechny role, Maximilian Schmitt jako Obadjáš, Maria Bengtsson jako Vdova a další. Rozhlasový symfonický orchestr ORF pod vedením Jukka-Pekky Sarasteho hrál Mendelssohnovu barokizující romantickou (nebo barokně romantiující) partituru v naprostém souladu s jevištěm, citlivě ke zpěvákům, s jistotou souhry.
Ilustrace čeho?
Calixto Bieito inscenoval oratorium jako nadčasový, a tedy aktuální příběh vnitřně pochybujícího vůdce, vedeného svěřenou ideou, a slepého davu s jeho různými reakcemi, od bezvýhradné důvěry po vzpouru a násilí. V úvodní scéně přivleče Obadjáš symbol – chrám, vlastně křesťanský kostel, což je (záměrný?) nonsens. Dav v následující scéně kostel strhne. Stavba je z latěk a kartonu, a ten, roztrhaný lidmi na kusy, dostává v průběhu večera další funkce, srolované části například jako zbraně ve scéně Zázrak ohně a podobně; co má tato hra představovat však není vždycky jasné. Scénické proměny tvořily drátěné výplety (scéna Rebecca Ringst) jako kolmé nebo šikmé stěny či snižující se strop, symbolizující útlak a hrozbu záhuby (nápad už nepříliš originální). V sedmé a osmé scéně se uplatnila projekce – zemětřesení a vítr v podobě prolétajících vran, zjevení Boha jako otáčející se hlava dravce. V obou případech se vlastně jednalo o pouhé dva záběry, které se neustále vracely – „časová smyčka“ mohla být záměr, ale spíš se jen nedostávalo nápadů na další filmový materiál.
Leccos z Bietových ilustrací působí samoúčelně a nesrozumitelně. V některých delších scénách bylo přes vešekerou snahu výtečně spoluhrajícího Schönbergova sboru zjevné, že mimické a pohybové prostředky s délkou scény nekorespondují. Tak hned v té první, kdy se hladem zesláblý lid potácí kolem kostela a tu a tam někdo poklesne a opět povstane, působilo neustálé klesání a vstávání po chvíli mechanicky. Stejně tak hrozba rozvášněného davu vrhajícího se na Elijáše ve scéně Zázrak ohně, nebo jásot lidu při spuštění (opravdového!) deště. Nechtěně komicky tu působil zejména Chlapec. Jeho představitel, člen Wiener Sängerknaben, který ve scéně Zázrak deště vyhlíží dešťové mraky, je nadán (zatím) čistým jasným sopránkem, ale méně už pohybovým talentem a jeho přebíhání z jedné strany jeviště na druhou s nemotornými otočkami zbytečně upoutávalo pozornost a působilo až trapně. Stejně tak pobíhání jakési „potrhlé“ v pozadí, která je v programu označena jako Seraph; Carolina Lippo sice – když se dostala ke slovu – zpívala skvěle, ale smysl jejího „tiku“ v ději byl záhadný a jen rušila árie ostatních. Ani vlastně němá role (těhotné) Čekající neměla – alespoň pro mě –jasnou funkci, a ani to, proč v samotném závěru polije Obadjáš Elijáše z kanystru a vloží mu do ruky zapalovač. Lidská pochodeň na štěstí na jevišti nevzplála, ale otázka, „kolik dramatu je v oratoriu“ a zda je k němu nutné domýšlet samoúčelné akce zůstává.
Theater an der Wien – Felix Mendelssohn Bartholdy : Elias, 27.2.2019 (psáno z derniéry)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.