V druhé polovině loňské divadelní sezóny 2023/2024 Divadlo Josefa Kajetána v Plzni přispělo dalším smetanovským titulem do pestré mozaiky oslav Roku českého divadla. Premiéra Smetanovy HUBIČKY se konala 27.  dubna 2024 a my přinášíme recenzi z představení, které se konalo 20. září 2024.

Na začátku je třeba vyzdvihnout velmi slušný standard představení, které našlo vřelé přijetí u přítomných diváků. Smetanovu Hubičku nastudoval šéf opery Jiří Petrdlík, recenzované představení řídil Jiří Štrunc, který dokázal smetanově partituře vtisknout potřebný styl a souhru mezi orchestrem, zpěváky i sboristy. Zvolená tempa byla optimální a dávala zpěvákům dostatečný prostor pro práci s textem, i když ne všichni byli v jeho výslovnosti a jeho interpretaci důslední. Orchestr hrál bohužel často jednotvárně mezzoforte a nezřídka kryl pěvce, a to třeba nejen velmi lyrického Michala Bragagnola ale i Ivanu Veberovou, která by se jinak svojí robustní střední hlasovou polohou bez problémů uměla vyrovnat i s hustě obsazeným smetanovským orchestrem.

Režisérka Magdalena Švecová se pokusila uchopit rozkošné Smetanovo dílko s určitým nadhledem a s jistou dávkou humoru až ironie, což se jí částečně podařilo. V rámci zvoleného konceptu však zcela ignorovala jisté reálie (např. nelogické střídání zimních období) a nezřídka se dostala do rozporu se zpívaným textem Elišky Krásnohorské. V produkci okouzlí  vtipně řešená náznaková scénografie prvního jednání včetně kostýmů s pozoruhodnými modrotiskovými vzory Zuzany Přidalové včetně pečlivého rozehrání vztahů mezi jednotlivými aktéry,  ale už v „pašerácké“ scéně stylizované jako samoúčelná lyžařská a sáňkařská taškařice se ztrácel vlastní obsah skladatelova sdělení a „povolené otěže“ představení pokračovaly de facto až konce představení. Občasnou záhadou byly i některé postupy svícení či neukázněná práce s rekvizitami (rozpadlé sáňky během představení či Lukášovo dítě vypadávající z vozíku v závěrečné scéně), které sice vyvolávají salvy smíchu u přítomných diváků, nicméně obracející milou Smetanovu zpěvohru ve veseloherní frašku.

Představitelsky vévodí inscenaci Ivana Veberová jako Vendulka. Svým naturelem představuje klasicky krásný smetanovský typ, kterému navíc dokáže vtisknout nefalšovanou líbeznost a lidskou vřelost. Její mladodramatický soprán skvostně zní ve střední poloze, např. v krásném přednesu ukolébavek, směrem nahoru však se nepříjemně zužuje a zní ostře. Jako Lukáš se představil o repríze 20. září Michal Bragagnolo jako lyrický představitel, který je už na hraně pěvcových možností (v dramatickém oboru). Bragagnolo má působivé legato, lehké, přirozeně tvořené výšky, ale ve střední poloze nemá jeho tenor ještě dostatečnou průraznost a nezřídka jej kryje orchestr. Pavel Klečka (Otec Paloucký) postrádal větší razanci a výraz a spíše než klenutou smetanovskou melodii zpíval pořád v jakémsi nestylovém parlandu. Lépe se v tomto ohledu vedlo mladému Jakubu Hliněnskému (Tomeš), který vynikal ve vzorně vypracovaných melodiích, kterým dodával výbornou srozumitelnost slova. Protože Hliněnského baryton je (zatím) svojí povahou lyrický, P. Klečka byl velmi nevýrazný a Jevgenij Šokalo  (Matouš) svůj part spíše memoroval, v představení chyběl opravdu výrazný zemitý hluboký mužský hlas, který by doplnil pestrou paletou různorodých hlasů Smetanovy partitury. Jana Foff Tetourová předvedla dynamickou a  mladistvě vyhlížející Martinku, která se Švecové režii stala významnou hybatelkou děje, nižší altová poloha partu jí plně vyhovovala a navíc v ní mohla uplatnit dobrou srozumitelnost. Marie Šimůnková jako Barče předvedla krásný zvonivý soprán, ale její výkon ve známé árii „Hlásej ptáčku“ postrádal kulatý tón a pěvkyni nebylo téměř rozumět. Celkově však velice slušný standard představení držel i  dobře zpívající Sbor opery DJKT a dětský sbor opery DJKT Kajetán.

M. Bragagnolo (Lukáš), J. Hliněnský (Tomeš) © Martina Root
Závěrečná děkovačka po repríze 20.9.2024
Závěrečná děkovačka po repríze 20.9.2024