Svatá Zuzana a Florentinská tragédie uzavřely úspěšný projekt Musica non grata

Čtyřletý projekt Opery Národního divadla a Státní opery Musica non grata, jenž se věnuje hudebnímu odkazu skladatelů pronásledovaných nacistickým režimem se vztahem k hudebnímu prostředí první Československé republiky dospěl o prvním dubnovém víkendu letošního roku do svého finále. Diváci tak měli možnost naposledy vidět dříve premiérové tituly revuální operety Ples v hotelu Savoy P. Abrahama či komické opery Šaty dělají člověka A. Zemlinského. Víkend od 5. do 7. dubna 2024 navíc ovšem nabídnul světovou premiéru loutkové pohádky s hudbou terezínské skladatelky Leny Stein-Schneider Plešatá princezna, která se uskutečnila 6. dubna v Domě Ronalda McDonalda v Praze a byla exkluzivně určena dětským pacientům onkologického oddělení Fakultní nemocnice v Motole. Vrcholem cyklu Musica non grata se pak stalo koncertní provedení dvou jednoaktovek s názvy Svatá Zuzana Paula Hindemitha a Florentinská tragédie skladatele Alexandra Zemlinského.

SVATÁ ZUZANA

Svatá Zuzana (Sancta Susanna) německého skladatele Paula Hindemitha komponovaná na text Augusta Stramma je výsledkem tvorby pětadvacetiletého skladatele a je součástí volného triptychu, složeného vedle Susanny ještě z dalších dvou „šílených“ aktovek: Mörder, Hoffnung der Frauen (Vrah, naděje žen) podle divadelní hry Oskara Kokoschky a Das Nusch-Nuschi (Nuš-Nuši) na libreto Franze Bleie. Jak název opery (Svatá Zuzana) napovídá, opera je „střetem náboženské oddanosti a sexuální touhy, odhodlání k poslušnosti Bohu a pudové žízně lidské duše“, pokud budeme citovat úryvek z fundovaně zpracovaného příspěvku Ivy Nevoralové z programového bookletu k inscenaci.  Během necelých třiceti minut hudební reprodukce, plné expresivního napětí, se skladateli podařilo spojit atonalitu s tonalitou. Tento tvůrčí postup mu umožnil vytvořit napínavou náladu s určitou strnulostí, avšak zároveň obohacenou bohatými zvukovými barvami.

Pro cyklus Opera non grata nastudoval Svatou Zuzanu s Orchestrem a Sborem Státní opery Karsten Januschke, kterému se maximálně podařilo vystihnout temnou atmosféru operního příběhu. Dirigent současně velmi citlivým způsobem vedl jednotlivé sólistky večera a poskytl jim dostatečný prostor pro rozvinutí jejich charakterů a precizní interpretaci textu. Na prvním místě je třeba vyzdvihnout výkon Tamary Morozové. Krok za krokem divák sledoval pěvkyni, jak minimalistickými, ale vysoce účinnými interpretačními postupy dokázala postupně odhalovat tajemství své postavy a vygradovat jej až do závěrečného vysokého C. V transu a napětí vedle skvěle řízeného orchestru dokázala udržet diváky také mezzosopranistka Lucie Hilscherová, která podobně jako Morozová prokázala schopnost jít do hloubky  německého textu. Z dalších protagonistů hvězdné obsazení Svaté Zuzany doplnily dobře zpívající Kristina Kubová (Děvečka), Milena Stryčevic (Stará řeholnice) a v krátké mluvené pasáži Benjamin Hájek (Čeledín).

FLORENTINSKÁ TRAGÉDIE

Jméno Alexandra Zemlinského je spjato s hudební Prahou především jako význačného dirigenta, který spojil svůj osud s Neues Deutsches Theater v období 1911-1927 na plodných šestnáct let. Kromě své bohaté dirigentské a pedagogické činnosti po sobě zanechal mj. osm operních titulů, z nichž některé zazněly i rámci cyklu Musica non grata. Jednoaktovka Florentinská tragédie má v Zemlinského tvorbě zajímavé postavení už tím, že vznikla spíše než na „nedokončené“ tak „rozepsané“ činoherní drama Oscara Wildeho. Z Wildeho pozůstalosti se totiž zachoval pouze druhý obraz jednoho dějství hry, ve které se florentský obchodník s látkami Simone nečekaně vrátí z cest a překvapí doma svoji manželku Biancu s jejím milencem Guido Bardim, kteří se právě oddávají odpočinku po předchozích chvílích rozkoše. Žárlivý manžel se zachová zpočátku chladnou hlavu, rozmlouvá s nimi, snaží se ze vzniklé situace něco získat (prodává Giudovi své drahé látky). Bianca naznačuje svému milenci, že svým manželem hluboce pohrdá a že by si přála jeho smrt. Napjatá atmosféra v kupcově domě vzrůstá: dojde k souboji obou soků. Guidova smrt přiměje oba manžele, aby si uvědomili, že dosud neznali svůj protějšek. Bianca se po rodinné tragédii ptá svého manžela: „Proč jsi mi neřekl, že jsi tak silný?“ Jeho odpověď zpečetí jejich svazek: „Proč jsi mi neřekla, že jsi tak krásná“.

S „nehotovostí“ Wildeho textu se A. Zemlinsky šikovně vypořádal kompozicí bouřlivé předehry, plné erotického výbuchu mezi oběma milenci a končí v okamžiku, kdy si zřejmě Guido „natahuje“ kalhoty a Simone vchází na scénu. Zemlinského zdařilou kompozici označit jako post romantickou, a tom „stylu“ ji také výtečným způsobem provedl Karsten Januschke s Orchestrem Státní opery v druhé části koncertního večera. Přestože se jednalo „jen“ o koncertní provedení díla, umělcům se dařilo náznakovou hereckou akcí vyjádřit napjaté vztahy mezi postavami, tak důležité pro celkové vyznění díla. Největší břímě zpívaného partu nesl Joachim Goltz, pěvec výrazného projevu založeného na explicitní deklamaci textu. Corinna Scheurle neoplývá nijak mimořádnými hlasovými kvalitami, ale má velký dar tajemství, které dokáže i na koncertním pódiu vtisknout své postavě a stát se tak přesvědčivou ve svém celkovém výrazu. Bohužel napětí, které uměli tak zdatně vystavět Goltz a Scheurle, však už nedokázal udržet silou své osobnosti a především svým zpěvem Josef Moravec. Němčina zněla z jeho úst jen aproximativně a sekaně, pěvecký projev nezněl souvisle a s legatem, protože pěvec nerespektoval rytmus jazyka a navíc měl nepřeslechnutelné potíže ve vyšší poloze. Volba rodilého mluvčího do tenorové role Guida by jistě přispěla k celkovému lepšímu výsledku Florentinské tragédie, tím spíše, že se jednalo o jediné vystoupení.

Jinak vysoký standard závěru projektu Musica non grata také trochu kazily naprosto nesynchronní anglické titulky při produkci Florentinské tragédie a i dramaturgický úvod jinak uznávaného muzikologa Antony Beaumonta. Ten nebyl skoro slyšet (nikdo z organizátorů mu nebyl schopen říct, aby přistoupil blíže k mikrofonu) a zklamal i tématem prezentace, které namísto, aby se věnovalo okolnostem vzniku dvou aktovek Hindemitha a Zemlinského, se málo pochopitelně zaměřilo na fenomén operní aktovky všeobecně.

Nicméně je třeba ocenit všechny ty, kteří se na cyklu Musica non grata v posledních čtyřech letech podíleli. Cyklus byl realizován i díky podpoře Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v České republice. Prostřednictvím projektu jsme se tam mohli potkat s díly skladatelů, kteří by za normálních okolností asi na pražské operní scéně jinak nezazněly. Doufejme, že dramaturgie naší první scény přivede vbrzku nezajímavější z těchto autorů zase zpět na naše operní jeviště.

Paul Hindemith: Sancta Susanna ; Alexander Zemlinsky: Eine florentinische Tragödie, koncert v rámci cyklu Musica non grata, Státní opera Praha, 6. dubna 2024