Iris mě okouzluje již od raného dětství a dodnes neztratila nic ze svého kouzla. Pietro Mascagni, kterého si mnozí milovníci hudby spojují především s operou Cavalleria rusticana, složil dalších čtrnáct oper, které se bohužel na repertoárech operních domů objevují jen zřídka. Kdo zná pouze jeho Cavallerii, jen stěží si dokáže představit, jakým strhujícím hudebním vývojem tento skladatel během svého uměleckého života prošel. Právě Iris je toho možná nejpůsobivějším dokladem.
Představení v Turíně bylo mou jedenáctou živě zhlédnutou inscenací Iris. Jen této opeře jsem věnoval sbírku čítající již 54 různých nahrávek, převážně živých záznamů představení. Je to snad až posedlost? Možná. Ale je to dílo, které mě provází celý život a působí na mě jako neodolatelný magnet.
Děj lze v jeho vnější rovině shrnout poměrně jednoduše: Iris, naivní a nevinná mladá dívka z Japonska, je unesena, zneužita a nakonec odvržena. Za tímto zdánlivě prostým příběhem se však skrývá hluboce symbolistické drama, které tematizuje koloběh života, nevinnost, pomíjivost a vykoupení. Slunce, symbol veškerého života, se hned na začátku opery obrací k publiku prostřednictvím monumentálního sboru. Právě ono pak na konci přivádí mrtvou Iris zpět k sobě, vzhůru do nebeských výšin. Mezitím se rozvíjí jedna z nejrozsáhlejších a nejneobvyklejších scén smrti v celé operní literatuře: zabírá prakticky celý jeden akt. Je to hluboce symbolistické finále, které se postupně povznáší až do transcendentální roviny.
Pozoruhodné je také místo tohoto díla v dějinách opery: Iris je první italskou operou inspirovanou Japonskem a zaujímá tak zvláštní místo v operní historii již šest let před Pucciniho Madama Butterfly! O to větší škoda, že režisér Daniele Menghini v nové inscenaci turínské opery nedokázal na scénické rovině k tomuto mnohovrstevnatému dílu přidat téměř nic skutečně podnětného. Jeho inscenace se z velké části omezila na co nejvěrnější převyprávění děje v opulentních dekoracích a kostýmech, téměř jako by chtěl dětem vyprávět pohádku. Víceznačnost námětu, existenciální rozměr dramatu, symbolismus a v neposlední řadě jeho transcendence zůstaly z velké části stranou. Promarněná příležitost, neboť právě Iris by si zasloužila scénickou interpretaci, která by šla daleko za pouhé ilustrační převyprávění.
Už světová premiéra v Římě roce 1898 byla společenskou událostí mimořádného významu. Nejenže se jí zúčastnila italská královna Margherita, ale také celá řada významných skladatelů a osobností: Puccini, Boito, Franchetti a Gabriele D’Annunzio. Dokonce i Siegfried Wagner, syn Richarda Wagnera, přijel kvůli této události až z Bayreuthu. To samo o sobě vypovídá mnohé o tehdejším významu díla a očekáváních, která se s ním pojila.
Orchestrální moře barev
Mascagniho partitura oplývá až bezmeznou barevností. Třpytí se, září a proměňuje v nesčetných orchestrálních odstínech. Do partitury vstupuje celá řada japonských a exotických nástrojů: gongy s přesně určenou výškou tónu, bohatá paleta bicích nástrojů inspirovaná mimoevropskou folklorní hudbou, tam-tamy a dokonce i šamisen. To vše Mascagni spojuje s orchestrálním aparátem téměř wagnerovských rozměrů, s nímž dokáže zacházet s mistrovstvím, jež znovu a znovu udivuje. Jeho zvuková paleta sahá od nejjemnějších mystických akvarelových barev až po mohutné orchestrální výbuchy. Orchestr se stává skutečným vypravěčem, zrcadlem vnitřního i vnějšího světa této opery. To je zkrátka nutné slyšet!
Taková partitura vyžaduje dirigenta, který nejen zvládne její technické nároky, ale také skutečně rozumí jejímu osobitému hudebnímu jazyku. V Turíně stál u dirigentského pultu přesně ten pravý muž: Andrea Battistoni. Tento italský dirigentský talent nové generace je hudebním ředitelem Teatro Regio di Torino a Opera Australia v Sydney a zároveň šéfdirigentem Tokyo Philharmonic. Patří k nemnoha hudebníkům současné operní scény, kteří jsou hluboce přesvědčeni o síle a výrazových možnostech verismu. V Turíně dokonce této své vášni věnoval vlastní festival.
Battistoni Mascagniho skutečně zná. Intenzivně studoval historická provedení i dochované interpretační tradice a na jejich základě vytvořil vlastní, mimořádně živou koncepci. Jeho dirigování se vyznačovalo výjimečnou pružností, velkorysými rubaty a svobodou hudebního dechu, jakou v podobné podobě známe také z historických šelakových nahrávek samotného Mascagniho – byť u Battistoniho byla tato svoboda místy přece jen o něco méně výrazná.
Orchestr Teatro Regio jej následoval s obdivuhodnou souhrou. Každé rubato přesně sedělo, každá sebemenší agogická změna byla společně sdílená a dokonale koordinovaná. Už to samo o sobě zaslouží nejvyšší uznání. Především se však Battistonimu podařilo vyklenout velké hudební oblouky: od nejjemnějšího pianissima až po eruptivní orchestrální explozi. Nechal hudbu dýchat, postupně narůstat, znovu se ztišit a nakonec se s elementární silou rozvinout v plné intenzitě. Člověk seděl v hledišti místy doslova bez dechu. Jaký výkon!
Vedle vzorové orchestrální nahrávky tohoto díla na CD pod taktovkou Giuseppe Patanèho a dirigentského výkonu Daniele Callegariho při loňském koncertním provedení v Madridu představuje turínské nastudování další významný interpretační mezník. V neposlední řadě také proto, že orchestr Teatro Regio disponuje zvukovými kvalitami, díky nimž se celá Mascagniho orchestrální barevnost rozzáří v plné kráse.
A to ještě není všechno: sbor, který v Iris přebírá mimořádně důležitou úlohu a musí zvládnout složité harmonie i náročná vokální úskalí, byl ve skvělé kondici a výborně připraven. Kolik radosti ze života, energie a krásy zvuku tento ansámbl vyzařoval! K tomu se přidávala opravdová radost ze zpěvu, která se bezprostředně přenášela i na publikum. Sbor zde nebyl pouhým hudebním doprovodem – stal se skutečným protagonistou dění.
Vokální triumfy a limity
Mascagni byl známý tím, že ve většině svých oper ukládal tenorům téměř nelidsky vysokou tessituru. Už za jeho života někteří pěvci žádali o transpozice, protože jinak byly tyto party jen stěží zvládnutelné. Mascagni však byl v tomto ohledu neústupný. Jedinou výjimkou, kterou připouštěl, byla romanza Osaky, již dovoloval zpívat o půltón níže.
V Turíně jsem měl nyní zvláštní luxus slyšet Iris během dvou večerů ve dvou různých obsazeních. Zatímco Angelo Villari jako Osaka zvládl vražednou tessituru ještě s obdivuhodným nasazením, zářivostí a pozoruhodnou krásou hlasu, jeho alternant Samuele Simoncini se již dostal zřetelně na hranice svých možností. Svého úkolu se sice zhostil se ctí, posluchač však byl opakovaně vystaven zkoušce až na samou mez únosnosti.
Pokud jde o titulní roli, nelze samozřejmě obejít Magdu Olivero. Každá zpěvačka, která se do této role pustí, se musí poměřovat s její dnes již legendární interpretací. Žádná jiná představitelka nepronikla tak hluboko do tajemství a rozporů této postavy jako právě ona. Po celá desetiletí se Olivero k této roli opakovaně vracela, především na italských provinčních scénách. Vrcholem jejího celoživotního vztahu k této postavě se stalo dnes již legendární koncertní provedení v amsterdamském Concertgebouw, které lze dodnes obdivovat i poslouchat a které je dostupné také na YouTube.
Že se Iwona Sobotka při studiu své interpretace mohla inspirovat právě tímto velkým vzorem, se přímo nabízí. Každopádně bylo fascinující, jak hluboko dokázala tato polská sopranistka proniknout do dikce italského jazyka. Každé rubato, každé portamento působilo promyšleně a přirozeně, aniž by kdy sklouzlo k manýře. Dosáhla téměř dokonalé symbiózy zvuku a slova. Vykreslila portrét této křehké mladé ženy nádhernými pastelovými barvami, vychutnávala si každé jednotlivé slovo a spojila mimořádnou srozumitelnost textu s bezchybnou krásou tónu. Interpretace plná citlivosti a vnitřní jednoty, která vzbuzovala obdiv.
Pouze s určitými výhradami se to podařilo první představitelce role Erice Grimaldi. Vzhledem ke svému výrazně dramatičtějšímu hlasu vytvořila mnohem robustnější a méně křehký portrét Iris. Také pokud jde o srozumitelnost textu, zůstalo leccos dlužné. Poněkud rušivě působilo rovněž určité gutturální zabarvení, při němž téměř každá samohláska získávala lehký odstín hlásky „u“. Přesto Grimaldi nabídla několik skutečně nádherných vysokých tónů, které působivě prokázaly její vokální kvality.
Naopak obě obsazení role Kyota přesvědčila. Jak Manel Esteve Madrid se svou lehkostí a nádherným parlandovým stylem, tak barytonový veterán Roberto Frontali, který vystoupil jako první obsazení s výrazně razantnějším pojetím, vytvořili každý po svém zajímavou a působivou interpretaci této role.
Zklamáním byly naopak obě interpretace role Cieca. Ani Mariano Buccino, jehož bas působil poněkud těžkopádně a neohrabaně, ani Luca Tittoto, který sice disponoval krásným hlasem, ale postrádal potřebnou interpretační hloubku, nedokázali této tak důležité postavě dát skutečně přesvědčivou podobu.
Hudební triumf se scénickými stíny
Co tedy zůstává po těchto dvou večerech v Turíně? Scénicky málo inspirativní inscenace, která nedokázala skutečně odhalit mnohovrstevnatý symbolický obsah tohoto výjimečného díla. Zato však hudební interpretace, která nastavila nová měřítka. Andrea Battistoni, Orchestr a Sbor Teatro Regio působivě předvedli, jakou nesmírnou modernost, orchestrální bohatství a emocionální sílu v sobě Mascagniho Iris skrývá.
Možná je to právě rozpor mezi vnější pohádkovostí příběhu a jeho vnitřní propastnou hloubkou, co činí toto dílo tak fascinujícím. Iris je mnohem víc než exotická opera z dávno minulé epochy. Je to psychologické drama s otřesnou aktuálností, cesta od nevinnosti přes ponížení až k vykoupení. A Mascagni pro ni nachází hudební jazyk tak odvážný a barevně bohatý, že by mu jej člověk vzhledem k přetrvávajícímu klišé kolem Cavalleria rusticana snad ani nepřisuzoval.
Kdo chce Mascagniho skutečně poznat, neměl by se spokojit pouze s jeho Cavalleria rusticana. Musí slyšet Iris. A kdo měl to štěstí zažít ji v této hudebně mimořádné interpretaci v Turíně, tomu bude znovu připomenuto, že dějiny opery stále ukrývají poklady, které čekají jen na to, až budou znovu objeveny.
Mascagni totiž v Iris nesložil jen další operu. Vytvořil vlastní hudební svět – tajemný, třpytivý, hluboce lidský a prodchnutý krásou, které lze jen stěží odolat.
Pietro Mascagni – Iris, Teatro Regio Turín, psáno z premiéry 5.listopadu 2026 a první reprízy 8. listopadu 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.