Turínské Teatro Regio věnovalo zahájení sezony 2026/2027 rozsáhlému projektu nazvanému Festival Verismo, který v průběhu pěti týdnů představí čtyři opery dvou klíčových představitelů italského verismu – Pietra Mascagniho a Ruggera Leoncavalla. Vedle proslulých jednoaktovek Cavalleria rusticana a Pagliacci zařadilo také Leoncavallovu Bohému a Mascagniho Iris, tedy díla, která se na světových operních scénách objevují podstatně méně často. Ambiciózně koncipovaný projekt spojil čtyři inscenace do atraktivního dramaturgického celku. Všechny čtyři tituly hudebně nastudoval Andrea Battistoni, režie se ujali Daniele Menghini a Francesco Micheli. My Vám postupně přineseme recenze ze všech festivalových titulů.
TA „DRUHÁ“ BOHÉMA
Jedním z nejzajímavějších titulů festivalového programu je bezpochyby La bohème Ruggera Leoncavalla. Její uvedení v Turíně připomíná také pozoruhodný příběh vzniku a soupeření se stejnojmennou operou Giacoma Pucciniho.
Není bez zajímavosti, že oba skladatelé se kvůli společné inspiraci románem Henriho Murgera dostali do ostrého sporu – Leoncavallo dokonce Puccinimu vyčítal, že mu „přebral“ námět, na němž sám pracoval. Jejich opery však nejsou pouhými dvěma hudebními verzemi téhož příběhu: Leoncavallo zvolil odlišnou dramaturgii a těžiště děje přesunul od milostného vztahu Rodolfa a Mimì k dvojici Marcella a Musetty. Jeho Bohéma navíc věrněji zachovává epizodický charakter Murgerovy literární předlohy a nabízí širší pohled na život pařížských umělců. V obou operách vystupuje v zásadě stejný okruh postav, jejich hlasové obsazení se však výrazně liší. Přestože Leoncavallova opera při premiéře v benátském Teatro La Fenice v roce 1897 zaznamenala příznivý ohlas, postupně ustoupila do stínu svého slavnějšího sourozence.
JEDEN ROK NEBO CELÝ ŽIVOT?
Děj Leoncavallovy opery je časově sevřen do jediného roku, od Štědrého večera 1837 do téhož dne následujícího roku. Čtyři dějství nás postupně zavádějí do pařížské kavárny Momus, kde se bohémové scházejí k bujarým oslavám, na dvůr domu, v němž bydlí Musetta, a posléze do skromného podkrovního ateliéru Marcella a Rodolfa. Během čtyř dějství sledujeme proměny vztahů pařížských bohémů, jejich milostná vzplanutí i rozchody, až k tragickému vyústění v podobě Mimìiny smrti.
Podstatně odlišně k časovému pojetí díla přistoupil režisér turínské inscenace Francesco Micheli. Namísto jediného roku zachycuje celý lidský život protagonistů: v prvním dějství jsou mladí, bouřliví a plní ideálů, ve druhém se ocitají ve středním věku, ve třetím se blíží šedesátce a ve čtvrtém už působí jako lidé na sklonku života. Tato koncepce má bezesporu svou myšlenkovou hloubku, kterou podtrhuje také postava filozofa Collineho, jenž zde získává podobu alegorického ztělesnění času. S přibývajícími léty se proměňuje nejen věk protagonistů, ale i jejich vnější podoba. Závěrečné dějství, v němž už postavy působí jako lidé na sklonku života, svým prostředím připomíná spíše domov pro seniory. To vše by fungovalo velmi dobře, kdyby však Micheliho koncepce nenarážela na limity libreta, které i nadále zachycuje milostné rozchody a návraty v poměrně krátkých časových intervalech. Jak má divák uvěřit tomu, že Musetta v pokročilém věku opouští Marcella kvůli bohatému milenci? A co je vlastně tak tragického na Mimìině smrti, když je sama již ve věku seniorky a ostatní protagonisté k němu nemají příliš daleko?
STEJNÉ POSTAVY, ALE JINÉ HLASOVÉ OBORY
Kdo je zvyklý na Pucciniho Bohému, čeká ho u Leoncavalla hned několik pěveckých překvapení: Rodolfo a Marcello mají oproti Puccinimu prohozené hlasové obory a také Musetta je obsazena jinak, než by divák podle Pucciniho očekával. Barytonista Alessandro Luongo v roli Rodolfa předvedl krásný kantabilní materiál, který uplatnil zejména v půvabně zpívaných legatech. Tenorový Marcello Mattea Lippiho zaujal příjemně znělým hlasem s dobrou výškou. Na jevišti mu však chybělo výraznější charisma a osobnostní vyzařování. Lehký soprán půvabné Francescy Dotto jako Mimì postačoval v prvním dějství, s postupně narůstajícími dramatickými akcenty role však postrádal plnost a znělost střední polohy. Vedle epizodní Eufemie, kterou dravě a s výrazem ztvárnila mezzosopranistka Manuela Custer, byla hlavní ženskou postavou Musetta v podání Anny Goryachové. Její mezzosoprán se vyznačoval poměrně typickým ruským témbrem, bohatou znělostí a barevností ve střední poloze. Tentokrát však neměla mnoho příležitostí uplatnit mimořádnou pohyblivost svého hlasu, díky níž je vyhledávanou interpretkou především rossiniovského repertoáru. O to více vynikly její rezervy v dlouhých legatových plochách, které nepatří k jejím silným stránkám. Její hlas má spíše lyrický charakter a obtížněji se vyrovnává s dramatickými nároky role, zejména ve třetím dějství. Z početného ansámblu sólistů naopak hlasově jednoznačně vynikl Simone Del Salvio jako Alessandro Schaunard. Nabídl pevný, jadrný baryton, výborné frázování, bohatou výrazovou škálu i přesvědčivou hereckou akci.
VŠECHNY BARVY PARTITURY
Naprosto prvotřídní bylo hudební nastudování a provedení pod taktovkou Andrey Battistoniho. Jeho virtuózní práce s dynamikou a neobyčejně plastické dirigování patřily k největším zážitkům celého představení. Battistoni dokázal s mimořádným citem vystihnout nejen temperamentní veristickou přímočarost Leoncavallovy partitury, ale také její jemnější lyrické a melodické odstíny. Přestože sbor nemá v této opeře tolik prostoru jako v některých jiných titulech uvedených na Festivalu Verismo – s výjimkou velké scény ve druhém jednání –, i zde se představil v mimořádném lesku, s dokonalou zvučností a obdivuhodnou zvukovou kompaktností. To vše navíc navzdory tomu, že jeho členové nevystupovali pouze na jevišti, ale také přímo v uličkách mezi diváky Teatro Regio.
Leoncavallova Bohéma tak v Turíně dostala po letech znovu příležitost vystoupit ze stínu svého slavnějšího pucciniovského protějšku. Přes jistou rozporuplnost režijní koncepce nabídla inscenace zajímavý pohled na méně známou operu, jejíž hudební kvality naplno podtrhlo Battistoniho strhující nastudování. Už samotné zařazení tohoto titulu do festivalového programu je proto třeba vysoce ocenit.
R. Leoncavallo – La bohème, Teatro Regio Turín, Festival Verismo, psáno z představení 6. října 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.