Na jevišti Nové budovy SND v Bratislavě se 9. září večer odehrála výjimečná divadelní událost. Opera Národného divadla Košice sem zavítala s prvním z dvojice pohostinských představení Suchoňovy Krútňavy (druhé následovalo hned následující den dopoledne). Inscenace v režii mezinárodně uznávané Very Nemirové a v hudebním nastudování Petra Valentoviče měla premiéru 29. listopadu 2024 a vznikla u příležitosti 75. výročí prvního uvedení opery v prosinci 1949. Košický soubor s ní symbolicky přicestoval na místo její někdejší světové premiéry. Pro české i mezinárodní publikum šlo o vzácnou příležitost: zatímco na Slovensku tvoří Krútňava standardní součást repertoáru, na českých scénách se v posledních desetiletích prakticky nehrála, a to ani pohostinsky. Bohužel ke škodě českého publika.
Námět opery vychází z novely Mila Urbana Za vyšným mlynom, s níž se skladatel obeznámil během svého pobytu v horských lázních Korytnica na středním Slovensku. Staví na temném kriminálním motivu, v němž se osobní tragédie proplétá s neúprosnými mravními normami venkovské komunity. V centru dění stojí zavraždění mládence Jána Šteliny v lese nedaleko vesnice, a to hned zkraje opery. Zločin zhatí jeho plánovanou svatbu s Katrenou, kterou po Jánově smrti do sňatku vmanipuluje majetnický a žárlivý Ondrej Zimoň – muž, který z nenávisti a majetkové rivality sám tuto vraždu spáchal. Tíha nepomstěné krve a výčitky svědomí však Ondreje postupně ničí. Tragický trojúhelník dotváří Jankův otec, starý Štelina, jehož neodbytné pátrání po vrahovi syna žene celý děj kupředu. Psychologické drama vrcholí v okamžiku, kdy Katrena porodí syna a starý Štelina v něm rozpozná rysy svého mrtvého potomka, což nakonec dovede zlomeného Ondreje k plnému přiznání a prosbě o odpuštění, jíž se mu dostává od manželky i starého Šteliny.
Jak ve své knize Operní večery výstižně poznamenal teatrolog Vladimír Baar (1981, s. 80), Krútňava je „nejen první, ale tak říkajíc nejnárodnější, jak ve svém duchu a tvaru, tak v účinné šíři společenského záběru.“ Baar zdůrazňuje, že silná jevištní výmluvnost díla má základ jednak v příběhu, jehož první polovina je nesena napětím otázky „kdo zabil, kdo je vrahem“, a jednak v nové, osobité hudební řeči – „ve vlastním stylu Suchoňově, který poznáte po několika taktech.“
Vazba mezi hudební strukturou a dramatickým napětím je u Suchoně mimořádně úzká. Nezaměnitelný kompoziční rukopis ve své dnes již klasické publikaci Slovenská opera detailně rozkrývá muzikolog Igor Vajda (1988, s. 46–47). Upozorňuje na Suchoňovu oblibu charakteristických akordických struktur – především akordu ze dvou tritónů ve vzdálenosti velké sekundy či akordů znázorňujících hrůzu, řazených v intervalu sestupné malé tercie, z nichž se odvíjí dramaticky vypjatá melodika. Vajda zároveň vyzvedává, jak úzce vokální melos díla souvisí se slovenskou deklamací. Mnohé melodické zvraty, zejména v méně dramatických pasážích či při ztvárnění lidových zvyků (jako je obřad čepčení nevěsty – odebírání vínku a pokládání čepce – ve 3. obraze), se podle něj přirozeně opírají o melické prvky slovenských lidových písní.
Podstatnou kapitolou v historii díla je jeho ideologicky i dramaturgicky složitý vývoj. Původní Suchoňova koncepce (s libretem, na němž spolupracoval se Štefanem Hozou) obsahovala mluvené postavy Básníka a Dvojníka, které tvořily filozofický a alegorický rámec děje, komentovaly vnitřní svár postav a vnášely do příběhu nadčasový rozměr. Dobové komunistické cenzuře však tento koncept vadil a skladatel byl donucen dílo přepracovat do realističtější verze bez těchto postav, jež se na dlouhé dekády stala standardní interpretační praxí. Politické tlaky změnily také otcovství dítěte. Pro ideology nebylo akceptovatelné, aby otcem byl syn bohatého vesnického statkáře Ondrej Zimoň, takže Suchoň pak otcem určil chudého mrtvého Jana (čímž se z něj stalo dítě nemanželské) a dokomponoval Katreně novou árii. K původní verzi s mluvenými rolemi se slovenská divadelní praxe vrátila v roce 2008 v objevné inscenaci (tehdy ještě) Státní opery v Banské Bystrici. Košičané se ve své nové produkci rozhodli tyto mluvené postavy vypustit a soustředit se na sevřenější, čistě hudebně-dramatický tvar. Právě v tomto průniku napínavého venkovského krimi, koncentrovaného psychologického dramatu a hluboce zakořeněné lidové tradice spočívala výzva pro košické tvůrce.
Této výzvy se s úspěchem zhostil tvůrčí tým bulharsko-německé režisérky Very Nemirové, kterou zná i české publikum díky její pražské inscenaci Beethovenova Fidelia z r. 2018. Ačkoli se s tímto Suchoňovým dílem setkala poprvé, z jejího rozhovoru ve vzorově připraveném programovém bulletinu a především z celkového inscenačního tvaru je zřejmé, že mu nejen dokonale porozuměla, ale dokázala vystihnout i jeho psychologické a literární nuance. Spíše minimalistická scéna (scénografie Stephan Braunfels) s místy symbolistními prvky (např. velký, točitý symbol mlýnského kamene nebo postava mrtvého Janka objevujícího se v podobě zjevu: Jakub Kuka) se sice nevzdává foklorních prvků (tak, jako např. současné inscenace Její pastorkyně, s níž bývá Krútňava někdy srovnávána), ale celý příběh výrazně zcivilňuje a srozumitelně jej přenáší do doby vzniku opery, tj. přelomu 40. a 50. let minulého století. Tomu napomáhají i dobové kostýmy s náznakovou folklorní stylizací, a to zejména ve svatební scéně (kostýmní design Simona Vachálková). Ve zmíněné scéně rovněž lze pozorovat i žertovní prvky vycházející ze slovenských lidových tradic, např. když Ondrej coby ženich se zavázanýma očima uprostřed svatebního veselí marně hledá svou Katrenu, jejíž roli nevěsty v bílém sehrávají vesničtí šprýmující mládenci.
Dirigent Peter Valentovič ve zmíněném bulletinu otevřeně hovoří o své fascinaci tímto dílem a obdivu k němu. Jeho zaujetí bylo patrné i z výkonu orchestru, jehož zvuk sice zpočátku působil poněkud akademicky, nicméně v průběhu děje gradoval do sytých barev s propracovanou agogikou, aniž by docházelo ke slévání do beztvaré zvukové masy. Občasné překrývání pěvců lze zřejmě připsat na vrub akustice sálu Nového SND, kde údajně košický soubor hostoval vůbec poprvé.
Významnou roli v Krútňavě hraje sbor, který neplní pouze roli antického chóru coby komentátora děje, ale také vyzařuje celou škálu emocí vč. soucitu. Tento unanimistický rozměr bez výraznějších nedostatků naplnil Sbor Národného divadla Košice (sbormistr Peter Valentovič) doplněný o pánský sbor Národního divadla v Banské Bystrici (sbormistryně Iveta Popovičová). Adekvátní pohybovou složku zajistili tanečníci a tanečnice v choreografii Marka Šarišského.
Z rozsáhlého sólistického obsazení zmiňme alespoň stěžejní role. Bezpochyby hlavní pěveckou hvězdou večera se stal Jozef Benci jakožto starý Štelina, který důstojně pokračoval v tradici předních slovenských basistů, jako byli nebo jsou František Zvarík, Ondrej Malachovský, Peter Mikuláš nebo Ján Galla. Benci do této role dozrál nejenom věkem, ale také propracovaným výrazem. Díky podmanivosti svého zralého basu, solidní pěvecké technice a výrazné herecké kreaci si právem vysloužil jeden z největších potlesků večera.
V těsném závěsu za ním byla Katrena v podání Evy Katrákové Bodorové. Ačkoli pěvkyně disponuje poněkud tmavším materiálem, než bývá u této mladodramatické sopránové role obvyklé, její Katrena přesvědčivě prochází několika výrazně odlišnými polohami. Od lyrické vesnické dívky přes žalem ze ztráty někdejšího snoubence zlomenou „nevěstu proti své vůli“ až po dramatickou polohu čerstvé matky a manželky alkoholem se opájejícího Ondreje Zimoně. Toho v košické produkci během navštíveného večera ztělesnil zkušený slovenský tenorista Michal Lehotský. Jeho průrazný dramatický tenor se prosadil v husté expresionistické orchestraci a poradil si bez forsírování s místy dosti vysokou tessiturou tohoto erbovního partu slovenské operní literatury. Ze středně velkých rolí lze zdůraznit další dlouholetou oporu slovenských operních scén, Jitku Sapara Fischerovou, která se s velkou vervou předvedla jako výrazná a nezapomenutelná kmotra Školnica. Jejím jevištním protějškem, kmotrou Zalčíčkou, byla Tatiana Paľovčíková-Paládiová.
Pohostinské vystoupení Košičanů se v Bratislavě nepochybně zařadilo k exkluzivním událostem začínající sezóny, a to rozhodně ne díky přítomnosti slovenské ministryně kultury v publiku. Zároveň však nastavilo pověstné zrcadlo domovské scéně. ND Košice přivezlo do metropole inscenaci, jež svou poučenou koncepcí i hudebním elánem zřetelně nasvítila limity stávajícího repertoáru SND, který až příliš spoléhá na tradiční a bezpečně vyzkoušené tituly.
Pohled na nadcházející dramaturgické plány první slovenské scény vzbuzuje spíše rozpaky. Opera SND ohlásila pro celou sezónu pouhé tři novinky – operetu Čardášová princezna a dva operní tituly: jediné provedení komické opery Traja kohúti Milana Dubovského v operním studiu a pak Boitova Mefistofela. U něj však ještě na začátku září svítí varovný detail: oficiální web SND k 10. 9. 2026 stále neuvádí datum premiéry. Skutečnost, že vedení divadla na prahu sezóny stále netuší, kdy, v jakém obsazení a zda vůbec svou hlavní operní novinku představí, je výmluvným dokladem současné organizační i manažerské nejistoty. Hostující Krútňava tak v Bratislavě nezazářila jen jako oslava národní klasiky, ale především jako připomínka toho, jak má vypadat ambiciózní divadlo.
Eugen Suchoň – Krútňava, SND Bratislava 9.září 2026 – pohostinské představení souboru Národného divadla Košice
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.