Nezvyklá operní dvojčata jako labutí píseň vídeňské Komorní opery

Uprostřed disputací vídeňských radních o budoucnosti tamní Komorní opery, která se má podle aktuálních informací uzavřít přinejmenším na jednu sezonu, připravilo Divadlo na Vídeňce na uvedené scéně nezvyklý večer dvou zřídka uváděných jednoaktovek. Pro českého diváka je o to zajímavější, že jedním z titulů je Dvakrát Alexandr Bohuslava Martinů. Jeho dočasným dvojčetem se stala Lady Magnesia Mieczysława Weinberga z roku 1975.

Weinberg si ruské libreto k této opeře napsal sám podle divadelní hry George Bernarda Shawa z roku 1905 s názvem Passion, Poison and Petrifaction (Vášeň, jed a zkamenění). Dílo bylo dedikováno nedávno (2025) zesnulému skladateli Rodionu Ščedrinovi a předpokládá se, že jej Weinberg zamýšlel uvést jako komický operní dvojtitul spolu se svou starší jednoaktovkou Gratulujeme!, s níž sdílí podobně komorní obsazení. Přestože opera vznikla v 70. letech v Sovětském svazu, své světové premiéry se dočkala až v r. 2009 v Liverpoolu v rámci oslav nedožitých 90. narozenin skladatele.

Z hlediska žánru jde o černou komedii a hudební satiru, která svým lehkým, fraškovitým a absurdním tónem zcela vybočuje z autorovy obvyklé linie děl reflektujících tragické osudy lidstva. Shawovu parodii na viktoriánské melodramatické divadlo Weinberg proměnil v humorný útok na samotná operní klišé, když patetické árie a osudové recitativy postavil do kontrastu s banálními hudebními motivy. Ke zvýšení groteskního účinku zvolil netradiční instrumentaci, v níž klasický orchestr doplňují prvky jazzu a populární hudby včetně elektrické kytary, baskytary, saxofonu nebo harmonia, čímž autor své postavy záměrně shazuje a dílo žánrově přibližuje muzikálové tradici.

Buffa-opera Bohuslava Martinů Dvakrát Alexandr (v originále Alexandre bis) vznikla v Paříži na francouzské libreto Andrého Wurmsera. Přestože skladatel dílo dokončil těsně před vypuknutím druhé světové války, na jeho jevištní ztvárnění se čekalo bezmála dvě desetiletí. Světová premiéra se uskutečnila až posmrtně v roce 1964 v německém Mannheimu a teprve poté se opera dostala na domácí scény. V kontextu jejího pozdního uvádění si Ladislav Šíp ve své známé monografii Česká opera a její tvůrci (s. 252) v r. 1983 posteskl: „Škoda, že toto dílko, dokončené v roce 1937, se dočkalo české premiéry teprve v roce 1964 (v Janáčkově opeře v Brně) a že naše dramaturgie Alexandra opomíjí.“ Příběh je postavený na absurdní zápletce s měšťanským manželským trojúhelníkem.

Z hlediska hudební charakteristiky představuje tato opera podmanivou esenci neoklasického stylu s výrazným vlivem pařížské avantgardy 30. let. Skladatel zde s lehkostí mísí tradiční operní postupy s tehdejší moderní populární kulturou. Jak konstatoval Vladimír Baar v knize Operní večery (s. 122–123), operní konverzace tohoto díla „plyne s ironickým šarmem, hudba je průzračná a hybná, s ohlasem tanečních rytmů a muzikálových popěvků své doby. (…) Dílko sice postrádá jakýchkoli českých vazeb a není ničím více než úsměvem šťastného okamžiku (je to na tomto světě málo?), ale dá se provádět s chutí.“ Martinů v partituře sází na vtip, svižné tempo a průzračnou orchestraci, čímž z Dvakrát Alexandra činí sice rozsahem drobné, ale interpretačně vděčné a posluchačsky velmi přístupné hudebně-dramatické dílo.

Baarova slova lze na základě dojmů z hravé inscenace připravené režisérkou Annou Bernreitner jen potvrdit: celý inscenační tým se do obou děl „zakousl“ s chutí a s nemenší radostí je úspěšně vzkřísil, a tím přiblížil současné posluchačské generaci. O úspěchu tohoto provedení svědčí také fakt, že všechny produkce jsou do konce sezony zcela vyprodány. Nutno ovšem dodat, že vskutku komorní prostory Komorní opery nabízejí jen omezený počet sedadel, která nelze srovnávat s hlavní vídeňskou scénou Wiener Staatsoper.

Inscenace kompaktně propojuje oba tituly scénicky i prostřednictvím hyperbolizovaných kostýmů (Manfred Rainer a Hannah Öllinger) tak, že neinformovaný posluchač by si mohl myslet, že se jedná o opery téhož skladatele. Nadsázka i místy úmyslně přepjaté herectví a promyšlená choreografie (Steffi Wieser) oběma dílům fraškovitého charakteru sluší. Pod více než uspokojivý dojem z celé produkce se podepsalo i příkladné hudební nastudování mladé dirigentky Irene Delgado-Jiménez, původem z Barcelony, která obě partitury interpretovala v plné veselé barevnosti a již zmíněné nezvyklé instrumentaci.

Šťastná byla též volba sólistického obsazení. Obzvláště příjemným překvapením bylo obsazení tenorových rolí Sira Georgea a Oskara, kterých se ujal Brit Peter Kirk. Pěvec disponuje znělým, příkladně vyrovnaným a lyricky něžným materiálem se zcela jistou vysokou polohou, při níž v první jednoaktovce praskaly – díky vtipné režii doslova – žárovky nad scénou. Přirozené, suverénní a neafektované herectví dodalo punc dokonalosti oběma jeho jevištním kreacím. V jeho stínu nezůstal svým sytým, sametově zbarveným materiálem barytonista Jacob Phillips, který je od sezóny 2023/24 sólistou souboru Tiroler Landestheater, přičemž účinkování v recenzované vídeňské produkci je jeho debutem v Divadle na Vídeňce. Jako mluvící portrét v rámu (zcela v duchu libreta) se v Martinů opeře zdárně uvedl mladý anglický basbarytonista Timothy Edlin.

Hlavní ženská role v obou dílech byla obsazena Josefine Göhmannovou, která se především specializuje na klasickou hudbu 20. a 21. století. Tato průprava byla patrná i na jejím výkonu během navštíveného večera. Jevištně se prosadila jasným a technicky precizně vedeným lyrickým sopránem. Vyzdvihnout je nutné také její schopnost kontroly nad tónem a bezproblémové zvládání intonačně náročných míst obou partů. Úspěšně se uplatnila také švédsko-norská mezzosopranistka Wilma Kvamme v menších rolích Phyllis a Philomène.

Jaká budoucnost čeká vídeňskou Komorní operu, zatím asi nikdo neví. Nezbývá než jí po vynucené uzávěře přát brzké znovuotevření. Tamní inscenace obou raritních jednoaktových titulů nicméně bezpochyby prokázala jejich jevištní kvality. Lze tedy doufat alespoň v jejich zdárnou budoucnost. Třeba někdy i na některé z českých scén. Přinejmenším docela opomíjený Martinů (aktuálně jsou na repertoáru českých a moravských divadel pouze jeho monumentální Hry o Marii v ND Brno a skladatelova Ženitba v Divadle Na orlí v Brně) by si to rozhodně zasloužil. A český operní návštěvník též.

Mieczysław Weinberg  – Lady Magnesia / Bohuslav Martinů -Zweimal Alexander, Theater an der Wien, scéna Kammeroper, premiéra 02. června 2026, psáno z reprízy 11.6.2026