Drážďanský operní soubor připravil novou krátkou sérii představení opery Richarda Strausse Intermezzo v částečně pozměněném obsazení. Toto u nás neznámé operní dílo představuje určitý předěl ve skladatelově hudebním vývoji a zároveň uměleckou reflexi jeho osobního života. Richard Strauss je v tomto případě nejen autorem hudby, ale také vlastním libretistou.
Historie vzniku Intermezza má zásadní moment v hlubokém názorovém rozkolu, který nastal mezi skladatelem a jeho tehdejším dvorním libretistou Hugem von Hofmannstahl při přípravě textu 3. aktu opery Ženy beze stínu. Plán na „bürgerliche Komödie / měšťanskou komedii“ ovšem zrál ve skladatelově mysli již delší dobu. Ostatně tento žánr byl velmi oblíben již před 1. světovou válkou na německojazyčných jevištích. A Straussova korespondence v roce 1916 jasně dosvědčuje jeho zájem o vytvoření realistické konverzační komedie. Oslovený Hugo von Hofmannstahl velmi váhal, když se začal specifikovat možný námět, ve kterém Richard Strauss hodlal použít některé peripetie ze svého manželství a kapelnické kariéry, taktně, ale jednoznačně nabízenou spolupráci odmítl. Zklamaný Strauss se obrátil na tehdejší divadelní hvězdu konverzační komedie, kritika a autora divadelních her Hermanna Bahra (mimo jiné proslulé konverzační hry Koncert s námětem manželství, nevěry a flirtu v uměleckých kruzích). Ač se Bahr zdál ideální adept jako autor libreta, protože prostředí divadla znal více než dobře jako uznávaný vídeňský divadelní recenzent, a navíc jeho druhou manželkou byla slavná dramatická sopranistka Anna Mildenburg-Bahr, s jeho náčrty a návrhy nebyl Richard Strauss spokojen. Rozhodl se tedy napsat libreto sám. Měl už určitou literární zkušenost, byl mimo jiné i autorem textu k jeho první opeře Guntram (1894), středověkém dramatu s milostným trojúhelníkem se silným wagnerovským vlivem. Věnoval se libretistice i později, mimo jiné jako spoluautor textů své poslední opery Capriccio. Vždy velmi aktivně zasahoval do práce na libretech u všech svých literárních pracovníků. Vznikající libreto „kleine Eheoper / malé manželské opery“, jak žánr nazýval Strauss v korespondenci, se stávalo poněkud citlivým i proto, že hlavním motorem příběhu měla být žárlivost hlavní hrdinky z buržoazních kruhů na manžela kapelníka.
V příběhu, ve kterém nechybí žárlivost, manželské výčitky a hádky, žádost o rozvod i mimomanželské flirty, se objevují četné autobiografické motivy ze soužití Richarda Strausse s manželkou, sopranistkou Paulinou de Ahna. Sám Strauss popisoval manželku mimo jiné jako temperamentní, velmi ženskou, velmi náladovou a měnící názor každým okamžikem. Jak dalece idealizovaný nebo reálný je portrét Pauliny v postavě hlavní operní hrdinky Christine, věděl snad jen Richard Strauss sám. Není bez zajímavosti, že v roce 2004 ztvárnila slavná dramatická sopranistka Dame Gwyneth Jones postavu Pauliny de Ahna v činoherním (!) monodramatu Die Frau im Schatten (Žena ve stínu), ve kterém má i práce na libretu Intermezza významnou roli. Postava dvorního kapelníka Roberta Storcha (mimo jiné charakteru s totožným monogramem jako má skladatel) je napsána mnohem krotčeji podle Straussovy představy o sobě samém. I ostatní postavy příběhu, např. kapelník Stroh, notář, domácí personál ve Storchově domácnosti, mají reálné předobrazy, byť jsou to někdy charaktery vytvořené podle více osob ze Straussova okolí. Ač je základní námět záměny adresy jednoduchý, vytvořil Strauss zábavnou, ale zároveň trochu ironickou zápletku v duchu vídeňských vztahových komedií své doby, ve které výraznou roli hraje vykreslení typů. Richard Strauss svou operní komedií předjal hudebně-dramatická díla spojovaná s pozdějším uměleckým stylem Neue Sachlichkeit (Nová věcnost) a tzv. žánru Zeitoper ( Časová opery), děl Paula Hindemiha (Neues vom Tage / Novinky dne, 1929) nebo Arnolda Schönberga (Von heute auf morgen / Z dneška na zítřek, 1930), ve kterých je obdobně traktována fascinace „běžným“ manželským životem a všednodenností. Jako libretista například do textu zařadil i telefonování nebo další technické vymoženosti doby. Straussovo zpracování je ryze konverzační jen s několika delšími ariózními výstupy, ale velký důraz je dán na melodiku a symfonické mezihry, ze kterých po malých úpravách byla později skladatelem vytvořena elegantní suita.
Příprava a premiéra se kryly s obdobím oslav Straussovým šedesátin a pro premiéru byly opět vybrány Drážďany, město velkých Straussových uměleckých úspěchů, čehož plně využila i současná režijní koncepce. Premiéra 4. XI. 1924 se stala i velkou společenskou událostí. Výprava (Adolf Mahnke a Georg Brandt), výrazně posílila autobiografické rysy ve vizualitě inscenace, stejně jako maska pro hlavního představitele (Josef Correck) byla velmi podobná Straussovi. V premiérovém obsazení na přání skladatele vytvořila roli Christine proslavená sopranistka Lotte Lehmann. Ve dvacátých letech bylo Intermezzo často inscenováno na německých a rakouských jevištích, také premiérováno již 5. III. 1925 v Neues Deutsches Theater v Praze pod taktovkou Alexandra von Zemlinsky. Ve třicátých letech dílo výrazně ztratilo popularitu a teprve jednotlivé inscenace po II. světové válce začaly pomalu vracet povědomí o této Straussově opeře. Opera byla například inscenována vícekrát na festivalu v Glyndebourne (1974, 1983) a zásadními se staly inscenace ve Vídni (1963) a Mnichově (1960, 1988). Domácí publikum na českou premiéru dosud zřejmě čeká. Rozšíření díla mezi posluchače také velmi pomohla nahrávka Wolfganga Sawallische z roku 1980 s Lucií Popp a Dietrichem Fischer-Dieskauem.
Velmi zdařilá drážďanská inscenace v režii Axela Ranische předkládá dílo v žánrové čistotě a v chytrém výkladu, ve kterém se prolíná více dějových rovin v různých médiích. Vlastní děj velmi pečlivě sleduje libreto v úžasné drobnokresbě výrazů a herecké pečlivosti skvěle vybraných představitelů. Akce na scéně je doplněna projekcí černobílého filmu (Falko Herold), ve kterém sledujeme dění ve skladatelově lóži a pak v budově Semperoper během premiéry opery Intermezzo roku 1924, a to samozřejmě nikoliv v historické rekonstrukci, ale jako vášnivá a velmi proměnná interakce mezi manžely Straussovými představovaná párem činoherců. Film je navíc doplněn o animované sekvence odkazující na jiné Straussovy opery, a především na hrdinky jeho oper. Navíc je scénické dění zintenzivněno a v choreografovaných scénách také dynamizováno několika dvojníky hlavních postav. A aby toho nebylo dosti, sedm hlavních ženských postav Straussových nejznámějších oper zejména v druhé části představení konfrontuje postavu skladatele v mimické akci. Navíc všechny tyto složky se velmi umně prolínají. Zábavná podívaná je v symfonických mezihrách postavena na mimickém a také tanečním vyjádření (choreografie Michael Tucker). Efektnosti a dynamičnosti scény velmi pomáhá rychlá a proměnlivá scéna (Saskia Wunsch), která jednak tvarově vychází z pozdní secese, jednak neváhá velmi účelně využít reálný mobiliář. Vynikající jsou i kostýmy (Alfred Mayerhofer) ve střizích z doby vzniku opery nebo inspirované Straussovými jevištními hrdinkami. Představení vyniká skvělou vizualitou a proměnlivostí, která pomáhá překonávat ryze konverzační charakter díla.
Inscenace je postavena i na skvělých interpretech, protože opera vyžaduje smysl účinkujících pro německý jazyk, konverzační rytmus a pointaci replik. Současná krátká série (3 představení, 8. až 10. repríza) nabídla takřka totožné obsazení s výjimkou změny v partu hlavní hrdinky. Po skvělém výkonu švédské sopranistky Marie Bengtsson nyní part Christiny nastudovala německá sopranistka Clara Nadesdin. Ta přistoupila k výstavbě postavy s neuvěřitelnou pečlivostí a její výrazová i pěvecká propracovanost, skvělá výslovnost a herecké ztvárnění jsou více než příkladné. Ač hlas nevyniká tak půvabným témbrem, který je vlastní švédské kolegyni, vokální ztvárnění role je velmi přesné a trochu ostřejší barva jejího hlasu je pro postavu vlastně stylotvorná pro určité hysterické rysy postavy. Výšky znějí někdy ostřeji, ale vždy jsou tóny vytvořeny kvalitně a bez zaváhání. Výjimečný pěvecký výkon podporuje zpěvaččin herecký (i pohybový) talent, který by vystačil i na činoherní jeviště. Zpěvačka ve velmi rozsáhlém partu s dlouhým textem ovládla jeviště a dlouhý závěrečný potlesk po právu jí patřil. Vyrovnaným partnerem, pěvecky i herecky, jí byl barytonista Christoph Pohl, mnohostranný umělec s velkou zkušeností i ve straussovském repertoáru. Třetí stranu skoro milostného trojúhelníku tvoří poněkud egoistický a zištný mladý Baron Lummer v podání nové tenorové opory Semperoper Američana Jamese Leye. I ten se chopil nabízené příležitosti a vytvořil zábavnou postavu trochu neohrabaného Christinina „skoro“ milence a chráněnce. Skvěle byla obsazena většina vedlejších rolí v přesných, často komických portrétech. Velmi si také užívali členové komparsu role dvojníků hlavních postav a dámy krásné kostýmy Straussových operních hrdinek.
Drážďanské Intermezzo představuje špičkové představení v rámci inscenací Straussových oper v současné Evropě nejen pro vynikající hudební kvalitu, ale pro inscenaci plnou humoru a postřehů o lidském chování a charakteru, navíc ve skvělém vizuálním hávu. Představení vyniká po všech stránkách a je třeba vyzdvihnout propracované hudební nastudování Patricka Hahna. Ten přečetl nelehkou partituru do nejmenšího detailu a s velkým vkusem, přesností a nádherným zvukem ji interpretoval. Tato drážďanská inscenace by si jistě zasloužila pro nápaditou režii přinejmenším obrazový záznam, protože pro diváka je skutečným zážitkem. Trochu ale udivuje fakt, že toto představení v Drážďanech, kde existuje dlouhodobá historická tradice inscenací Straussovy operní tvorby a tato představení bývají beznadějně naplněna, tentokráte návštěvnost vykazovala asi jen 80% hlediště.
Richard Strauss: Intermezzo, Semperoper Dresden, psáno z 10. reprízy inscenace 30.4.2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.