LOUISE v Lyonu – Bouře mezi rodičovskou láskou a touhou po svobodě

Vnitřní drama mladé ženy zmítané mezi poslušností vůči rodičům a spalující touhou po lásce i osobní svobodě stojí v centru strhující opery LOUISE francouzského skladatele Gustava Charpentiera. K tomuto mimořádně sugestivnímu dílu se nyní vrací nová inscenace, která vznikla v koprodukci Festivalu d’Aix-en-Provence, Palazzetto Bru Zane a Opery v Lyonu. Výrazný úspěch zaznamenala již při svém uvedení na festivalu v Aix-en-Provence v loňském roce a nyní se – téměř ve shodném obsazení – přesunula na jeviště Lyonské opery. Festivalové představení jsem měl možnost, podobně jako tisíce dalších diváků, sledovat prostřednictvím streamu, který na mě zapůsobil natolik silně, že ve mně okamžitě probudilo neodolatelné pokušení zažít inscenaci naživo – a stalo se: 31. ledna 2026 – a nyní Vám přináším recenzi z této události.

Když Festival d´Aix-en-Provence zařadil Charpentierovu LOUISE do svého programu, režii tohoto mimořádného, dnes bohužel jen zřídka uváděného díla svěřil jednomu z nejvýraznějších operních režisérů současnosti Christophu Loyovi. Ten se partitury chopil s pozoruhodnou myšlenkovou odvahou i inscenační invencí. Svou interpretací sice překračuje původní ideový rámec francouzského libreta, které si skladatel vytvořil s přispěním symbolistického básníka Saint-Pol-Rouxe, avšak tento posun směrem k mnohem hlubšímu psychologickému dramatu otevírá nové významové vrstvy díla a zároveň jej zasazuje do dobového kontextu nástupu freudovského myšlení na přelomu století.

Zatímco původní libreto nazírá na definitivní rozchod titulní hrdinky s rodiči jako traumatický, avšak současně osvobozující krok do nejistého, leč lákavého světa velkoměsta, Loy tuto situaci rozvíjí do komplexního emancipační touhy i postupného psychického rozpadu hlavní hrdinky. Režisér přitom mistrně propojuje prvky naturalistického románu s náznaky téměř surrealistické, až freudovsky vyhrocené představy noční můry, které však nikdy neztrácejí typickou francouzskou eleganci a jemnost, příznačnou pro období fin de siècle.

U Loye se celý děj opery se odehrává na jednom místě — v rozlehlé čekárně pravděpodobně psychiatrické kliniky připomínající 50– 60. léta minulého století, kam přicházejí převážně ženské pacientky, léčící se z nejrůznějších duševních chorob. Inscenace bere pojem „rêve“ (sen) z Charpentierova libreta dosti doslova — je zřejmé, že se vlastně celou dobu nacházíme v halucinační představivosti Louise. To sice není zcela inovativní režijní postup, ale Loy dokáže až po okraj využít jeho možností a dosáhnout tak vysoké emocionality divadelní akce. Ve své křehké a zranitelné psychice Louise znovu prožívá – či možná jen vytváří – postavy své dominantní matky a hluboce milujícího, avšak současně násilnického otce. Infantilizovaná hrdinka je rodinným prostředím systematicky vystavena dusivé kontrole a surovému citovému vydírání. O to výrazněji pak vyznívají její setkání s Julienem, který v ní probouzí mladou milující ženu, ale zároveň přijímá její sexualitu i osobnost jako přirozený projev lidské svobody. Louise však nedokáže najít rovnováhu mezi těmito světy, pocit svobody ji současně děsí a paradoxně utíká ke svému otci posedlému incestní touhou; rozvrácenost jejího vnitřního světa vede k totální destrukci její osobnosti.

Stejně jako ve všech svých inscenacích Christoph Loy nesází na vizuálně opulentní obrazy svých výtvarníků; ti mu poskytují především emočně a barevně ideální rámec, který mu umožňuje pracovat s každým představitelem s naprostou důkladností — a těch je v této opeře skutečně více než snad v jakékoli jiné.

Hvězdou inscenace je francouzsko-dánská sopranistka Elsa Dreisig, která patří k nejvýraznějším tvářím mladé pěvecké generace. Půvabná, vokálně kompetentní a herecky naprosto dokonalá. Louise v Loyově inscenaci prakticky neopouští scénu a neustále hraje každým pohybem, gestem a svalem v obličeji. Její lehký lyrický soprán se ideálně hodí pro Louise, občas by jen mohl mít v sobě více dramatismu. Velkou árii „Depuis le jour“, která jako jediné hudební číslo žije svůj koncertní život mimo operu, přednesla pěvkyně s obrovskou dávkou citu, entusiasmu a naprostým porozuměním pro styl Charpentierovy hudby.

Úspěch Dreisig byl očekávaný vzhledem k tomu, že pěvkyně je uznávanou interpretkou francouzské opery a je režiséry vyhledávaná pro svoje nadprůměrné herecké schopnosti a schopnost se dokonale ztotožnit s rolí. Nicméně asi největším překvapením produkce bylo obsazení amerického tenoristy Adama Smithe do ústřední mužské role Juliena. Smith si doslova podmanil diváky úchvatným frázováním, idiomatickou francouzštinou a krásně vedeným mužně znějícím tenorem s jistou a zářivou výškou. A aby toho nebylo málo, Smith je také výborným hereckým představitelem s velkým osobním charismatem a tváří a tělem hollywoodského protagonisty.

Typově byl výborně vybrán Nicolas Courjal jak Louisin otec, herecky velice tvárný a přesvědčivý. Jeho velký bas s plným, pevným jádrem, výborně zvládal lyrickou polohu i velké dramatické výlevy rozvráceného charakteru postavy. Uznávaná francouzská sopranistka Sophie Koch, po dlouhá léta proslulá jako Oktavián č. 1 na světových scénách, v letech lidské i umělecké zralosti si hledá nové příležitosti: tentokrát jako Matka přesvědčila především sytou polohou v hloubkách, vyšší poloha partu jí však činila občas potíže. Její herecké ztvárnění bylo ovšem naprosto perfektní a plně podporovalo dramatický rámec inscenace.  

Z dalších mnoha postav určitě stojí za zmínku skvělé pěvecké (a představitelské výkony) Marianne Croux  (Irma), Carol Garcii (Gertrudy) a mnoha dalších, včetně pěkných kreací sólistů operního studia Lyonské opery.

Recenzované představení dirigoval tentokrát Giulio Cilona, který nahradil Giacoma Sagripantiho, který řídil letní festivalovou produkci v d´Aix-en-Provence. Orchestr Lyonské opery pod jeho vedením přesvědčil jemností a vytříbeností zvuku, plného typické francouzské delikátnosti a subtilní barevnosti. Cilona dokázal udržet plynulou dynamiku a výraznou citlivost, která odpovídá lyrickému i dramatickému charakteru Charpentierovy partitury. Z hlediska interpretace se mu podařilo vytvořit dokonalý soulad mezi orchestrem, sborem a sólisty. Pokud hledat drobnou výtku, některé pasáže mohly být provedeny s ještě větší intenzitou a důrazem na výraz. Přesto byl Cilona schopným a citlivým průvodcem celou operou, který dokázal orchestr i sólisty prezentovat v nejlepším světle.

Gustav Charpentier: LOUISE, Opéra de Lyon, psáno z představení dne 31. ledna 2026