Všestranný a ve světě velmi žádaný režisér Barrie Kosky se i po odchodu z vedení Komické opery v Berlíně v roce 2023 vrátil k režii muzikálového titulu, který jej v mládí zásadně ovlivnil. Jeho inscenace La Cage aux Folles, u nás známá spíše pod českým titulem Klec bláznů, však překvapivě postrádá jeho obvyklou rozhodnost a jasný dramaturgický tah. Působí dojmem, že Kosky tentokrát opatrně našlapuje, jako by se bál zabrousit do vrstev a témat, jimiž dříve dokázal otřást bez váhání. Namísto výrazného, odvážného výkladu nabídne inscenace spíše rutinní, místy až zdrženlivě mainstreamovou interpretaci.

Režisér sice deklaruje snahu připomenout historickou cestu queer komunity, ale na jevišti tato ambice často končí u efektních, někdy až povrchních gest. Scénická výprava Rufuse Didwiszuse, která v Salome působila originálně, je tentokrát zahlcující a místy se topí v samoúčelnosti, která odvádí pozornost od příběhu, místo aby jej rámovala. Úvodní scéna domácnosti Georgese a Albina obsahuje mnohonásobně zvětšené kresby Tom of Finland, jejichž obří penisy okamžitě provokují diváky, ale svou dominancí přebíjejí jemnější nuance vztahu hlavní dvojice. Ve druhé části večera jako by výtvarníkovi docházela fantazie: přichází řada popisných, místy až fádních obrazů, které postrádají ostřejší humor, nadhled i ironii.

Kostýmy Klause Brunse naopak působí svěže. Jsou funkční, nápadité, plné švihu a hravosti, což inscenaci výrazně prospívá. Choreografie Otto Pichlera potvrzuje jeho cit pro energii, rytmus i nápadité výtvarné struktury. Podle reprízy z 29. listopadu patřily choreografické sekvence a výkony tanečníků k nejlepším momentům večera – byly precizní, strhující a tvořily pevný pilíř inscenace.

Mnohé postavy však bohužel často zanikají pod nánosem vedlejších vizuálních efektů a průměrných hereckých výkonů, což ještě umocňuje dramaturgie, která k nim občas přistupuje jen povrchním pohledem. Nejmarkantněji je to patrné u Jean-Michela v podání Nickyho Wuchingera. Jeho příběh o přetvářce a zradě by mohl být jedním z emocionálních středů večera, ale Wuchinger kromě pohledného vzhledu nepřináší výraznější hereckou interpretaci a ani pěvecky se nepřibližuje standardu špičkových muzikálových performerů. Navíc ke konci představení už úplně „vypadával“ z role. Podobně bezbarvá je Laura Magdalena Goblirsch (Anne Dindon), jejíž výkon omezený na zdařilá taneční čísla nedokázal výrazněji zaujmout. Konzervativní politik Edouard Dindon je vykreslen jako neškodná, plytká karikatura, a ani tak zkušený herec a pěvec Christoph Späth nedokáže této postavě dodat potřebný lesk.

Jeden z mála skutečně výrazných hlasů večera však naštěstí představuje Stefan Kurt. Jeho Albin/Zaza disponuje charismatem, jemností a dramatickým obloukem, které inscenaci často chybí. Dokáže proměnit i přeexponované, vizuálně přetížené scény v osobní výpověď, a jeho interpretace slavného „I am what I am“ je nejen povinnou hymnou, ale i autentickou zpovědí člověka, který zná své hranice i vlastní hodnotu. Peter Renz jako Georges mu přesvědčivě sekunduje a jejich společné scény patří k nejpůsobivějším momentům večera.

Z vedlejších postav zaujme především Daniel Daniela Ojeda Yrureta v roli Jacoba, který prýští energií, humorem a excentrickými zvraty, jež dokonale odpovídají charakteru jeho postavy. Ojeda Yrureta bez váhání přechází během dialogů do provazu a předvádí neuvěřitelné pěvecké tóny kombinované se španělskými nadávkami – momenty, které diváka nejen baví, ale i ohromují technickou bravurou a nečekanou odvahu.

Celkově berlínská inscenace La Cage aux Folles zaujme především vizuální extravagancí a tanečními čísly, ale její dramaturgická linie, práce s postavami a emocionální hloubka často ztrácí váhu pod tíhou efektů. Přesto některé výkony, především Stefana Kurta a D. D. Ojedy Yrurety, dokážou zanechat silný dojem a potvrdit, že Kosky stále umí vytvořit večer, který místy strhne a okouzlí, i když celkově působí příliš opatrně a místy povrchně.

J. Herman – La Cage aux Folles  (Klec bláznů) – Komische Oper Berlin 29. listopadu 2025