Zásluhou organizátorů festivalu Dvořákova Praha 2024 se na podzim letošního roku mohli seznámit čeští posluchači s operním titulem, který patří mezi milníky opery 20. století a který se – jako řada dalších – u nás téměř nehraje. Po 22 letech od brněnského jevištního provedení Mrtvého města E. W. Korngolda jej nyní představili v koncertní podobě se špičkovými pěvci a Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK pod vedením dirigenta Tomáše Braunera.
V divadelní historii není mnoho oper, které by měly světovou premiéru v tentýž den hned na dvou různých operních scénách – a to je případ opery Ericha Wolfganga Korngolda Mrtvé město (Die tote Stadt), který je mnoha ohledech ojedinělý. Jde jednak o dílo teprve třiadvacetiletého skladatele, který už měl za sebou dvě velmi úspěšné jednoaktovky (Der Ring des Polykrates a Violanta) a také to vysvětluje rivalitu, se kterou se ucházely o právo premiéry divadla v Kolíně nad Rýnem a v Hamburku.
Již během let své vojenské služby za první světové války se mladý Erich Wolfgang Korngold probíral možnými operními náměty. Jeho otec – vlivný vídeňský hudební kritik Julius Korngold – ho upozornil na německý překlad knihy Belgičana Georgese Rodenbacha z roku 1892 Bruges-la-Morte (Mrtvé město Brugy). Pod titulem Die stille Stadt (Tiché město) ji do němčiny přeložil Siegfried Trebitsch, který byl přítelem Korngolda – otce.
Ericha Wolfganga hra okamžitě nadchla a protože původně oslovený zpracovatel libreta Hans Müller s prací příliš nepokročil, pustili se nakonec otec a syn Korngoldovi do vypracování textu opery sami. Učinili tak pod pseudonymem Paul Schott, aby předešli případnému nařčení vídeňských hudebních kruhů z protěžování syna skladatele otcem kritikem.
Premiéra v Hamburku se konala 4. prosince 1920 ve Staatstheater (za přítomnosti skladatele v publiku) pod taktovkou Egona Pollaka a v divadle v Glockengasse v Kolíně nad Rýnem, kde dirigoval Otto Klemperer a roli Marietty /Marie zpívala jeho manželka Johanna Geisler. Dílo se stalo jedním z největších hitů dvacátých let. Během dvou let od premiéry následovala představení po celém světě včetně několika uvedení v Metropolitan Opera v New York City. Světový úspěch Mrtvého města byl dán jednak zcela originálním zvukovým světem s vlastní harmonií a orchestrací, kde se střídají silné atonální výboje s velkým pozdně romantickým stylem kompozice, ale rovněž nosným tématem příběhu. Jako velká část tehdejší vzdělané měšťanské společnosti i otec a syn Korngoldovi se měli možnost seznámit s psychoanalytickými závěry významného rakouského neurologa a psychologa Sigmunda Freuda (1856-1939) a jeho zkoumání v oblasti lidské psychiky a sexuality. Jejich fascinace těmito novými, dosud netušenými světy našla svůj pozitivní odraz v literární a hudební stránce nového díla.
Po nástupu nacistů k moci zmizela Korngoldova díla pro jeho židovský původ ze všech scén a opera i po II. světové válce dlouho upadla do zapomnění. Teprve inscenace ve vídeňské Volksoper (1967) a v New York City Opera (1975) znamenaly začátek vítězného tažení díla, které je dnes neodmyslitelným repertoárovým kusem všech významných světových scén. Z nedávného období můžeme zmínit úspěšné inscenace v drážďanské Semperoper z roku 2017, vynikající produkci Roberta Carsena v Komische Oper Berlin (2018) se strhujícím výkonem českého tenoristy Aleše Brisceina v titulní mužské postavě či hvězdně obsazenou mnichovskou inscenaci z roku 2019 s Jonasem Kaufmannem a Marlis Petersen v ústřední dvojici (dostupné též na DVD). Po roce 1945 se Die tote Stadt hrál v ČR pouze v roce 2002 v Národním divadle v Brně (německy), a to pod taktovkou dirigenta Ivana Paříka a v režii Andrease Geiera, z plánované produkce v ND moravskoslezském v roce 2020 z důvodu COVID-19 sešlo, a tak koncertní provedení v pražském Rudolfinu je vlastně teprve druhým pokusem představit českému divákovi tento operní klenot.
PROVEDENÍ NA DVOŘÁKOVĚ PRAZE
Provedení Mrtvého města v podání Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pod vedením dirigenta Tomáše Braunera mělo pečeť velmi dobré kvality, a to přestože se jedná o hudbu, kterou symfonici tak často nehrají. Dirigent Tomáš Brauner podtrhl především robustnost pozdně romantického zvuku partitury. Naštěstí pěvci byli situováni před dost silně hrající orchestr, takže je bylo velmi dobře slyšet v prvních řadách, v zadních řadách jejich hlasy zanikaly v mohutném orchestrálním přílivu. Koordinace dirigenta se zvukově kompaktním Pražským filharmonickým sborem a výborně zpívajícím Dětským pěveckým sborem Českého rozhlasu byla příkladná, dá se to prohlásit o dirigentově vedení pěvců, snad jen s výjimkou některých míst, např. Pierotova teskného výstupu z druhého jednání „Da Ihr befählt, Königin, fügt sich Pierrots treuer Sinn“ , které by si zasloužilo více prostoru, aby pěvec Jiří Brückler mohl více rozvinout portamenta.
Titulní dvojice byla obsazena vynikajícími pěvci s velkým mezinárodním renomé. Tenorista německo-italského původu Roberto Saccà již Paula opakovaně ztvárnil na jevišti. V Praze přesvědčil v první řadě způsobem, jakým jsi rozvrhl náročný part. Zaujal svrchovaností pěveckého projevu včetně jasných pevných výšek a především výrazem, prostřednictvím kterého pozoruhodně modeloval zvrácený charakter hlavního hrdiny. Koncertní pódium rozzářila svým výjimečným vzhledem Vida Miknevičiūtė ve dvojroli Paulovy bývalé manželky Marie a současné milenky Marietty. Letošní bayreuthská Sieglinde Miknevičiūtė je dnes na vrcholu svého interpretačního umění a představitelsky rozporuplné postavy typu Marietty /Marie dráždí její výsostně dramatický projev. Její pěvecká prezentace vyniká nesporným osobním nábojem, vysokou znělostí, detailní prací s výrazem a textem, ale i rychlým vibratem (tzv. vibrato stretto), které se nemusí líbit každému posluchači. Na rozdíl od svých pěveckých kolegů obdařila původem litevská pěvkyně svoje výstupy i o náznak hereckého projevu, čímž přispěla k daleko barvitějšímu vnímání charakteru. Jiří Brückler krásně vyrovnaným a nádherně znějícím barytonem vytvořil roli Franka/ Fritze. Jeho projev oplýval malebností tónu, méně přesvědčivý byl v německé intepretaci, ve které nedokázal najít tolik fines jako Saccà a Miknevičiūtė, kteří mají tento jazyk pod kůží. Speciálně více by si zasloužil propracovat výše zmíněný Pierotův obraz směrem k hlubšímu prožitku („Mein Sehnen, mein Wähnen“) a větší plasticitě podpořené např. portamenty. Trojici pak doplnila působivě znějící mezzosopranistka Lucie Hilscherová jako Brigitta, která uměla hodně vytěžit i z interpretace německého textu. Menší role Mariettiny družiny umělců vytvořili Lenka Máčiková jako Juliette, Michaela Zajmi jako Lucienne, Martin Šrejma (Hrabě Albert) a Daniel Matoušek Gaston/Victorin. Ti zdařile naplnili Korngoldovu partituru, snad jen Daniel Matoušek by mohl věnovat více pozornosti výslovnosti a frázování, vycházejícím z rytmu německé řeči.
Korngoldova opera Mrtvé město má tak kvalitní libreto a tak napínavý děj, že svoji povahou jednoznačně patří na jeviště. Na jednu stranu můžeme být rádi, že pražské (koncertní) pódium mohlo zažít interpretaci tohoto vzácného díla, na stranu druhou existuje bezpočet operních titulů, hudebně vysoce kvalitních, jejichž jevištní provedení (z hlediska libreta) je problematické a takové patří do koncertních síní především. Snad tato závěrečná poznámka může být vhodnou inspirací pro dramaturgii příštích ročníků Dvořákovy Prahy.
E. W. Korngold – Die tote Stadt (Mrtvé město) – provedeno koncertně v rámci festivalu Dvořákova Praha 2024 v pražském Rudolfinu
T. Brauner a J. Brückler
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.