Žena bez stínu (Die Frau ohne Schatten) – mistrovská opera Richarda Strausse, sedmá v pořadí (1919), patří mezi nejvzácnější klenoty operního dědictví dvacátého století. Má zcela jistě punc výjimečnosti, vznešenosti, a proto nezřídka bývá uváděna (nejen) při zvláštních událostech. V roce 1955 vedle Beethovenova Fidelia otevírala z válečných trosek znovu vzkříšenou Vídeňskou státní operu, byla zahajovacím představením opravené Mnichovské státní opery v roce 1963 a třeba ještě jeden příklad: v roce 1966 „spolu“ otevírala provoz nové Met v Lincoln Centre.

VÍDEŇSKÁ STÁTNÍ OPERA – FULL SCORE  A VELKÁ OČEKÁVÁNÍ

Přestože se Žena bez stínu objevuje na repertoáru zahraničních scén pravidelně, každé její uvedení je vždy unikátní záležitostí, která znamená mobilizaci maximálních sil orchestru, sboru, angažování těch nejlepších zpěváků, kteří jsou schopni zvládnout vysoce obtížné party, a hledání co nedokonalejšího jevištního tvaru. A pokud se vedení divadla rozhodně uvést dílo v plné délce, tj. bez tradičních či dodatečných škrtů, pak se jedná o zcela výjimečný a vysoce náročný projekt. To je případ Vídeňské státní opery, která novou inscenaci režiséra Vincenta Hugueta v hudebním nastudování dirigentského mága Christiana Thielemanna nově uvedla v roce 2019. V těchto dnech se produkce opět do „Haus am Ring“ vrací.

Minulá i zcela nedávná interpretační praxe uvádění Straussovy opery nastavila určité vzory uměleckého výkladu a pěvecké intepretace hlavních postav Císaře, Císařovny, Chůvy či manželského párů barvířů a divák, který s touto operou (dobře) obeznámen, pochopitelně přichází do divadla první garnitury, jakým je Vídeňská státní opera, s jistým očekáváním, že podobné výkony zažije i tento večer.

Největším magnetem nové „Wiederaufnahme“ byla opětovná účast Christiana Thielemanna za dirigentským pultem, který nezůstal nic dlužen své pověsti dokonalého wagnerovského a straussovského interpreta. Thielemann má partituru dokonale zažitou, bez škrtů ji poprvé provedl již v době svého angažmá hudebního ředitele Deutsche Oper Berlín na přelomu milénia a v plné délce ji opakovaně provedl na prestižních evropských a amerických scénách.

PĚVCI

Premiérové obsazení z roku 2019 (live snímek bylo vydán na CD labelu Orfeo) se ve všech velkých úlohách vyměnilo. Camillu Nylund (Císařovna) vystřídala v současnosti hojně obsazovaná sopranistka Elza van den Heever. Bohužel často zpívala jen jednotlivé tóny a chybělo jí legato. Její výšky zněly velmi ostře a úzce a celkově její zpěv postrádal velkolepost a zář. Elenu Pankratovu jsem měl možnost vidět v přetěžké roli Barvířky celkem několikrát na různých scénách v průběhu posledních deseti let. Počáteční obdivuhodná vysoká nosnost barevného dramatického hlasu a jeho pozoruhodný tah se postupně z jejích výkonů vytrácí. Její intepretace už postrádá nezbytnou razanci a schopnost vygradovat do maxima už tak dramatický part (např.v  bouřlivém závěru 3. jednání „Es gibt derer, die bleiben immer gelassen, und geschähe, was will, es wird keiner jemals ihr Gesicht verändert sehen“). Její výšky už nemají sílu a jas a celkově ve Vídni předvádí už jen zlomek svého bývalého mistrovství; nicméně náročnou a dlouhou roli stále s úctyhodnou výdrží a výrazem zvládá. Třetí velkou ženskou roli nově vytváří Tanja Ariane Baumgartner, která s přehledem a s neobyčejnou výdrží zpívá Chůvu (Amme) a navíc roli obohacuje silnou výrazovostí a vlastní charismatickou osobností.  Je jen věcí osobního divákova vkusu, jestli tento možná až příliš „hezký“ hlas přijme, či dá přednost syrovějšímu (až jedovatému) projevu, který se více hodí k ďábelskému charakteru této partie. Pro wagnerovské fanoušky bylo určitě zklamáním vystoupení současného světového Siegfrieda č. 1 Andrease Schagera v roli Císaře. Jeho part sice není tak dlouhý jako u jeho pěveckých kolegyň, ale je nesmírně vypjatý. Schager požadované vysoké tóny zdolává i přes občas nepříjemné vibrato, ale má potíže udržet rozsáhlejší melodické legato. Výčet pěveckých zklamání z večera 21. října 2023 ve Wiener Staatsoper „korunuje“ účast basbarytonisty Tomasze Konieczneho v roli Baraka. Konieczny narychlo přicestoval do Vídně mezi dvěma představeními Parsifala z Madridu, aby zastoupil odřeknuvšího Michaela Volleho. Na jedné straně sice umožnil hladký průběh představení, na druhé straně ovšem udělal dost pěveckých chyb (roli již několik let nezpíval), zapomínal text a pochopitelně měl (omluvitelné) těžkosti s touto nezkrácenou verzí své role. Konieczneho jinak suverénní pěvecký projev dost negativně poznamenává zřejmě časem pozbylá schopnost jasně a zřetelně vyslovovat samohlásky (speciálně a), což způsobuje, že jeho zpěv je jeden mohutný, ale nesrozumitelný proud tónů. Přesto je však tento umělec (docela nepochopitelně) velkým miláčkem vídeňského publika. Krásným zpěvem a s jasným zřetelným vyslovováním každého slova se mohla naopak pochlubit sopranistka Maria Nazarova (Strážce chrámového prahu a Hlas sokola). Clemens Unterreiner se představil vcelku spolehlivě jako Geisterbote, i když charakteru role by spíše odpovídal tmavší a výrazově bohatší basbaryton.

Scéna z prvního jednání – Wiener Staatsoper /Michael Pöhn

INSCENACE? RADĚJI KONCERTNÍ PROVEDENÍ

Inscenaci Vincenta Hugueta z roku 2019 hodnotím jako jednu z nejslabších, které jsem měl možnost při Frau ohne Schatten vidět. Přitom geniální Hofmannstahlovo libreto plné magie a symbolů nabízí tolik možných výkladů!  Huguetův popisný výklad má daleko do snové Warlikowskeho inscenace v Mnichově (2013), nemůže konkurovat nadčasové Schneiderově vizi v Linci (2017) ani třeba vizuálně prosté, ale myšlenkově velmi bohaté projekci Jens-Daniela Herzoga v Norimberku (2022). Huguet se se svojí výtvarnicí scény Aurélií Maestre spokojuje s víceméně nevzrušivou ilustrací reálií děje a téměř rezignuje na to, že vlastně téměř každé slovo pronesené na jevišti má svůj hlubší symbolický význam. Přebujelá a nudná popisnost místy vede až ke kýčovitému podání některých obrazů (rádoby taneční scéna Solo-Stimmen a Dienerinen v prvním jednání, děti se svíčkami zcela v závěru produkce apod). Nezajímavé kostýmy Clémence Pernoud nijak nepodtrhují charaktery postav a celkově jevištní realizace Ženy bez stínu nepředstavuje v podstatě žádnou přidanou hodnotu. Celkově vyšší úrovně představení by možno dosáhnout prostým koncertním provedením opery.

THE BEST – FROM THE PIT

To nejlepší se z produkce Die Frau ohne Schatten se ovšem odehrávalo nikoliv na jevišti, ale v orchestřišti. Vídeňští filharmonici měli pod vedením Christiana Thielemanna svůj velký den a obrovský straussový part rozehráli v bohaté paletě barev, nálad a odstínů, v tichých pianech i mohutné orchestrální bouři. Elasticita projevuje a celková dynamika hry byly naprosto dechberoucí. Způsob, s jakým Thielemann proniká do složité partitury a co v ní nachází, představuje nové měřítko interpretace.

Ne vždy znamená návštěva i tak prestižního operního domu jako je Wiener Staatsoper prvotřídní zážitek, zklamání z většiny pěveckých výkonů a bohužel i z inscenace však z velké části vynahradil neopakovatelný zážitek, který zprostředkovali Vídeňští filharmonikové a dirigent Christian Thielemann.

Richard Strauss: Die Frau ohne Schatten (Žena bez stínu), premiéra 25.5.2019, psáno z reprízy 21.10.2023