Sedlák kavalír (Cavalleria Rusticana) Pietra Mascagniho a Komedianti (I Pagliacci) Ruggera Leoncavalla se po jedenácti letech vrací do repertoáru Národního divadla v Praze – opět v této tradiční kombinaci, i když by se mohly hrát samostatně, případně v kombinaci s jinou operu. Tak např. v Brně v roce 2008 uvedli Komedianty v jednom večeru s Pucciniho Giannim Schicchim (shodou okolností v režii Ondřeje Havelky, který je tvůrcem i nové pražské inscenace) a v Ostravě ve stejném roce zkusili hrát Komedianty s Vlčicí (La lupa) soudobého italského skladatele Marca Tutina. Jak se můžeme dočíst v obsáhlém příspěvku Dr. Jitky Slavíkové v divadelním programu, ve světovém kontextu však najdeme i velmi kuriózní kombinace těchto veristických aktovek: jako např. spojení Sedláka kavalíra s 3. jednání Wagnerova Soumraku bohů či Komediantů s 2. jednáním Lohengrina.
Spojení dvou operních kusů láká občas i zpěváky, aby vytvořili dva různé charaktery v jednom večeru – to se týká především tenorů, kteří mohou zpívat Turiddu i Cania (léta to byla královská dvojpartie Plácida Dominga), v posledních letech této lákavé výzvě neodolali např. Jonas Kaufmann, Roberto Alagna, Marcello Alvarez nebo Yonghoon Lee. Celkem běžně barytonisté zpívají současně Alfia a Tonia, neboť se nejedná o tak exponované role. Vcelku vzácností bývá, že i sopranistky si troufnou zpívat Santuzzu i Neddu. To určitě není problém v nahrávacím studiu, kde obě role vytvořily v minulosti Montserrat Caballé, Renata Scotto nebo Victoria de los Angeles, ale na jevišti je to opravdová výzva, v které v posledních letech obstály jen Denia Mazzola Gavazzeni a zcela nedávno Alexandra Kurzak. Podle hlasových dispozic pěvců a také často podle typu inscenace padá volba na pěvce, který zpívá Prolog v Komediantech: „ Si può? Si può?“. Nejčastěji to bývá představitel Tonia, ale mohou se k tomu propůjčit i protagonisté Cania nebo zpěvák, který jinak v opeře vůbec nevystupuje.
NOVÁ INSCENACE V PRAZE
Obvyklou inscenační praxí je obě samostatné opery dvou různých skladatelů nijak zvlášť nepropojovat, neboť se jedná o dva zcela žánrově odlišné příběhy (odehrávající se na různých místech) a uvádět je v zavedeném pořadí Cavalleria a následně I Pagliacci. Režisér nové inscenace pražského Národního divadla Ondřej Havelka přichází s tvůrčím nápadem dějového spojení obou oper, při kterém slučuje postavu Tonia a Alfia do Tonia: Tonio zapříčiní násilnou smrt Neddy a Silvia, uteče na Sicílii, kde si zařídí živnost povoznictví a ožení se s Lolou. Když zabije za scénou svého soka v lásce Turiddu, přiveze jeho tělo na jeviště a zastřelí se. Tvůrci „rozvinutá“ postava Tonia zásadním způsobem ve vnímání veristických dvojčat nevadí, ale také nepřináší žádný zásadní nový pohled na obě díla. Spíše ruší filmové dotáčky promítané divákům během jedné mezihry a dvou intermezz oper, které si zřejmě kladou za cíl „dovysvětlit“ divákům známé i nově vymyšlené souvislosti. Chvílemi až komický způsob zpracování dotáček promítaných na velkou revuálku sice přitáhne pozornost publika, ale působivé hudební plochy meziher tím degraduje do role jakési „vyplňovací“ filmové hudby.
Celkově lze režijní přístup Ondřeje Havelky včetně scény Martina Černého a výtvarnice kostýmů Jany Zbořilové označit jako za hodně konzervativní, což ale nové pražské inscenaci zásadně neubližuje; tento zvolený přístup si jistě najde svého diváka. Jisté rozpaky vzbuzuje vymyšlená „předehra“ počátku vztahu Neddy a jejího milence Silvia (I Pagliacci), která v rozporu s libretem se snaží divákům namluvit, že se tihle dva narychlo náhodně seznámili, v případě první části večera si inscenátoři také příliš nelámali hlavu časovým a místním uspořádáním situací. Santuzza se zase ostýchá vkročit do příbytku své tchyně Mammy Lucie, neboť zpívá „Non posso entrare in casa vostra….Sono scomunicata!“, přitom z následných jevištních postupů je zjevné, že ve stejném domě žije se svým mužem. Výtvarnice kostýmů nepřihlédla příliš k fyzickému typu premiérové Neddy, když zvolený kostým spíše zdůrazňoval tělesné handicapy pěvkyně, v případě ženských postav Loly a Santuzzy zase zvolila nezvykle neutrální styl v porovnání s tím, jak stylově jsou kostýmováni ostatní účinkující na scéně.
Dirigent Andrij Jurkevič řídil Orchestr Státní opery bez hlubšího zanícení pro hru. Nedostatek jeho citu pro styl hudby, možná i neznalost italštiny způsobovaly, že hra orchestru působila neelasticky, s nedostatečným výrazem a někdy až akademicky suše. Souhra se zpěváky a sborem občas také pokulhávala. Jinak v náročných sborových scénách obou oper se ve velmi dobré kondici představil Sbor Státní opery pod vedením koncertních mistrů Radovana Šandera a Antonína Burdy.
Mezi vzorové výkony večera určitě patřila Nedda Jany Sibera, jejíž dříve koloraturní hlas nyní vyzrál, získal na objemu ve střední poloze, aniž by pěvkyně přišla o drahocenné vysoké tóny. Její Nedda překvapí i výraznou hereckou kreací: žárlivost staršího manžela jí dusí a současně k němu cítí soucit, že se jí v mládí ujal a dal jí postavení. Denys Pivnickij spíše zaujal jednotlivými heroickými tóny ve forte než vyrovnanou technikou a precizní interpretací svého Cania. Americký barytonista Daniel Scofield v „dvojité“ roli Tonia mistrně zvládnul velký vývojové oblouk postavy, ve vyšší a střední poloze oslnil krásně barevným hlasem, navíc byl velmi idiomatický, výrazný a v neposlední řadě uplatnil své osobní fluidum. Csaba Kotlár se sympatickým způsobem zhostil role Silvia, Petrovi Nekorancovi hlasově vyhovovala nižší tessitura Beppeho, pěvec (jako vždy) upoutal stylovostí svého projevu i působivým pohybovým ztvárněním postavy. Vedle Jany Sibera nejcennější vavříny večera si odnesl mexický tenorista Alejandro Del Angell, s mimořádným citem pro styl, se zdravě vyrovnaným hlasem plným výrazu i příjemně znějících výšek. Ester Pavlů (Santuzza) nemá pro krajně obtížný veristický part vášnivé a zoufalé mladé ženy optimální hlas, jistá ušlechtilost v jejím projevu současně působí ploše a chladně. Jejímu zpěvu chybí hlubší znalost stylu, rytmu a výrazu, který je nutno vložit do zpívaného jazyka. Zdařilou kreací se může pochlubit Michaela Zajmi, jejíž barevný mezzosoprán i přesvědčivá hra plná žhavé ženské vyzývavosti na krátkou chvíli ovládly jeviště. Sylvě Čmugrové (Mamma Lucia) se výborně povedla charakterní role Turridovy matky, její postava má jádro a sytý výraz, který přitáhne divákovu pozornost.
R. Leoncavallo – I Pagliacci (Komedianti) + P. Mascagni – Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír) = Národní divadlo Praha, psáno z premiéry 15.června 2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.