Uměleckou akribii amerického skladatele Johna Adamse měla před časem možnost unikátně shlédnout kulturní veřejnost během Pražského jara, kde Mistr osobně dirigoval Českou filharmonii. Ta v rámci celovečerního programu zahrála i dvě jeho díla. Dvacet let předtím uvedlo pražské Národní divadlo jeho operu Smrt Klinghoffera, což je doposud jediný jeho scénický opus uvedený u nás. Světové operní scény hrají nejčastěji jeho operu Nixon in China, která byla premiérována v roce 1987. Její děj se odvíjí na pozadí reálné historické události: cesty amerického prezidenta Richarda („Dicka“) M. Nixona do Číny a jeho setkání s Mao Ce-tungem a Čou En-lajem v roce 1972. Což byla ve své době epochální událost s mnoha politickými a ekonomickými implikacemi trvajícími prakticky až do dnešních dnů.
V této sezóně dílo nastudovala Státní opera Hannover. Hudebně jej připravil australský dirigent Daniel Carter. O tom, že zájem o tuto operu se přinejmenším v německém prostředí oživuje, svědčí také její nastudování v Divadle Dortmund letos na jaře. Aktuální hannoverské nastudování, jímž Carter v tomto operním domě debutuje, přináší dolnosaskému publiku Adamsovu mnohovrstevnatou, místy až hypnotickou hudbu ve vynikajícím provedení. Pečlivě připravený orchestr dokázal dobře vystihnout různé dramatické i komické akcenty partitury, která cíleně a rafinovaně osciluje mezi hollywoodským fanfarónstvím, jazzovými chillout, gospelovými a rockovými rytmy a minimalistickou repetitivností.
Pěvecké obsazení lze považovat za optimální, a to i po herecké stránce. Jedná se totiž o dílo, které si vyžaduje pečlivou hereckou průpravu a kde – podobně jako v tradičním broadwayském muzikálu – jdou zpívaná a hraná složka ruku v ruce. Britský baryton Mark Stone byl zpočátku jakoby trochu nervózní, což však mohl být i cílený pěvcův vklad do postavy prezidenta Nixona, kterou ztvárnil. Ten byl (myšleno v divadelním provedení) ze setkání s Předsedou Maem citelně rozrušený, což se odráželo v jeho mimice, gestech i místy „přiškrceném“ hlasu. Novozélandská sopranistka Eliza Boom byla jeho oddanou a dokonale reprezentativní chotí Pat, která své psychické problémy řeší prášky, zatímco její mocný muž dává přednost utápění svých démonů v alkoholu. Oficiální delegaci reálně i na divadle doplňoval nedávno 100 let oslavující teoretik mezinárodních vztahů a někdejší poradce pro národní bezpečnost Heny Kissinger, jehož na hannoverské scéně přesvědčivě ztvárnil barytonista Michael Kupfer-Radecky, člen místního souboru. Čínskou stranu reprezentovali britský tenorista Daniel Norman jako Předseda Mao, argentinská sopranistka Mercedes Arcuri jako jeho manželka Ťiang Čching a indický barytonista Darwin Prakash jako premiér Čou En-laj, který nejenom, že celou operu zakončuje svým meditativním „I am old and I cannot sleep forever”, ale který také za svůj výkon obdržel během děkovačky zřejmě nejsilnější potlesk publika.
Mezi sólisty nutno také přičíst tři Maovy sekretářky (v této inscenaci spíš společnice a „asistentky pro všechno“), které ztvárnily Beatriz Miranda, Freya Müller a Milana Butaeva. Skvělý výkon předvedl také sbor, jehož jednolitost a důraznost je v této opeře, kde představuje především čínský lid, resp. revolucionáře kulturní revoluce, přece jen nezbytná o něco více než u jiných děl (sbormistr Lorenzo Da Rio).
Režijně inscenaci nastudoval americký režisér Daniel Kramer, jehož jméno zná zejména slovenská kulturní veřejnost. V roce 2018 se „proslavil“ kontroverzní inscenací opery Sadko N. Rimského-Korsakova v SND, která se setkala s tvrdou kritikou, protesty členů a členek tamního souboru a byla rychle stažena z repertoáru. V Hannoveru svým „Nixonem“ ovšem Kramer žádnou kontroverzi nezpůsobuje. Na rozdíl od mnoha dosavadních, „historicky věrných“ nastudování sice rovněž respektuje dějinný rámec a nevybočuje tím, že by děj zasadil do jiné doby (to je v tomto případě přece jenom poněkud obtížné), ale nazírá na příběh poměrně surrealistickou optikou. Tomu odpovídají také kostýmy (Esther Biala), které sledují dobový vkus, ale nevyhýbají se ani grotesknímu zveličování. Například když má Předseda Mao na tričku svůj vlastí slavný portrét z dílny Andyho Warhola. Mezi oblíbenými rekvizitami nechybí též slavná „Malá červená knížka“ s výroky čínského komunistického vůdce.
Skladatel Adams nazval své dílo „heroickou operou“, ovšem charaktery postav zas tak moc heroické nejsou. To podtrhl i režisér Kramer, který akcentuje zejména individuální prožívání jednotlivých postav, jak již bylo zmíněno u Nixona a jeho ženy Pat. Komika zde místy střídá tragiku a tu zas melancholie (zejména ve 3. jednání), což je dobře vidět například ve finále 1. jednání, kde až brueghelovské nezřízené veselí během slavnostního státního banketu (prezident Nixon v libretu explicitně zmiňuje, že jeho ženě čínská krajina z letadla připomíná obrazy slavného brabantského mistra), kde prezident tančí na stole s pečeným vepřem, náhle ukončí přinesení raněného (či mrtvého?) amerického vojáka bojujícího v tehdy probíhající vietnamské válce.
Scéna se zeleným pozadím, využívaným obvykle pro televizní přenosy, pracuje na principu točny, což umožňuje rychlé střídání jednotlivých obrazů (scénografie Lizzie Clachan). Působivý je například soukromý hotelový apartmán manželů Nixonových, který jejich asistence okamžitě po příchodu přetváří dle jejich amerického vkusu. Dokonce včetně nové toaletní mísy, která ještě později několikrát sehraje důležitou roli (například když do ní prezident zvrací, nebo když tam jeho žena vhazuje model slona, který obdržela). Jejich soukromí narušuje všudypřítomný pohled „Velkého bratra“ – Čínské komunistické strany, kterou reprezentují sboristé rozmístěni kolem i nad jejich ložnicí.
Operní dílo Johna Adamse je natolik kvalitní, že si zaslouží být inscenováno častěji. Pokud možná ve stejné kvalitě jako nyní v Hannoveru. A to nejenom jako úlitba ještě žijícímu skladateli. Je proto dobrou zprávou, že další inscenace Nixona ne moc daleko od českých hranic se v příští sezóně chystá v Deutsche Oper Berlin. Hudebně dílo nastuduje stejně jako v Hannoveru Daniel Carter.
John Adams: Nixon in China, Staatstheater Hannover, premiéra 3. června 2023, psáno z reprízy 25.6.2023
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.