Letošní již 15. ročník Festivalu hudebního divadla OPERA 2022 se uskutečnil od 16. ledna do 29. března 2022. Své nejlepší inscenace v Praze představily operní soubory z celé České republiky i ze Slovenska, představení stálých operních domů i letos doplnily produkce vzniklé nezávisle na tradiční operní síti divadel. Většina představení se opět odehrála na scénách Národního divadla, festival ale přirozeně expandoval i do dalších divadelních i nedivadelních prostor.
Hlavním partnerem festivalu se stalo již tradičně pražské Národní divadlo, které dává své divadelní prostory k dispozici za nekomerčních podmínek, mimopražským divadlům se dostává úhrady jen části nákladů na představení. Festival finančně podpořily především Ministerstvo kultury České republiky a Hlavní město Praha, slovenské soubory byly částečně podporovány též Ministerstvem kultury Slovenské republiky.
Bohužel začátek festivalu nešťastně postihla pandemie COVID-19 a shodou okolností z programové nabídky vypadly z přehlídky zajímavé dramaturgické tituly, které patřily k nejcennějším. Z důvodu četných onemocnění v operním souboru ostravského Národního divadla moravskoslezského bylo např. zrušeno představení Křičkovy opery Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší, s ohledem na komplikace spojené s opatřeními v ČR i na Slovensku, mj. na platné podmínky pro vstup cizinců do ČR, zrušil účast na festivalu i soubor z Banské Bystrice, který měl začátkem února zahrát Foersterovu Evu. První slovenský operní soubor, který se již řadu let potácí v uměleckých neúspěších a manažerské neschopnosti, nejdříve přislíbil přivést novou inscenaci Dvořákova Čerta a Káči, ale z čistě logistických důvodů pak titul změnil na tuctovější titul Verdiho La Traviaty, který nezachránilo ani hvězdné obsazení v titulních rolích.
O některých inscenacích, které se zúčastnily přehlídky, jsme již psali v našich předchozích příspěvcích (i když se přesně nejedná o recenze ze soutěžních představení) – jako např. představení Janáčkovy Káti Kabanové (ND Praha), Věci Makropulos stejného skladatele (DJKT Plzeň) nebo českobudějovického Mefistofela Arriga Boita.
A tak si dovolujeme na našich stránkách uvést pár postřehů z vybraných inscenací festivalu:
RAVELOVA ŠPANĚLSKÁ HODINKA ve Švehlovce
Dne 13. února 2022 na festival zavítalo „alternativní“ operní uskupení: v sále Venuše ve Švehlovce se představilo Opera studio Praha s jednoaktovou komickou operou Maurice Ravela Španělská hodinka. Původně měla v rámci večera se souhrnným názvem Mistrovská partie zaznít i opera Jaroslava Krčka Šaty, které svět neviděl, ale kvůli onemocnění v souboru zůstalo pouze u Ravela. Španělská hodinka se v posledních desetiletích u nás objevila na scénách v Ústí nad Labem (1962), v Ostravě (1966), v Olomouci (1971), v Brně (1979), v Praze (1972) a zatím naposledy v Plzni v roce 2008. Situační komedii vždy doplňovala v jednom večeru jiná krátká opera – ať už se jednalo o komický titul (Orffova Chytračka, Gianni Schicchi) nebo vážnější kus: Lidský hlas F. Poulence či Pucciniho Sestra Angelica – což byl i případ plzeňské inscenace.
Hned na počátku se nabízí otázka jazyka: Opera studio Praha uvádí komickou erotickou operu ve francouzském originálu, což v případě vnímání komiky není optimální, neboť českému divákovi, sledujícímu titulky uniká mnoho z detailů situační komedie. Na druhou stranu jistým argumentem „pro“ je účast mezinárodního týmu mladých pěvců, který se na realizaci představení podílel.
Ve skromných poměrech operního studia a prostoru Venuše ve Švehlovce je vcelku pozoruhodně a nápaditě rozehrávána milostná aférka hodinářovy manželky Conception v režii Elišky Mervartové a v kostýmech a scéně Zity Miklošové. Slabým místem večera však zůstává právě scéna, resp. absence prvního patra hodinářova domu, do kterého (a z kterého) mezkař neustále stěhuje stojací hodiny, z čehož vyplývá rozhodující podíl situační komiky. Anita Jirovská je pro part energické záletnice disponována dobrou technikou, ale jejímu projevu chybí lehkost koketérie a smyslnosti a nepomohl jí v tomto ani kostým. Dobře si vedl Jan Maria Hájek jako tenorový básník Gonzalva, u Mickaëla Guedji (mezkař Ramiro)byly zjevná výhoda zpěvu v rodné francouzštině stejně tak jako jeho dosavadní zkušenosti s kabaretem. Hůře se pěvecky dařilo Kornélu Mikeczovi v roli Dona Iňigo Gomeze, u kterého nevyšla ani příliš karikatura obtloustlého seladona. Tenorista Vít Šantora se zodpovědně ujal role podváděného manžela.
Účinkující na pódiu doprovodil Komorní orchestr Collegium Sitivnum ve výrazně redukovaném obsazení pro smyčcový kvintet, dvojici fléten, hobojů a bicí v úpravě Jorise Barcaroliho a pod taktovkou Sébastiena Bagnouda, který se ukázal být pro sólisty spolehlivým partnerem a dodal inscenaci prostřednictvím Ravelovy partitury navíc i hudební komiku a lehkost.
GAETANO DONIZETTI – ROBERTO DEVEREUX
Pražský operní divák si italského belcanta moc neužije. Bellini se hrál v Národním divadle naposledy v roce 2015 (Norma), z pera pesarského rodáka Gioachina Rossiniho se na pražských scénách obemílá stále jen Lazebník sevilský (naposledy 2021) a Popelka (Cenerentola, naposledy 2016). Ještě horší bilanci má Gaetano Donizetti. Na jevištích ND se objevují spíše jeho komické opery jako Poprask v opeře (Le convenienze ed inconvenienze teatrali, 2017), Nápoj lásky (L’elisir d’amore, 2010) či Don Pasquale (2005), zatímco velké tragické tituly včele s proslulou Lucií di Lammermoor téměř vůbec. Lucia byla v ND naposledy inscenována v roce 1989 a ve Státní opeře Praha (tehdy ještě samostatné) v 2004. Velmi oblíbené a vysoce oceňované belcantové kusy jako Lucrezia Borgia, Favoritka nebo tudorovská trilogie (Anna Bolena, Maria Stuarda a Roberto Devereux), které se těší neutuchající přízni velké části světové divadelní obce a spolehlivě plní divadelní kasy, pro Prahu jakoby neexistovaly. Výjimečným z tohoto pohledu byl alespoň projekt opery Národního divadla moravskoslezského, v jehož rámci byla nastudována v letech 2013-2015 právě kompletní tudorovská trilogie v titulní ženské úloze s Janou Šrejma – Kačírkovou.
Že jsou tragické belcantové hrdinky G. Donizettiho stále u diváků velmi oblíbené, potvrdila i dovezená inscenace ze Státního divadla v Košicích Roberto Devereux. Produkce měla svoji premiéru 30. září 2021 (původní termín byl odložen z důvodu pandemie COVID-19). Do inscenace se původně měla zapojit i slovenská megastar Edita Gruberová, nicméně z její účasti sešlo ještě před jejím náhlým úmrtím v říjnu 2021 právě z důvodu pandemie.
Hlavní hrdinkou opery Roberto Devereux je britská panovnice Alžběta I., jejíž bohatý a dlouhý život přitahoval literáty, malíře i hudební skladatele. Samotný Donizetti se s alžbětinskou látkou potkal dokonce třikrát. Nejdříve v titulu Elisabetta al castello di Kenilworth (Alžběta na hradě Kenilworth, 1829) se Alžběta objevuje jako velkodušná vladařka, odpouštějící svému milenci a příteli z dětství Robertu Dudleymu, hraběti z Leicesteru jeho tajné manželství; posléze jako soupeřka Marie Stuartovny (Maria Stuarda, 1835) posílající svoji rivalku na popravčí špalek a konečně jako zralá Alžběta (Roberto Devereux, 1837), trpící zradou svého posledního milence.
Košický soubor překvapil především kvalitním hudebním nastudováním, Peter Valentovič dirigoval Donizettiho hudbu velmi elasticky a s velkým vnitřním nábojem. Pozoruhodně se mu podařilo vypracovat již předehru plnou neustálých změn tempa a rovněž uměl vystavět velké dramatické momenty i obtížné přechody. Současně dal zpěvákům dostatek prostoru, aby mohli bohatě rozvinout dlouhé fráze plné napětí. Obsazení Roberta Devereux stojí a padá především s obsazením vysoce náročné hlavní ženské role. Elisabeth I. v minulosti již vytvořily takové divy operního jeviště jako byly např. Beverly Sills, Montserrat Caballé, Leyla Gencer nebo již zmíněná Edita Gruberová; v posledních letech v této roli kraluje opernímu jevišti Kanaďanka Sondra Radvanovsky. Specifickou stránkou této role je, že je napsána hodně ve střední poloze, což činí nemalé problémy vysloveně koloraturním sopránům. To byl ostatně i důvod, proč tento part např. nikdy nezpívala slavná australská pěvkyně Joan Sutherland.
Košická inscenace představila jako Alžbětu Evu Bodorovou, která tuto roli na východě Slovenska alternuje ještě s Michaelou Várady. Eva Bodorová disponuje velkým divadelním nervem, z jejího způsobu zpěvu je zřejmé, že je velmi silně ovlivněna právě interpretací, ta však v jejím podání působí až manýrovitě. Rafinovanost stylu E. Bodorové jde občas až za hranice vkusu, přehrávané dramatické momenty se v tu chvíli mění v komedii a pěvkyně působí jako drag queen sama sebe. Přesto má však její výkon v sobě neoddiskutovatelnou dávku jevištní přitažlivosti. Ruská mezzosopranistka Elena Maximova se ujala role Alžbětiny sokyně Sáry standardním výkonem příliš nenasvědčujícím, že se jedná o pěvkyni, která je pravidelně angažována i na velká světová jeviště (La Scala, Covent Garden, Bavorská státní opera apod.) Pěkným belcantovým materiálem italské barvy se představil Juraj Hollý jako Devereux, který projevil navíc smysl pro správné frázování a styl. Bohužel mu podobně jako jeho kolegovi barytonistu Mariánu Lukáčovi (Vévoda z Nottinghamu) chybí vysoké tóny, aby mohl udělat zajímavou kariéru mimo hranice Slovenska. V případě M. Lukáče stojí za pochvalu krásné frázování a opět smysl pro styl italského belcanta.
O poznání nižší laťku (proti solidnímu hudebnímu provedení) nastavila režie Antona Korenči a jeho uměleckého týmu. Při úloze, jak naplnit dlouhé árie a duety (ve variacích opakující stále stejné téma), je občas nejlepší nedělat na scéně nic a nechat tam „jen“ zpěváky, aby svým vnitřním napětím prostor zaplnili. Korenči si v těchto situacích vypomáhá kuriózními abstraktními obrazy (Pavol Juráš – scénografie, video projekce – Jakub Pišek a Bea Kolbašovská), které působí jak pěst na oko jindy přítomného realismu na scéně. Rovněž tak kostýmy oscilují od náznaku popisného historismu (u Alžběty) až po civilní oděvy 21. století, zřejmě ve snaze „odhalit“ nitro jednajících postav, bohužel bez patřičné herecké akce, která by změnu kostýmování hlubším způsobem odůvodňovala. Nutno však podotknout, že neuspokojivá scénická složka naštěstí zásadním způsobem celkově pozitivní přijetí celého představení pražským obecenstvem neovlivnila.
ARRIGO BOITO – MEFISTOFELES
Českobudějovický soubor opery zavítal na Festival hudebního divadla OPERA 2022 s divácky i dramaturgicky zajímavým titulem Mefistofeles Arriga Boita. Z premiéry, která se konala 5. listopadu v KD Metropol v Českých Budějovicích, jsme přinesli obšírnou recenzi na našich stránkách na sklonku loňského roku. V pražském soutěžním klání 19. března 2022 se představili vesměs sólisté, kteří účinkovali rovněž na premiéře: v titulní roli Mefista tentokrát v celkovém projevu umírněnější , ale také představitelsky i pěvecky unavený a bez žádoucího vyzařování jednající basista František Zahradníček, zatímco pěvecký lesk dodávali produkci především Paolo Lardizzone (Faust) a Jana Šrejma Kačírková. Premiérovou Helenu Marie Schmidtové vystřídala zvukově i technicky okázalejší Doubravka Součková. Budějovickým se i vydařilo transponování scény z menšího prostoru KD Metropol do budovy Státní opery. Bouřlivé ovace diváků odměnily všechny účinkující a tvůrce inscenace určitě po zásluze.
Všem účinkujícím, vedení zúčastněných divadelních souborů, sponzorům a také organizátorům Festivalu určitě patří velké ocenění za nelehký kus práce, který byl na rozdíl od předcházejících ročníků komplikovanější o řízení festivalových změn z důvodu pandemie COVID—19.
Celý program festivalu je uveden zde.
Výčet recenzovaných inscenací:
M. Ravel – Španělská hodinka (Opera Studio Praha) 13. února 2022
G. Donizetti – Roberto Devereux (Státní opera Košice) 10. března 2022
A. Boito – Mefistofeles (Jihočeské divadlo) 19. března 2022
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.