VZDÁLENÝ ZVUK – velké očekávání a ještě větší zklamání

Po 102 letech se do Prahy vrátila monumentální opera Franze Schrekera Der ferne Klang (Vzdálený zvuk). Triumfální návrat skladatele, který byl ve dvacátých letech 20. století vedle Richarda Wagnera a Richarda Strausse nejhranějším operním autorem pocházejícím z německy mluvících oblastí, se však ve Státní opeře nekonal. Nemalá část natěšených domácích diváků i zahraničního publika, které si nechtělo nechat ujít vzácné uvedení Vzdáleného zvuku, odcházela rozladěna z nedbalého hudebního nastudování a rozporuplného scénického provedení. Inscenace je uvedena v rámci Mezinárodního hudebního a kulturního projektu MUSICA NON GRATA.

KDE SE DOZVĚDĚT NĚCO VÍC O AUTOROVI?

Pokud naše čtenáře zajímá něco více se dozvědět o Franzi Schrekerovi a jeho díle, pak rád doporučím minimálně dva zajímavé zdroje: DIVADELNÍ PROGRAM k inscenaci Der Ferne Klang fundovaně připravený PhDr. Jitkou Slavíkovou obsahuje celou řadu cenných informací ohledně doby, společenského klimatu a dalších okolností vzniku Schrekerovy tvorby. Rozsáhlý příspěvek přináší nejen faktografické údaje, ale zároveň lze z něj vyčíst upřímnou autorčinu snahu přiblížit českému divákovi tento ojedinělý skladatelský zjev, který poutal zájem i návštěvníků pražského Neues Deutsches Theater. Program je navíc doplněn (zjevně asi historicky prvním) kvalitním překladem Vzdáleného zvuku do češtiny Dr. Vlastou Reittererovou.

A v druhém případě v Českém rozhlase (stanice Vltava) vznikl na počátku roku 2020 MEDAILON FRANZE SCHREKERA, který připravil Mag. Zbyněk Brabec a který je stále dostupný v audio archivu ČRO. I tento pořad rozhodně stojí za vyslechnutí – na rozdíl od čistě literární formy předchozího zdroje mapuje v celé šíři Schrekerovu operní tvorbu včetně hudebních ukázek z klíčových skladatelových opusů (Der ferne Klang, Die Gezeichneten (Poznamenaní), Irrelohe a Der Schatzgräber (Hledač pokladů).

FRANZ SCHREKER A JEHO DÍLO VE ZKRATCE

Rakouský skladatel a dirigent Franz Schreker se narodil 23. března 1878 v Monaku jako syn dvorního fotografa Ignaze Schreckera. Malý Franz vyrůstal na cestách Evropou a po smrti otce se v roce 1888 přestěhoval s matkou do Vídně. V roce 1892 vstoupil na vídeňskou konzervatoř. Tu absolvoval v roce 1900 a poté se živil krátkodobými zaměstnáními. Svou první operu Die Flammen (Plameny) dokončil v roce 1902, ale dílo nebylo přijato k provedení. Současně s vlastní tvorbou začal Schreker dirigovat (již od roku 1895), kdy založil Spolek přátel hudby v Döblingu (Verein der Musikfreunde Döbling), a v roce 1907 založil Vídeňský filharmonický sbor, který řídil až do roku 1920. První veřejné uznání se dostavilo po premiéře jeho baletní pantomimy Der Geburtstag der Infantin (Infantčiny narozeniny) na motivy pohádky Oscara Wilda. V roce 1910 dokončil práce na Vzdáleném zvuku, ale své premiéry se jeho operní prvotina dočkala až v roce 1912 ve Frankfurtu. Senzační úspěch opery vzbudil nebývalý zájem divadel i o další Schrekerovy opusy (především další vrcholná díla Die Gezeichneten (1918) a Der Schatzgräber (1920). V Praze bylo uvedení Der ferne Klang plánováno původně již v roce 1915, ale opera byla uvedena v Novém německém divadle v Praze až 20. května 1920. Dirigentem byl Alexander Zemlinsky.

Schrekerova sláva vyvrcholila v prvních letech Výmarské republiky. V té době byl druhým nejhranějším operním skladatelem po Richardu Straussovi. Jistý úpadek zájmu o Schrekerovo dílo započal chladným přijetím opery Irrelohe v Kolíně nad Rýnem (1924) a pokračoval neúspěchem opery Der singende Teufel (Zpívající ďábel) uvedené v roce 1928 v Berlíně – což bylo způsobeno i jistou změnou hudebního vkusu, neboť se na operních scénách začaly výrazně uplatňovat i mladší skladatelé jako E. W. Korngold, Ernst Krenek a další. K tomu se následně přidal neblahý politický vývoj v Německu, který spolu s rostoucím antisemitismem předznamenal konec Schrekerovy kariéry. Premiéru opery Der Schmied von Gent (Kovář z Gentu) v roce 1932 v Berlíně doprovázely demonstrace a k uvedení Christophorus (1933) ve Freiburgu (1933) již nedošlo –  opera byla provedena až v roce 1978. Schreker v prosinci 1933 utrpěl záchvat mozkové mrtvice a 21. března 1934, dva dny před 56. narozeninami, v Berlíně zemřel.

Již první odborná kritika po uvedení Vzdáleného zvuku ve Frankfurtu v roce 1912 vyzdvihovala Schrekerův hudební styl, vycházející ze vzoru Richarda Wagnera, nicméně nacházející si svoji osobitost a styl i vedle tak velkého mistra instrumentace, jakým byl v té době jeho největší konkurent Richard Strauss. Rovněž bylo oceňováno poutavé libreto nesoucí prvky romantismu, symbolismu a třeba i verismu. Po Straussově Salome dychtilo navíc publikum po dalším titulu, který by zase v jiné dimenzi rozvíjelo ženskou sexualitu.

LIBRETO VZDÁLENÉHO ZVUKU A JEHO PŘEPRACOVÁNÍ INSCENAČNÍM TÝMEM

Po vzoru Richarda Wagnera si Franz Schreker vytvořil ke své operní prvotině libreto sám, zjevně tematicky ovlivněn i vlastními životními osudy. Ve třech jednáních se protínají osudy dvou hlavních aktérů příběhu: začínajícího skladatele Fritze, který opouští svoji lásku a múzu Gretu Graumannovou, aby se zcela nesvázaný vydal do světa hledat imaginární „vzdálený zvuk“, tj. motiv, který jej proslaví. Mezitím Greta je nucena opustit svůj rodný dům, neboť její otec – alkoholik prohrál veškerý majetek i svoji dceru v kuželkách. S pomocí kuplířky se dostává do nevěstince v Benátském zálivu (2. jednání – po deseti letech), kde v proslulém nočním podniku casa di maschere se stává hvězdnou kurtizánou. Potkává se tu i s Fritzem, ten se mezitím stal uznávaným skladatelem, ale svůj tajemný zvuk ještě nenašel. Stále Grétu miluje a chce si jí vzít, když však zjistí, jakou práci jeho bývalá milenka v bordelu vykonává, znovu ji opouští. Třetí jednání (odehrávající se po dalších pěti letech) nás zavádí do divadelní restaurace, kde se právě schází společnost, která komentuje právě probíhající premiéru Fritzovy opery Harfa, jež končí fiaskem. Sem přichází i životem zničená a v bídě se nacházející Greta: naposledy se potkává s Fritzem a oba si navzájem plni ztracené a znovunabyté lásky odpouštějí. V blízkosti smrti Fritz uslyší i konečně harmonii, kterou hledal celý život, a v Gretině náručí umírá.

Kvalitní Schrekerovo libreto má svoji logiku, osobitost a velkou jevištní nosnost. A tím, že ho napsal sám skladatel (jako u všech svých děl zralého tvůrčího období), vytváří s hudebním jazykem opery dokonalou jednotu. Pro rozhodující většinu českých diváků se jedná o dílo neznámé. U notoricky obehraných kusů jako např. Carmen, Aida, Bohéma je celkem odůvodnitelné, že inscenační týmy libreta „přetvářejí“ – resp. příběh zasazují do nových souvislostí, přesazují na jiná místa či do jiné doby. To však nemusí být případ Vzdáleného zvuku. Režisér Timofej Kuljabin a jeho dramaturg Ilja Kucharenko Schrekerovu nadčasovému tématu neustálého hledání toho, co většinou máme na dosah očividně málo věří a příběh vidí jako Formanova, resp. Schafferova Amadea. Podle Kuljabina je Fritz skladatelem bez nedostatku tvůrčí invence a pro svoji vlastní slávu si neváhá přivlastnit Gretinu vlastní kompozici, která je v pražské inscenaci sama talentovanou skladatelkou, Fritzovou studentkou a milenkou. V duchu Schrekerova romantického hávu literární látky oba hlavní představitelé k sobě konečně po letech rozchodů a odloučení nacházejí cestu, u Kuljabina však Fritz neumírá a Greta jej navždy opouští. Přesazení libreta do „nové“ formy naráží na některé nelogičnosti: např. Fritz si přináší do nevěstince noty, které ukradl před deseti lety, Grétu život kurtizány a následně pouliční děvky nezruinoval, naopak vypadá vysoce kultivovaně a zaopatřeně. Paradoxně „Kuljabinovi“ hrdinové procházejí daleko menším vývojem než je tomu u samotného Schrekera a prakticky se fyzicky nemění. Rovněž je zarážející, že si inscenační tým troufne dokonce zasahovat i do textu libreta (kromě obvyklých a pochopitelných škrtů) a měnit jej, aby to vyhovovalo vyznění jeho inscenace.

JEŠTĚ PÁR SLOV O INSCENACI

Výtvarník scény Oleg Golovko v souladu s výše naznačenou koncepcí přesazuje děj z chudého městečka do moderního velkoměsta evropského typu a točna na jevišti SO mu umožňuje provádět účinnou a rychlou změnu prostředí. Stejným směrem se ubírají i současné civilně vypadající kostýmy Vlady Pomirkovanej. Pro vzrušující prostředí casa di maschera volí efektní erotické oblečení pro statisty a tanečníky, pro sbor vybrala bohužel neforemné nezajímavé černé kostýmy a kostým hlavní kurtizány Benátského zálivu nepůsobil vůbec eroticky vyzývavě. Za zcela chybné lze považovat návrat kulis druhého obrazu třetího jednání do přesné podoby prvního aktu, jako by výtvarník scény zapomněl, že mezitím uběhlo 15 let a Greta ani Fritz nejsou stejní, jako byli na začátku děje. Režisér celkem umí rozehrát interakce mezi jednotlivými postavami, představitelku Grety tu a tam „vyřazuje“ z aktivní herecké akce a nahrazuje ji (výhradně hrající) dvojnicí pro zdůraznění, že se jedná o její vzpomínku, nikoliv o reálnou situaci na scéně – což celkové vnímání inscenace asi neruší, ale také jí nedává žádnou přidanou hodnotu. Překvapením může být vlažnost inscenování druhého aktu odehrávajícího se v pánském klubu, které přináší spíše nudu a rozvleklost než pravé erotické dusno. Rovněž tak pojetí Gréty jako krásné, nicméně citově okoralé, otrávené a bez charismatu působící bohatě placené nevěstky je záhadou, neboť se o noc s ní ucházejí nejbohatší muži světa.

HUDEBNÍ NASTUDOVÁNÍ

Největší zklamání přineslo hudební nastudování Hudebním ředitelem Státní opery Karl-Heinzem Steffensem. Steffens ve své dosavadní práci v SO zatím většinou přesvědčoval v dílech německých (a rakouských) skladatelů, kde mohl uplatnit svoji hlubokou erudici a jako Němec mohl stavět projekce svých výstupů na úzkém spojení hudby a slova. Překvapení ze žalostného výsledku hudební produkce bylo o to větší, že premiéra Der ferne Klang byla původně stanovena již na jaro 2021, nicméně z důvodu epidemie COVID-19 byla odložena o rok, tudíž minimálně orchestr SO měl dostatek času se na náročné dílo připravit. Karl-Heinz Steffens, resp. jeho způsob dirigování během premiérového večera ukázal absenci jakékoliv hlubší hudební koncepce, dirigent téměř neustále nahlížel do not, místo aby se věnoval komunikaci s orchestrem a sledování hry a zpěvu sólistů. Místo velkoromantické reprodukce Schrekerovy omamné partitury jsme byli svědky technického „odmávání“ notového záznamu bez známek jakékoliv hlubší interpretace jejího obsahu. Tomu logicky pak odpovídala i hra Orchestru Státní opery. I svojí délkou nepříliš rozsáhlý, ale efektní part Sboru Státní opery nebyl kvalitně nastudován a navíc členové sboru byli inscenátory umístěni vzadu na scéně, takže žádoucí účinek jejich vystoupení v druhém jednání se prostě nekonal.

Ještě krátká poznámka: Kromě reprodukce Schrekerovy partitury byla do třetího jednání zařazena skladba autorova současníka, Antona Weberna, jejíž uvedení v uveřejněném rozhovoru s inscenátory představení odůvodňuje I. Kucharenko svojí koncepcí, podle které skladatel Fritz svůj „vzdálený zvuk“ nikdy nenalezne, nýbrž jej ukradne. Proto vložení hudby jiného skladatele – které opět: hudebně nevadilo, ale nic převratného nepřineslo.

A jak se dařilo sólistům večera? Aleš Briscein až na pár zakolísání suverénně zvládnul obtížný tenorový part Fritze, který lze svojí náročností srovnat s jinou velkou úlohou z opery složené jen pár let po uvedení Schrekerova Vzdáleného zvuku – s rolí Paula v Korngoldově Mrtvém městě (Die tote Stadt, 1920), kterou Briscein již má několik let v repertoáru a kterou mj. s velkým úspěchem vytvořil v Komické opeře Berlín. Znovu se potvrdilo, že A. Briscein je spolehlivý pěvec zralé techniky a již mnohokrát prokázaných vysokých jevištních kvalit, jehož obsazení je pro operní dům sázkou na jistotu. Pěvec věnoval mimořádnou pozornost kvalitní německé dikci, interpretaci textu a také jeho výsostné srozumitelnosti při zpěvu. Škoda, že jevištní podoba Fritze zvolená inscenátory, neumožnila A. Brisceinovi vystavět komplexnější charakter svěřené postavy. To poslední platí i pro hlavní ženskou představitelku Grety ruskou sopranistku Světlanu Aksenovou, působící na počátku její kariéry pod jménem Ignatovitch. Její výkon však vrhá na celou pražskou produkci další neblahý stín: kromě svého půvabného vzhledu a slušné herecké tvárnosti nemá její účinkování na scéně Státní opery co nabídnout: průměrný hlas trpí už silným vibratem, pěvkyně často zpívala pod tónem a těžce vytvářené vyšší tóny trpěly těžko snesitelnou ostrostí.  Její němčina byla spíše podprůměrná, bez hlubší znalosti pravidel tohoto jazyka jako jsou např. v němčině přízvučná a nepřízvučná slova, a navíc jí nebylo téměř rozumět. Nad motivy angažování této pěvkyně do hlavní role německé opery vedením Opery ND Praha skutečně zůstává rozum stát!

Kvalitněji obsazené a odzpívané se nakonec ukázaly spíše menší role jako např. hostující Darii Rositskej v nápaditém charakteru Staré ženy a Španělky. Jak by mohla vypadat ideální interpretace Schrekerových postav názorně ukázal Jiří Rajniš, když v epizodní roli Herce od šmíry doslova ovládl jeviště svojí hrou, zpěvem a především erudovanou interpretací německého textu. Barytonista Daniel Scofield byl výrazným Hrabětem v druhém jednání. Většina ostatních účinkujících hru nezkazila, ale do vysoké míry osobní přesvědčivosti jim stále dost chybělo: Veronika Hajnová (stará Graumannová a Číšnice), Ivo Hrachovec (Hostinský/Baron), Zuzana Ballánová (Mizi), Tereza Štěpánková (Mary) a Lenka Pavlovič (Milli), Jiří Hájek (Rudolf) a Jan M. Hájek (Podezřelé individuum). Navíc se u angažování některých z výše uvedených umělců přirozeně nabízí otázka, proč tyto role nebyly obsazeny stálými členy opery ND, kteří nemají právě umělecké úkoly a pobírají fixní platy. Výkon Miloše Horáka (Dr. Vigelius) nelze hodnotit, neboť zpíval v indispozici – kterou ovšem nikdo z vedení divadla před oponou před začátkem představení neoznámil. Před budovou viselo jen nenápadné oznámení navíc bizardním způsobem přeložené do angličtiny a němčiny. Václav Sibera jako Rytíř v druhém jednání technicky nezvládl výše položené tóny svého partu.

Záměr inscenovat Schrekerovu operu na jevišti Národního divadla v Praze je určitě čin, který je zapotřebí ocenit, nicméně příprava a pak celková realizace tohoto záměru na naší první scéně se ukázala být spíše znevážením samotného autora, za kterým jednoznačně stojí nekompetentnost vedení Opery ND Praha.

Franz Schreker – Der ferne Klang (Vzdálený zvuk), premiéra 20.3.2022, psáno z premiéry