Postavu středověkého učence Dr. Fausta najdeme v mnohých dramatických i hudebních zpracováních. Klíčové je určitě dvoudílné veršované drama německého básníka Johanna Wolfganga Goetha z let 1773/1831. Na operní scéně je nejhranějším dílem bezesporu Gounodův FAUST, který se ovšem tematicky zaměřuje především na vztah Markétky a Fausta a jen velmi málo postihuje stěžejní filozofický odkaz Goethovy předlohy. Proto se v německých zemích pro Gounodovo dílo spíše vžil název podle hlavní ženské hrdinky prvního dílu Goethova zpracování „Margarete“. Italský skladatel a literát (např. také Verdiho libretista v pozdním období skladatelovy tvorby) ARRIGO BOITO byl velkým milovníkem německé kultury a dal si za úkol ve své opeře zhudebnit i části z druhého dílu Fausta, a to nejen scénu s krásnou Helenou z antického Řecka, ale i něco z Goethovy nadčasové filozofie. Boito jako jediný dal své opeře název nikoliv podle hlavního hrdiny (kupříkladu Ch. Gounod – Faust, H. Berlioz – Faustovo prokletí, F. Busoni – Doktor Faust atd.), ale podle ústředního Faustova protihráče, Mefistofela. I Boitova hudba představovala v době svého vzniku v kontextu hlavních proudů světové opery zcela nový směr čerpající z více inspiračních zdrojů – v Itálii v té době vládl G. Verdi se svými zralými díly Don Carlos či Aida, v Německu Richard Wagner již měl složené první dva večery tetralogie Prsten Nibelungův, premiérového Tristana a čerstvě dokončené Mistry pěvce norimberské a kupříkladu ve Francii se uzavírala životní dráha nejznámějšího představitele grand opéra G. Meyerbeera. Ponchielliho La Gioconda, která je v určitém ohledu považována za nástup verismu, byla (jen pro srovnání) uvedena pouhých osm let po premiéře Mefistofela (shodou okolností na libreto Arriga Boita alias Tobia Gorrii).
Boitovo úsilí o maximální komplexnost faustovské látky vedla k tomu, že dílo o své premiéře v La Scale 5. března 1868 trvalo neúnosných pět a půl hodiny a logicky propadlo. Po prvním neúspěchu se skladatel rozhodl dílo přepracovat, ale vedle pochopitelného škrtání Boito zcela přepracoval duet Fausta a Heleny a doplnil např. půvabný dvojzpěv Fausta a Markéty Lontano, lontano (převzatý z nikdy veřejně neuvedené opery Ero e Leonardo). Roli Fausta také upravil z původní barytonové polohy pro tenor. Nové uvedení 6. června 1880 v Londýně tentokrát znamenalo již pro Arriga Boita velké vítězství.
MEFISTOFELE patří ke kmenovém repertoáru všech velkých světových scén a nás může těšit, že se hraje i u nás. Naposledy to bylo v pražském Národním divadle (v budově Státní opery) v sezóně 2015/2016, předtím v sezóně 1998/1999 v plzeňském divadle DJKT a zhruba ve stejné době pražské publikum mělo vzácnou příležitost vidět i pohostinské představení SND Bratislava (13.10.1999).
Bylo velkým překvapením pro odbornou veřejnost, když se v hracím plánu Opery Jihočeského divadla objevil hudebně i inscenačně krajně náročný úkol Boitova Mefistofela. Divadlo v Českých Budějovicích sice nedisponuje velkým a reprezentativním prostorem vhodným pro uvedení opery, která vedle početného orchestru a řady nesnadných sólových partií vyžaduje i přítomnost několika sborů včetně dětského sboru, ale díky vydatné podpoře všech zainteresovaných stran a štědrých sponzorů se novému šéfovi budějovické opery Tomáši Ondřejovi Pilařovi přesto podařilo vytvořit v omezených podmínkách malý zázrak. Zásadní výtka ohledně nastudování se snad týká jen přílišné redukce partitury, která proti běžně uváděné délce cca 2 hodin 20 minut představuje škrty čítající skoro čtyřicet minut, což se dá asi omluvit jen jako nezbytná úprava, aby představení bylo stále atraktivní pro běžného českobudějovického diváka. Jinak se ovšem škrtaly nejen scény, ale i árie (např. jediná árie Heleny) nebo docela nepochopitelně jen části árií (např. Mefistofela). Slabším místem hudební produkce je nastudování končícího GMD Mario De Rose, který sice vštípil orchestru potřebnou barevnost, náboj a dynamické rozpětí, ale příliš rychlá tempa často účinkující (sboristé a sólisté) prostě nestíhali; a to je zarážející, když právě italský dirigent v italské opeře nedýchá s pěvci a žene orchestr bezohledně kupředu. Akustický prostor kulturního domu Metropol rozhodně není optimální, ale zásadní problém to při vnímání hudební produkce nepředstavovalo. Nepřehlédnutelně bohatý podíl na celkově výtečném výsledku mají sbory – Sbor opery Jihočeského divadla a Dětský pěvecký sbor Jitřenka, které obtížnou úlohu zvládly vskutku obdivuhodně – překvapivě výborně zněly a navíc přesvědčivě naplnily potřebnou scénickou akci.
Režisérovi Tomáši Ondřeji Pilařovi se úspěšně podařilo po odchodu plzeňského divadla zkoncentrovat jako své síly, tak síly souboru a přizvaných umělců a vytvořit představení, které ohromilo osobitou poetikou i filozofickým a vysoce emotivním obsahem. Pilař opět sází na atraktivní vizuální stránku představení, které vévodí působivá a vždy funkční scéna Petra Vítka, světelná režie Daniela Tesaře a kostýmy Aleše Valáška. I přes opakování některých zavedených postupů známých z Pilařových předchozích prací (pohybová stylizace rukou sboristů, práce s květinou – tentokrát se šeříkem, dotek „jiného“ světa – nebe přes průhlednou oponu) působí jeho režie většinou svěže a inovativně. Režisér opět tu a tam nahrazuje skutečné herecké rozehrání vztahu vizuálním obrazem zabaleným do atraktivního obalu. Speciálně v Boitově případě to lze akceptovat, neboť kompozice svojí nekoherentní povahou představuje vlastně výběr scén z Goethova Fausta, takže celkové souvislosti divák spíše pociťuje, než aby mu byly jevištně předváděny. Přesto by si především pojetí ústřední postavy Mefistofela zasloužilo ještě větší osobitost v jevištním konání. Vysokou nápaditostí se vyznačovala choreografie Martina Šintáka, zejména v tanečním ztvárnění šesti padlých andělů, které doprovázejí Mefista prakticky po celou dobu představení. Za snové lze jednoznačně označit jevištní řešení Markétčina příbytku, její seznámení s Faustem a naopak ve stejném, ale modifikovaném prostoru její loučení a odchod, na který již čekají nedočkavé ruce netrpělivých sluhů pekla. Své příkladné místo má v inscenaci i celková stylizace pohybu sboru a sólistů, která účinně napomáhá k navození nálady či změny prostředí.
Jihočeské divadlo nabídlo o premiérovém večeru 5. listopadu 2021 několik sólových pěveckých výkonů, které se jistě řadí k tomu nejlepšímu, co lze v současnosti v České republice slyšet a vidět. Františkovi Zahradníčkovi (Mefistofeles) se zaslouženě dostalo cti poprat se s jednou z největších basových rolí operního jeviště. Jeho výrazný, sveřepě znějící hlas jako křemen se nikdy neumdléval a s výbornou italskou dikcí a ideálním výrazem zdárně nesl rozhodující tíhu představení. A já se mohu jen divit, proč umělec takových kvalit na své domovské scéně v Národním divadle v Praze nedostává stejně závažné role, na kterých by mohl umělecky růst. Stejně tak se asi v Česku těžko najde tenorista, který by tak vrchovatým způsobem naplnil především pěvecky náročnou roli Fausta jako na našich jevištích již zdomácnělý Paolo Lardizzone. Role mu hlasově neobyčejně vyhovuje a ve vysoké poloze zní přirozeně a uvolněně. Na hereckém výkonu Paola Lardizzone jsou znát stopy dřívější spolupráce s Pilařem, jeho projev je méně okázalý, ale vždy působí velmi prostě a v souladu s celkovou poetikou inscenace. Neobyčejná expresivita celkového projevu, fascinující výraz a emotivnost ve zpěvu i hraní strhující až k slzám (diváka!) – to jsou atributy další z úžasných kreací Jany Šrejmy Kačírkové. Její pěvecká linka možná nezní v dramatických pasážích úplně ideálně, ale to, co předvádí, aby zprostředkovala divákům komplexní obraz Markéty, prostě bere dech. Ve dvou menších rolí Marty a Pathalis se zaskvěla nová členka souboru mezzosopranistka Markéta Cukrová, která příjemným hlasem, optimálním výrazem a stylově uměřenou hereckou akcí doplnila kvartet sólistů, kteří uspěli na plné čáře. Mladá Marie Schmidtová zatím zkušenosti sbírá, v menší, ale důležité roli krásné Heleny se zatím nepřevedla v nejlepším světle: asi vlivem nervozity zmeškala počáteční nástup dvojzpěvu s Pathalis, její hlas zněl velmi slabě a dokonce sotva slyšitelně v hlubší poloze a nezvládla ani závěrečné Cé. Její trojská Helena alespoň dostala nonverbální příležitost upozornit na svoji ženskou výjimečnost odhalením ňader na otevřené scéně. I Peter Malý v dvojroli Wagner/Nereus svým přitažlivým zjevem a příjemným témbrem svého tenoru obstál v premiérovém obsazení.
Pokud chcete vidět se zápalem a srdcem udělanou inscenaci a nechat se unést ojedinělým zážitkem z intepretace hudby Arriga Boita – určitě si nenechte nový českobudějovický titul ujít!
Arrigo Boito: MEFISTOFELE, Jihočeské divadlo – KD Metropol, České Budějovice 5.listopadu 2021 (psáno z premiéry)
Fausta P. Castagnerem © Martina Root
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.