Nina Stemme – poprvé Kostelnička

Když před několika lety vedení Theater an der Wien oslovilo věhlasnou dramatickou švédskou sopranistku Ninu Stemme, aby si sama vybrala roli, ve které by chtěla poprvé vystoupit v tomto uznávaném vídeňském divadle poté, co již na těch proslulejších světových scénách zpívala Wagnerovu Isoldu, Brünnhildu, Kundry, Straussovu Barvířku, Salome či Elektru, zvolila Stemme  part, který dosud ve svém repertoáru neměla – Janáčkovu Kostelničku.

Nová inscenace Její pastorkyně v Divadle na Vídeňce měla svoje premiéru 19. února letošního roku – je zároveň poslední premiérou šestnáctiletého veleúspěšného působení intendanta Rolanda Geyera v tomto operním domě.

Jenůfa, jak zní mezinárodní titul, pod kterým se opera Leoše Janáčka v cizině uvádí, však nese na scéně na vídeňském Naschmarktu navíc i český podtitul „Její pastorkyňa“, resp. „Ihre Stiefmutter“, jak zní doslovný překlad dramatu Gabriely Preissové do němčiny. Režisérka Lotte de Beer spatřuje právě v postavě Jenůfčiny pěstounky Kostelničky nejsilnější téma opery a libreta a i tímto označením dává jasně najevo, že tentokrát nepůjde o Jenůfu, ale především o Kostelničku.  Lotte de Beer inscenuje celou operu ve vězení, do kterého přichází odsouzená Kostelnička za vraždu. Řeknete si – nic nového, s podobným konceptem přišel již před lety režisér Christof Loy v Deutsche Oper Berlin (o této inscenaci jsme také psali na našich stránkách). Zatímco Loy používá vězení pro první vstup Kostelničky, u de Beer se stává dominantním hracím prostorem. Od úvodního zpěvu Jenůfy „Už se večer chýlí..“ jsme svědky nehostinného a oku neladícímu prostředí vězeňské cely, ve kterém si Kostelnička Buryjovka přehrává celý příběh znovu – ten se rozvíjí ve vězeňských kulisách, ve kterých dominují ocelově chladné zdi a schodiště (výtvarníkem scény je Christopf Hetzer). Aby celá koncepce de Beerové fungovala, musí být Kostelnička přítomna ve všech scénách. Tím ale divák přichází o moment překvapení v případě prvního vstupu Kostelničky „Števu neodvedli?“ Řada scén je ochuzena o své realistické „dohrání“, protože celý děj se odehrává jen v mysli Jenůfčiny pěstounky. Např. ve slavném obrazu „Co chvíľa“ si Kostelnička sama „vytvoří“ nemluvně v zavinovačce z vězeňské deky, která dobře poslouží jako Kostelniččin upadnuvší šátek i jako pozdější ukázka Jenůfčiny „výbavky“. Všichni účinkující  dodržují tento zvolený směr režie až do okamžiku objevení mrtvého Števušky a Pastuchyniny fráze „To je na něho trest.  Žádná děvčica za něho nepůjde, choť by jen poctivá cikánka byla“. V tuto chvíli se Kostelniččina noční můra mění v realitu – Jenůfa v civilním šatu je na vězeňské návštěvě, před ní klečí její mamička a ona jí odpouští „Vstaňte pěstounko moja! Dosti smrtelného ponížení a muk vás čeká“. Nová vídeňská Kostelnička se tak dočká odpuštění od své pastorkyně mnohem později než odpovídá libretu, což samo o sobě nemusí vadit, kdyby opera končila Jenůfčinou frází „Pánbůh vás potěš“. Ale podle libreta následuje katarze příběhu „Odešli … jdi také“, která v nastavených scénických reáliích pozbývá trochu smyslu, neboť v tu chvíli opravdu nikdo neodešel, s výjimkou dozorce, který odvedl Buryjovku do její cely. De Beerové režijní koncepci podporují i rafinovaně zvolené kostýmy Jorine van Beek, spíše industriálního stylu, nevyhýbající se ovšem ani folklóru (ve svatební scéně) – ovšem mířícího svými prvky spíše někam na Balkán než na jižní Moravu. I zdánlivě realisticky vypadající kostýmy postav, které vstupují v mysli Kostelničky do vězení, však nesou iluzivní patinu. Skutečný realistický měšťanský kostým na jeviště přináší až Jenůfa po zmíněném obratu použití scénických prostředků. I přes výše zmíněné výhrady je režie Lotte de Beer inovativní, zajímavá a až na určité detaily nejde v principu proti libretu.

Janáčkovu Její pastorkyni v hudební redakci původní brněnské premiéry roku 1908 hudebně nastudoval a recenzované představení řídil Marc Albrecht se Symfonickým orchestrem rakouského rozhlasu (ORF Radio-Symphonieorchester Wien). Pod jeho vedením měla hudební produkce špičkovou úroveň, kterou dnes bohužel jen stěží můžeme slyšet i na těch hlavních českých scénách. Marc Albrecht, přestože se s touto partiturou potkal ve své umělecké praxi poprvé a český jazyk neovládá, projevil maximální porozumění pro partituru a jazyk, zpěváky nikdy nekryl a dával jim vždy dostatek prostoru, aby mohli zřetelně vyslovit Preissové text s patřičným výrazem.  Albrecht ovládal orchestr působivou, až strhující dynamikou. Snad jediná výtka by se mohla týkat absence dvou „tradičních“ pauz (po Kostelniččině sdělení „ Ten tvůj chlapčok umřel, umřel umřel“ – a  mezi Jenůfčiným zoufalstvím „Já ho přijdu bránit“ a „ Kde to jsem“), kterou dirigent trochu ochudil o pocit ještě hlubší niternosti při interpretaci partitury.  

Pěvecké obsazení vídeňské Její pastorkyně lze označit za výjimečné, stěží dosažitelné v současné době v České republice. Nina Stemme vytváří další velkou dramatickou postavu svého repertoáru a určitě v ní zúročuje i zkušenosti, které nabyla jako dřívější Jenůfa mj. z madridské inscenace z roku 2005, když mladou pastorkyni zpívala po boku Evy Marton (nahrávka je rovněž dostupná na DVD). Zaujme obdivuhodnou výslovností češtiny, citem pro styl a stále nádherným dramatickým materiálem, který uplatňuje především ve vyšších polohách svého partu, který občas jen trpí tvrdě nasazovanými (ale stále bezpečně znějícími) vysokými tóny. Stemme nemá v sobě vyhrocený dramatismus Evelyn Herlitzius, ale zase disponuje krásnějším hlasem. Její Kostelnička bude jistě dále zrát v dalších produkcích, ale už nyní je to kreace, která se může směle zařadit do galerie velkých zahraničních výkonů Leonie Rysanek, Astrid Varnay nebo Seny Jurinac ad. v této roli. Stařenku Buryjovku již v několikáté zahraniční inscenaci zpívá legendární německá mezzosopranistka Hanna Schwarz, která však dnes už spíše nabízí charisma velké osobnosti jeviště než plnohodnotný hlasový projev. Svetlana Aksenova v Divadle na Vídeňce velmi úspěšně debutovala před dvěma lety jako Leoncavallova Zaza, v klíčové roli Janáčkovy hrdinky Jenůfy se jí však tolik nedařilo. Její hlas zní dosti ostře, začíná mít problémy s vyššími tóny a celkově její intepretaci chybí vroucnost. Je však velmi slušnou herečkou a v tom je její hlavní přínos pro novou inscenaci. Theater an der Wien se může pochlubit i luxusním obsazením nevlastních bratří Števy Pavolem Breslíkem a Lacem Pavlem Černochem. Oba umělci po pěvecké i představitelské stránce se předvedli ve vrcholné formě, a tak vedle Niny Stemme představovali jednoznačně vrchol inscenace. Ale účinkující v menších rolích si vedli výborně (a měli vesměs velmi dobrou jazykovou průpravu): hlasově zdatný Zoltán Nagy jako stárek, Juliette Mars jako Barena, Anita Rosati (Jano) by jen měla ještě zapracovat na výslovnosti v důležité scéně třetího aktu, kdy jí nebylo mnoho rozumět. Valentina Petraeva byla krásně znějící a milou Karolkou, Alexander Teliga rychtářem, Natalia Kawalek Pastuchyňou a další český umělec produkce – pěvkyně Václava Krejčí Housková na sebe upoutala pozornost krásným mezzosopránem a přesně vypointovanou hereckou akcí jako Rychtářka.

Výborně sehraný ansámbl Její pastorkyně pak doplnil Arnold Schoenberg Chor, který je pravidelným hostem Divadla na Vídeňce a soustavně zde podává výborné výkony. Sbormistrem sboru byl Roger Díaz-Cajamarca.

Leoš Janáček – Její pastorkyňa, Theater an der Wien, premiéra 19. února 2022, psáno z reprízy 24.2.2022