Inscenovat Bizetovu CARMEN bývá velmi nevděčným úkolem, neboť se jedná o notoricky známý titul, který byl navíc už tolikrát na jevišti, v televizi či ve filmu zpodobněn. V Národním divadle Praha vydrželo poslední nastudování CARMEN režiséra Jozefa Bednárika a dirigenta Jiřího Bělohlávka z roku 1999 přes dvacet let, v prvních letech se v titulní roli střídaly Dagmar Pecková a Marina Domašenko. Nejnovější nastudování, které mělo své dvě regulérní premiéry (s dvojím obsazením!), postihla už na počátku smůla nazvaná COVID-19. Inscenace byla připravena a nazkoušena pro své první uvedení v dubnu 2020, po generálních zkouškách šla však „k ledu“ a nyní po několika „oprašovačkách“ konečně spatřila světlo světa skutečných diváků. Těžko soudit, jakou měrou se na celkovém nedobrém výsledku podepsala právě téměř dvouletá pauza, ale pro druhou premiéru, z níž přinášíme tuto recenzi, by se spíše hodilo označení derniéra nepovedeného divadelního šmejdu.
Režie Grischy Asagoroffa přináší pokleslý a laciný přístup k látce, která sama o sobě přitom představuje po stránce literární i hudební jeden z nejlépe napsaných opusů operní literatury vůbec. Asagaroff nepředkládá žádnou zajímavou koncepci či osobitý názor na charakter titulní hrdinky. Velmi všedně a nevzrušivě inscenuje scénu za scénou, aniž by se hlouběji pídil po motivech chování postav.
Jednotná univerzální scéna Luigiho Perega sice neurazí, ale také nic nepřináší, je spíše obrazem inscenační bezradnosti typu „když nevíme, co dát na jeviště – tak tam postavíme schody“. Pochodování, postávání, polehávání a případně běhání po výstupcích „spolehlivě“ nahrazuje absenci hlubšího rozvinutí témat i nedostatečnou interakci mezi jednotlivými protagonisty. A když už tedy schody – proč nebyly alespoň funkčně využity pro vyrovnání nepřehlédnutelného výškového rozdílu mezi titulní představitelkou a o hlavu menším donem José? Rozvleklost a nenápaditost inscenace se snažil Asagoroff „obohatit“ nesmyslnou a inscenačně jevištně nezvládnutou vraždou Zunigy na závěr scény v krčmě Lillas Pastii, pro kterou navíc není opora v libretu (Zuniga má vystupovat ještě v druhém obrazu 3. jednání).
Kapitolou samou o sobě jsou nevzhledné až odpudivě působící džínsové kostýmy včetně slavnostních oděvů v závěrečném druhém obraze třetího jednání opět nesoucích nepěkné džínsové aplikace. Navíc zrovna džínsovina není právě textilie, která se v Seville ustavičně nosila (na místo děje jasně poukazuje španělská národní vlajka) v horkých dnech, kdy odpolední teploty stoupají přes čtyřicítku.
I vedení postav je podprůměrné, režie víceméně nechává aktéry, aby si do inscenace přinesli obvyklá operní gesta, jevištnímu dílu chybí napětí.
Pozitivně alespoň překvapilo melodické a elastické zpracování partitury plné napětí a hloubky v podání dirigenta Petra Popelky, který přivedl Orchestr opery ND k celkově velmi dobrému výsledku. Hraje se verze s mluvenými dialogy, které jsou ovšem silně redukovány (zřejmě i s ohledem na možnosti budoucích alternací z řad hostů ND). Redukce dialogů ovšem vede někdy až ke zkreslení děje – například v prvním obraze 3. jednání zcela vypadl krátký rozhovor Micaely a jejího průvodce do hor před velkou árií „Je dis que rien ne m’épouvante“, takže divák mohl nabýt dojmu, že si Micaela přišla do lesa zanotovat. Pochvalu zaslouží za svůj výkon rovněž Sbor Národního divadla (sbormistr Pavel Vaněk) a Kühnův dětský sbor se sbormistrem Petrem Louženským.
Pokud za něco opravdu stálo shlédnout druhou premiéru Carmen Georgese Bizeta, pak to byl ojedinělý výkon mezzosopranistky Ester Pavlů v titulní roli. Vysoká, přitažlivá Pavlů je charismatickou osobností, sršící ženskostí a její Carmen umí spolehlivě ovládat ženské zbraně. Pro roli má ideální dobře posazený hlas krásné barvy a rafinovaný způsob její pěvecké interpretace prozrazuje pečlivou práci s korepetitorem i jazykovým koučem. Škoda, že stejným způsobem neměla možnost pracovat i s režisérem (či choreografem Petrosem Galliasem) na hereckém a pohybovém ztvárnění role, kde se občas spokojuje s pohybovými stereotypy. Bohužel ani při jedné z premiér se nepodařilo vytvořit opticky „kompatibilní“ ústřední dvojici Carmen – Don José. Dnešní operní divák obklopený filmem, live streamy ve špičkové HD kvalitě a internetem je náročný na celkový vizuál představení (navíc na scéně, která by se ráda řadila k těm přestižním): krásná, sošná a vysoká Carmen prostě v opeře 21. století nemůže mít jako partnera malého chlápka s počínajícím bříškem, kterého si navíc sama vybere mezi mnoha atraktivními muži na náměstí v Seville. Milostné a žárlivé scény milenců pak mohou v takovém případě pochopitelně u mnohého diváka místo napětí a mrazení evokovat smích. Michal Lehotský (Don José) přesto zaujal pěvecky příkladným pěveckým výkonem a výtečnou francouzskou dikcí.
Jana Sibera se zaskvěla v roli Micaely, která ji zastihla připravenou v optimální pěvecké kondici a v tom pravém okamžiku jejího hlasového vývoje. Její krásně znělý vysoký soprán nároky na interpretaci role zvládl na výbornou. Svatopluk Sem se jako Escamillo druhé premiéry bohužel neuvedl v tak skvělé formě, jak jsme ho doposud znali. Jeho toreador zněl suše, s problémovými výškami a také bez žádoucího charismatu. Vinou režiséra v inscenaci docela zapadly obě představitelky Frasquity a Mercedes (Dana Šťastná); Doubravka Součková (Frasquita) se sice prosadila zvučností, bohužel však i ostrostí tónu. Mladý pěvec Daniel Kfelíř se jako Morales pěkně uvedl krásným barytonem,ale zpočátku měl problémy s udržením tempa, z dalších intepretů pak se svých postav na standardní úrovni zhostili Miloš Horák (Zuniga), typově přesně odpovídající byli Jaroslav Březina (Dancairo) a Martin Šrejma (Remendado), který sám na scénách mimo ND už zpívá titulní mužskou roli.
Nová inscenace Carmen v pražském Národním divadle bohužel opět potvrdila pokračující trend stále se snižující úrovně pražských operních inscenací, která se pod novým vedením Opery ND prohlubuje, místo aby nabrala opačný směr.
Georges Bizet: Carmen, premiéra 10.března 2022, psáno z druhé premiéry 12. března 2022
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.