Klenot polské operní literatury Halka skladatele Stanisłava Moniuszka (1819 Minsk – 1872 Varšava) je v Polsku považován za národní operu srovnatelnou například s naší Prodanou nevěstou, ovšem mimo hranice našich severních sousedů se tento titul hraje jen velmi zřídka – třeba nyní k rozšíření uvádění Halky přispěje úspěch velmi zdařilé inscenace v Theater an der Wien.
O skladateli a okolnostech vzniku díla jsme se zmínili v souvislosti s uvedením koncertní verze Halky 15. října 2019 v pražském kostele Šimona a Judy. Ovšem tehdy to byla jen „ochutnávka“ – jednak byla představena kratší, tzv. vilniuská dvouaktová verze z roku 1848 a rovněž bez scénického ztvárnění, které by mohlo výraznějším způsobem vzbudit zájem českých diváků o tuto operu.
Moniuszko dvouaktovou verzi z roku 1848 výrazným způsobem rozšířil zejména o působivá taneční čísla (mazurky) a také např. původní barytonový part Halčina přítele a druha Jontka upravil pro tenor, pro kterého byla rovněž dokomponována zářivá a pěvecky náročná čísla. Nová čtyřaktová verze opery (která se nyní převážně hraje v Polsku) měla svoji premiéru ve Varšavě po deseti letech od vilniuského provedení, ovšem tentokrát Moniuszko zvítězil na plné čáře.
O nové provedení Halky v Divadle na Vídeňce se nemalou měrou zasloužil jeden z nejlepších tenoristů světa, Polák Piotr Beczała, který v inscenaci, která vznikla v koprodukci s Teatr Wielki ve Varšavě, rovněž vytvořil již zmíněnou tenorovou roli Jontka. Představení se pochopitelně zpívá v polštině.
Diváka, který dosud neměl příležitost se s Moniuszkovou hudbou setkat, překvapí hned při předehře jedinečnost skladatelovy hudební řeči. V době kompozice byly v Evropě ještě silné vlivy italského belcanta (Donizetti, Mercadante) a také aktivně tvořili Richard Wagner i Giuseppe Verdi. I přes tyto silné inspirační proudy dokázal být Moniuszko svůj a vytvořil si osobitý a posluchačsky přívětivý styl. V partituře, která se snaží maximálním způsobem podtrhnout sociální drama horalky Halky, zaznívají např. také prvky budoucího verismu a tragický závěr, při kterém hlavní hrdinka skáče do Visly, divákovi připomene svojí hudební frází napsanou pro harfu motiv z české opery, která byla napsána o padesát let později – Dvořákovu Rusalku.
Pro ojedinělé nastudování Halky v Theater an der Wien se sešel i mimořádně talentovaný tým – mezinárodními vavříny ověnčený polský režisér Mariusz Treliński (nám známý z ceněné inscenace Straussovy Salome v SOP Praha), jeho častý spolupracovník, slovenský scénograf Boris Kudlička, výtvarnice kostýmů Dorothée Roqueplo, tvůrce vlasového a make-up designu Łukascz Pycior, svými neokoukanými choreografickými nápady nápaditý Tomasz Wygoda či dirigent Łukasz Borowicz. Od angažování Borowicze se odvíjel základ kvalitního hudebního nastudování Rozhlasovým symfonickým orchestrem Vídeň. Před muzikanty, kteří možná dosud měli ojedinělou příležitost interpretovat polskou hudbu, se postavil svrchovaný umělec, který má Moniuszkův styl pod kůží a je schopen orchestrální hráče příkladně poučit, jak jej správně interpretovat. Tradičně perfektní a spolehlivý zvuk ORF Radiosymphonieorchestr Wien novou zkušenost mimořádným způsobem zúročil a zaujetí při hře bylo znát ze všech hráčů (seděl jsem v první řadě, takže to opravdu mohou posoudit).
Originálním způsobem přistoupil k jevištní podobě tklivého sociálního příběhu Halky režisér Treliński. (Stručný obsah opery – z pera libretisty W. Wolskiho jsem uvedl v souvislosti s pražským provedením zde.) Inteligentní a inovativní polský režisér si byl vědom, že příběh „zabalený“ do specifického (pro cizince možná málo srozumitelného) polského folklóru by zahraničního diváka příliš neoslovil, a proto se snažil se vymanit z letité polské interpretační tradice a podíval se na Halku „zvenku“. Čtyřaktovou operu přenáší do sedmdesátých let minulého století do hotelu v Polské lidově demokratické republice. Akcentuje výrazně rozkastování socialistické společnosti na (komunistickou) elitu, které je dovoleno vše a na masu sluhů, kteří musí této elitě sloužit a nereptat. Nové časové a prostorové určení Halky výrazně umocňuje variabilně funkční Kudličkova scéna (akcentující opět ! černou a bílou barvu – jako symbol noční můry Janusze, z jehož pohledu je celá tragédie vykládána). Rovněž Roqueplo a Pycior správně vystihli styl kostýmů, bot, paruk a líčení ze 70. let. Treliński vede pečlivě své protagonisty, využívá značně i další hrací plány na podkreslení atmosféry děje, aniž by nežádoucím způsobem odváděl divákovu pozornost od hlavních akcí. V Trelińského koncepci jen Zofiin otec Stolnik majitelem hotelu, na tomto místě uspořádá zásnuby své dcery s Januszem, kterému se výhodným sňatkem skýtá jedinečná příležitost vystoupit z masy sluhů mezi polskou elitu. V tom mu ale brání stále se objevující servírka hotelu Halka, kterou svedl a která mu připomíná jeho povinnost vůči ní a jejich nenarozenému dítěti. V libretu je téma Halčina dítěte nejasné a málo určité (o svém dítěti zčistajasna hlavní hrdinka začne zpívat až v závěrečném výstupu). V inscenaci jsou na protagonistce Halky znát během večer narůstající příznaky těhotenství, které eskaluje až v naturalisticky pojatém nechtěném potratu. Režisér nevypráví příběh chronologicky, naopak střídá rozličné časové roviny, ale vnímavý divák se v tom poměrně slušně orientuje, neboť celá inscenace je mu předkládána jako vzpomínky, děsy a představy Janusze.
Velice nesnadný úkol připadl americké pěvkyni Corinne Winters, která podobně jako představitel Janusze téměř neopustí jeviště a kromě obtížného pěveckého partu musí předvést svrchovaný činoherní výkon. Půvabná štíhlounká Winters vládne menším hlasem nabitým dramatismem (velmi vhodným pro partii Halky), ale nepředvádí pěvecký projev typické vokální krásy – v tomto ohledu mně připomíná umění jiné slavné americké pěvkyně Catherine Malfitano. Winters technicky zpívá dobře, ale ne každému se mohou líbit její ostré tóny, mající občas sklon i k falešnosti. Pěvkyni bych si určitě třeba rád znovu poslechl jako interpretku postav literatury 20. století (ke kterým je svým typem a výrazem spíše určena), než jako Liu či Desdemonu, které rovněž ztvárňuje těchto dnech. I když Winters byla jako interpretka chvílemi opravdu strhující, nemohu se ubránit pocitu, jestli by pro dokonalý výsledek inscenace přece jen nebylo lepší angažovat rodilou Polku. Ve čtyřicetimiliónovém Polsku se Halka hraje často a pravidelně a jistě by se mezi pěvkyněmi, ovládajícími titulní partii, našla skvělá představitelka. Kupříkladu v představení 22. prosince 2019 zaskočila za Winters (z důvodu onemocnění) Ewa Vesin a její výkon (jak mám z doslechu) byl jedinečný.
Mezinárodně uznávaný Polák Tomasz Konieczny (mj. pražský Jochanaan) bezpečně zvládnul všechny valéry pěvecky středně náročné partie hlavního záporného hrdiny dramatu. Konieczny dobře ovládá svůj mohutný hlas, technicky má však problémy s čistotou výslovnosti některých samohlásek, a to činí jeho projev při vší impozantnosti zahuhlaně.
Piotr Beczała naplnil v roli Jontka nejvyšší očekávání, předvedl se v rozsahově menší roli (obsahující ovšem extrémně náročná pěvecká čísla) ve vynikající hlasové formě a potvrdil svoji neustále se zlepšující pěveckou a interpretační kondici.
Łukasz Jakobski jako Dziemba se zrovna neprezentoval v optimální hlasové formě, navíc svým menším partem zahajoval operu, a tak trochu vzbudil počáteční rozpaky diváků nad budoucím průběhem představení, ale naštěstí jeho účinkování netrvalo dlouho. Alexey Tikhomirov jako Zofiin otec také příliš neoslnil, jeho zpěv nedosahoval vysoké úrovně nastavenou představiteli hlavních postav.
Natalia Kawałek (Zofia), častá interpretka středních a menších postav produkcí Na Vídeňce měla možnost svůj dobře znějící soprán předvést v rodném jazyce, herecky i tanečně ! velmi spolehlivě naplnila Trelińskiho koncept.
Arnold Schoenberg Chor pod vedením Erwina Ortera opět prokázal vysoký standard své hudební produkce a také hraní a tentokrát i tance ve stylu 70. let minulého století.
Po velkém úspěchu Halky by se na druhé vídeňské operní scéně měla objevit (v příští nebo přespříští sezóně) Janáčkova Její pastorkyně s hvězdnou Ninou Stemme v roli Kostelničky. A co třeba ještě doplnit tuto komparativní řadu operních sociálních dramat ze středoevropského prostoru Suchoňovou Krútňavou? Možná, že se dočkáme.
Stanisłav Moniuszko – Halka, Theater an der Wien
Premiéra 15. 12.2019, psána z reprízy 29. 12.2019, délka představení 2 hodiny 30 minut, jedna přestávka
(Halka) © Monika Ritterhaus
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.