Předvánoční večery v plzeňské opeře patřily 20. a 21. prosince letošního roku derniérám dvou pozoruhodných operních inscenací. Idomeneo měl svoji premiéru 9. března 2019 a pečlivé hudební nastudování Norberta Baxy a originální režie německé režisérky Arily Siegert učinily z Idomenea, mistrovské Mozartovy opery (která je v Čechách neprávem opomíjená) působivé divadlo, které si oblíbili diváci i odborná kritika. OperaJournal přinesla po premiéře rozsáhlou recenzi, ve které jsem vyzdvihl již výše uvedené atributy představení, nicméně jsem si posteskl i nad rozsáhlými škrty. Až do derniéry jsem se bohužel nesmířil s drastickým škrtem v závěru opery, která v plzeňské opeře končí árií Elettry „Oh Smania! Oh furie! Oh disperata Elettra“. Rozsáhlosti kompozice určitě nějaký ten škrt neuškodí, ale ukončit Mozartovu operu árií je přinejmenším z dramaturgického hlediska značně diskutabilní. Měl jsem možnost v době, kdy opera byla na repertoáru, vidět inscenaci celkem čtyřikrát. Philipppe Castagner (titulní Idomeneo) si zachovával vysoký standard své intepretace ve všech večerech, během posledního představení byly na něm znát již známky jisté únavy. Škoda že do inscenace vůbec nevstoupil původně avízovaný Jaroslav Březina. Roli Ilji měli v Plzni obsazenou dokonce 3x – Markétou Böhmovou, která zpívala premiéru a shodou okolností i recenzovanou derniéru, Doubravkou Součkovou a začínající Zuzanou Kopřivovou. Každá z nich uplatnila v této partii svůj krásný hlas a osobitost, nejkomplexnější výkon dle mého soudu odvedla Markéta Böhmová. Z představitelek Elekter (tedy italsky spíše Eletter) jednoznačně dominovala vysoce muzikální a strhující Petra Alvarez Šimková, která během představení nabyla na jistotě a bylo požitkem ji sledovat v roli, kterou bych osobně zařadil k jedné z nejlepších kreací této pěvkyně vůbec. Elettru Katrin Kapplusch jsem viděl jen jednou, roli obdařila velkým dramatismem, ale její čistě hlasové prostředky byly už mimo dosah této vysoce obtížné mozartovské role. Ze dvou plzeňských Idamantů bych dal přednost Barboře Poláškové de Nunes-Cambraia, které poloha partie neobyčejně vyhovovala, Hannah Esther Minutillo byla herecky tvárná, ale její hlas ve dvou navštívených reprízách zněl ostře a suše. Amir Khan měl v prvních představeních (které jsem viděl) možnost se blýsknout slušně zvládnutou koloraturní árií Arbaceho, bohužel toto brilantní pěvecké číslo přestalo být během repríz hráno „z provozních důvodů“ a nezaznělo ani o derniéře. Plzeňský divák, spokojený s vizuální podobou inscenace, bude mít možnost se znovu potkat s režijní prací Arily Siegert. Umělkyně vytvoří v probíhající sezóně 2019/2020 v Plzni tentokrát Wagnerova Lohengrina.
Stejný osud jako Idomenea zastihl před koncem roku i mimořádně zdařilou inscenaci šéfa souboru Tomáše Ondřeje Pilaře Iris. Vedení opery při volbě titulu mělo možná obavy, zda většinový plzeňský abonent přijme titul, o kterém předtím neslyšel. Kvalitní hudební a režijní nastudování však ukázalo, že i jiný Mascagni (než autor populárního Sedláka kavalíra / Cavalleria Rusticana) může přitáhnout diváky do sálu. Proto mne osobně trochu mrzí, že operní soubor DJKT se nebude na přehlídce Jednoty hudebního divadla v Praze na počátku roku 2020 prezentovat právě Mascagniho Iris (jako výtečnou inscenací titulu, který Praha nezná), ale operní novinkou Broučci. Stejně tak bych očekával po smělé dramaturgii typu Cherubiniho Medea, Mascagniho Iris pokračování této volné „italské řady“ – bohužel plzeňská opera v tomto směru zatím další tituly ve svém dramaturgickém plánu nemá.
Tak jako v případě Idomenea jsem se zaujetím sledoval vývoj inscenace (viděl jsem celkem tři reprízy). Při vší úctě ke skvělým hlavním představitelkám jsem byl vždycky doslova omámen výkonem Paola Lardizzone jako Osaky; jeho part není svojí rozsáhlostí srovnatelný s velkými postavami typu Radama, Cavaradossiho apod. ale svojí extrémní náročností na neustálé zpívání ve vysoké poloze je snad i předčí. Lardizzone nástrahy role zvládl technicky na výtečnou a ještě si ji dokázal herecky užívat! Part Osaky později dostudoval Philippe Castagner, toho jsem bohužel neměl možnost vidět. Spolu s Paolem Lardizzone inscenaci okořeňovalo a zdobilo neotřelé jevištní partnerství s majitelem krásného barytonového hlasu a impozantního zjevu Csabou Kotlárem (Kyoto). V roli Kyota na premiéře ovšem zářil hlasově mimořádně disponovaný Stanislav Sem. Maria Kobielska byla dle mého názoru adekvátnější představitelkou křehké Iris, kterou i přes svůj přirozený handicap (Iris je velmi mladá dívka) vytvořila pozoruhodnými hlasovými prostředky, zvláštní péči přitom věnovala ztvárnění vývojového oblouku od naivního nevinného dítěte k ženě krutě poznamenané životní zkouškou. O vřelost a niternost projevu se pokoušela ve své kreaci Iris i členka souboru Ivana Veberová, její vlastní tělesné dispozice jí však zabraňovaly, aby její souznění s postavou vyznělo ideálně. Veberová ale vždy předvedla solidní výkon a jak osobně mohu posoudit z navštívených repríz, svoji interpretaci během představení ještě dále prohlubovala.
Poslednímu představení Iris byla ze strany všech účinkujících věnována až taková láska a péče, že výsledek snad byl ještě lepší než na premiéře – za to patří poděkování celému souboru.
W. A. Mozart – Idomeneo 20.12.2019 derniéra (premiéra v DJKT Plzeň 9. března 2019)
P. Mascagni – Iris 21.12.2019 derniéra (premiéra v DJKT Plzeň 13. dubna 2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.