Největší operní hit rakouského skladatele Ericha Wolfganga Korngolda Die tote Stadt (Mrtvé město) se nyní po Drážďanech a Berlíně (Komická opera) nově objevuje na repertoáru Bavorské státní opery. A o představení jako celku musím psát jen v superlativech – ale to „nepřišlo samo“. Neojedinělý úspěch je výsledkem systematického budování tohoto operního domu, který se za vedení generálního ředitele Nicolause Bachlera ( od roku 2008) vyšplhal do TOP desítky světových operních scén. A Bachlerova plodná a lidsky inspirativní spolupráce s Kirillem Petrenkem (generálním hudebním ředitelem od sezóny 2013/2014) přináší jen zlato. Nadšení diváci beze zbytku vyprodávají obrovitý dům na Max-Joseph-Platz ať hrají Pucciniho, Verdiho, Wagnera či novinku 21. století !
O vzniku díla
Podrobněji jsem se věnoval okolnostem vzniku zralého díla mladého Korngolda v souvislosti s návštěvou Komické opery Berlín v říjnu loňského roku, kde stěžejní roli Paula znamenitým způsobem vytvořil Aleš Briscein v režii proslulého Roberta Carsena. Připomeňme tedy alespoň, že Mrtvé město je společným dílem syna (Ericha) a otce (Julia Korngolda) – jako libretisty, jinak význačného rakouského kritika, který se ovšem pod svojí prací podepsal pod pseudonymem Paul Schott. E.W. Korngoldovi bylo v době kompozice teprve 23 let, a to měl již za sebou dvě úspěšné aktovky Prsten Polykratův (Der Ring des Polykrates, 1916) a Violantu (1916). Světový úspěch Mrtvého města byl dán jednak zcela originálním zvukovým světem s vlastní harmonií a orchestrací, kde se střídají silné atonální výboje s velkým pozdně romantickým stylem kompozice, ale rovněž nosným tématem příběhu. Ten vychází z německého překladu románu Georgese Rodenbacha z roku 1892 Bruges-la-Morte (Mrtvé město Brugy). Otec Korngold se literární předlohy striktně nedržel a akcentoval zejména tragický vývoj vnitřních stavů hlavního hrdiny Paula. Tak jako velká část tehdejší vzdělané měšťanské společnosti i otec a syn Korngoldovi se měli možnost seznámit s psychoanalytickými závěry významného rakouského neurologa a psychologa Sigmunda Freuda (1856-1939) a jeho zkoumání v oblasti lidské psychiky a sexuality. Jejich fascinace novými, dosud netušenými světy našla svůj pozitivní odraz v literární a hudební stránce nového díla.
O nové inscenaci
Převážně činoherní režisér Simon Stone (narozený v roce 1984 v Basileji) Mrtvé město již inscenoval v roce 2016 jako svoji první operu v Basileji. Následovaly dvě rozporuplné operní inscenace Ariberta Reimanna Lear (2017) a Cherubiniho Médée (2019) pro letní Salcburský festival a Verdiho La Traviata v Paříži. Zásadním pozitivem v Mnichově nastudované (původně basilejské) inscenace je naprosto důsledná práce s textem. Stone na něm staví spletité Paulovo trauma a i když diváka přivádí do světa snů, představ a ireálností, nikdy se od libreta neodchýlí. Přesvědčivý a nenásilně působící je příchod Marietty do Paulovy opuštěné moderně zařízené domácnosti v přízemí obytného domu č. 37, která sobě skrývá místnost, kde jsou uchovávány relikvie po zemřelé manželce Marii. Stone dává příčině smrti jasné kontury – Marie zemřela na rakovinu; Paul není schopen se se ztrátou milované ženy vyrovnat – i šatnu vytapetoval jejím fotografiemi, uchovává její oblečení a předměty, které měla v oblibě. V šatně postavil i domácí oltářík k jejímu uctívání. Cizí člověk do těchto prostor nesmí vstoupit a i Paul se věcí dotýká v gumových rukavicích. Relikvií po zemřelé zůstávají nikoliv její skutečné vlasy, nýbrž paruka, kterou Marie nosila po aplikaci chemoterapie.
Příběh okouzlení Paula Mariettou, která se nápadně podobá jeho zemřelé choti, a překotného vývoje jejich nerovného vztahu, končícího uškrcením Marietty, je inscenován jako traumatický sen, obraz Paulovy narušené nemocné mysli, která mu brání odpoutat se od minulosti. Jeho emocionální stavy jsou kongeniálním způsobem vyjádřeny fantastickými proměnami vysoce variabilní scény Ralpha Myerse. Původní 3+1 je v mžiku úplně „přeházený“, postavený do několika úrovní a ani samotný nájemník (Paul) se ve svém vlastním bytě (mysli) nevyzná. Do bytu (myšleno do jeho života) pronikají obtěžující cizí vlivy, které jej dusí a trýzní. Procesí, které chce Marietta sledovat z Mariina pokoje ve 3. jednání opery, se mění v průvod mužů a žen unifikovaně kostýmovaných jako Paul a Marietta; dětský sbor na scéně je aktivně zapojen do hry – jako živý symbol „nenarozených dětí“ ze vztahu Paula a jeho manželky. Stone fantaskní vizuální obrazy (Paulova nitra) pak umocňuje dokonalým, velmi detailním a civilním vedením postav, jejichž jednání je vždy naprosto uvěřitelné.
Interpreti
Korunou nového nastudování Mrtvého města je další triumf šéfa orchestru Bavorské státní opery Kirilla Petrenka. Jen těžko se hledají slova na vyjádření osobitého, téměř intimního vztahu tohoto dirigenta (k partu) a k orchestru, který magickou rukou ovládá. Perfektně zvládnutá technika už je samozřejmostí, hledá se „jen“ optimální specifický výraz pro každou situaci a emoci. Petrenko si občas potichu odříkává text partitury, aby mohl ještě citlivě umocňovat zpívané slovo, vést protagonisty a vytvořit jim perfektní hudební zázemí pro rozvinutí jejich uměleckých výkonů.
A že tyto výkony jsou výjimečné! Jonas Kaufmann se po zabijácké roli válečníka Otella (Verdi) nyní ponořil (ve svém pěveckém debutu) do super náročné role Paula, aby za pomoci svých ojedinělých hlasových, interpretačních a hereckých možností divákovi předvedl složitý traumatický stav hlavního hrdiny. Všechny složky jeho mnohostranného projevu jsou v úžasné rovnováze a Kaufmann vytváří po Otellech, Radamech, Chénierech, Donech Carlosech ad. přesvědčivě zcela nový charakter postavy. Po jeho bok se staví neméně inspirativní a inspirující partnerka Marlis Petersen (v dvojroli Marietty a zjevení Marie). Výsostná operní herečka Petersen na sebe na začátku letošního léta v Mnichově upozornila svojí kreací Straussovy Salome, o které jsme psali na našem portálu. Po uvážlivém a racionálně naplánovaném ústupu z oboru lyrického a koloraturního sopránu Petersen možná chybí pro nově studované dramatické partie plnost hlasu ve střední poloze, ale její způsob interpretace každé svěřené role je vskutku fenomenální. Petersen dokonale opticky a herecky naplňuje požadavky partu, bez problémů zvládá i pohybově-taneční nároky a zdá se být ve svém jiskřícím projevu takřka neúnavná. Andrzej Filonczyk spolehlivě naplnil roli Paulova přítele Franka a Harlekýna pěkně znělým barytonem, krásný mezzosoprán předvedla Brigitta Jennifer Johnston. V menších se spolehlivě uplatnili Corinna Scheurle (Lucienne), Mirjam Mesak (Juliette), Dean Power (hrabě Albert) a Gaston/Victorin Manuela Günthera. Již tradiční live-stream živého představení z Mnichova tentokrát musíme oželet, nicméně představení bylo zachyceno filmovou kamerou a vyjde brzo na DVD – a tak jestli se nedostanete na představení do Mnichova (bohužel už je téměř vyprodáno), doporučuji inscenaci shlédnout alespoň z videozáznamu.
Erich Wolfgang Korngold: Die Tote Stadt, Bayerische Staatsoper München, premiéra 18. listopadu 2019, psáno z reprízy 1. prosince 2019; délka představení 3 hodiny a 15 minut (včetně dvou přestávek)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.