Ščedrinova Lolita nudně provokující

Lolita – pod tímto jménem či pojmem si divák nebo čtenář asi představí dvanáctiletou dívku, hrdinku slavného románu Vladimíra Nabokova. Kniha byla vydána nejdříve v Paříži roku 1955, teprve později byla autorem přeložena do ruštiny. Lolita se stala na literárním poli tím, čím je v oblasti opery např. Straussova Salome, Bergova Lulu nebo pro více zasvěcené ještě třeba Schrekerova Greta (Der Ferne Klang 1912) nebo Zimmermannova Marie (Die Soldaten 1965). A co se divákovi vybaví při vyslovení jména ruského hudebního skladatele Rodiona Ščedrina? Pro mnohé je významným hudebním skladatelem na poli orchestrální a klavírní tvorby a pro jiné tvůrcem, který pro svoji ženu, slavnou baletní primabalerínu Maju Pliseckou, vytvořil celou řadu uznávaných baletů (Carmen, Racek, Dáma s psíčkem apod). Je však také autorem sedmi operních děl (Nejen láska 1961, Mrtvé duše 1977, Lolita 1993, Očarovaný poutník 2002, Bojarka Morozova 2006, Pohádka o šilhavém levákovi u Tuly a kovové bleše 2013, Vánoční pohádka 2015), které se, bohužel, na světových jevištích příliš neuvádějí.

Ale zpátky k literárnímu podkladu: Nabokova Lolita představuje jeden z nejkontroverznějších románů světové literatury. Tragické téma sexuálního poblouznění zralého muže (Humberta Humberta) dítětem – nedospělou dívkou, který svoji neukojitelnou touhu dovede až pohlavního aktu a způsobí dívce celoživotní stigma, vzbudilo odpor a opovržení už v době svého vzniku. Na druhé straně se jedná o téma velmi vzrušující (jako vždy když jde o sex), a tak se dočkalo vedle mnohapočetných překladů též dvou filmových zpracování. Poprvé v roce 1962 režisérem Stanley Kubrickem – v hlavní mužské roli s Jamese Masonem. A pak v roce 1997, kdy filmový příběh s názvem Lolita režíroval Adrian Lyne a hlavního mužského hrdinu ztvárnil Jeremy Irons.

Proč v Ščedrinova Lolita v Národním divadle Praze na zahájení sezóny 2019/2020? Tuto otázku si otevřeně kladu. ND Praha dosud neprovedlo na svých scénách celou řadu stěžejních děl opery 20. století, jejichž hudební kvality již dokonale prověřil čas. Díla Korngoldova, Bergova, Schönbergova, Zimmermannova či Henzeho jsou v Praze ignorována a divákovi je nabídnuto hudební dílo, jehož širší přijetí českým (a nejenom českým) divákem je více než diskutabilní. Lolita se od své stockholmské premiéry v roce 1994 na světových jevištích příliš „neusadila“. Představuje vysoce provokující téma, které v současném ožehavém hnutí Me Too (které v nedávné době „smetlo“ i některé čelné představitele operního businessu Placida Dominga či Jamese Levina) dostává vyostřeně aktuální obsah a přitahuje divadelní ředitele a dramaturgy k uvedení, ovšem Ščedrinovo hudební pojetí odrazuje. I když původní délka díla byla zkrácena a skladatel příliš nepracuje s atonalitou, partitura působí až na pár vrcholných momentů málo dramaticky, poměrně ploše a Lolitin příběh doprovází a ilustruje , než aby jej umocňovala. Samotné hudební finále opery je svým nekonečným stereotypem k uzoufání nudné. I na tomto základě ovšem odvedl Orchestr Státní opery Praha s dirigentem Sergeyem Nellerem velmi poctivý výkon, za který je třeba pochválit. Členky Kühnova dětského sboru se nedokázaly dostatečně svým zvukem prosadit.

Režisérka pražské inscenace Sláva Daubnerová akcentuje výrazně tragické vyznění dramatu a svůj „ženský“ pohled na zpracovanou látku. V jejích postupech nenalézáme stopy pochopení (porozumění) pro chování Lolitina svůdce Humberta Humberta. Od prvního okamžiku setkání s rodinou Hazeových spisovatel H. Humpert slídí po půvabech mladičké Dolores a pečlivě ji sleduje (použití ruční kamery jako Humbertova oka). Provokativní chování Lolity je bráno jako něco přirozeného, patřícího k rozkvétajícímu mládí, kterému se dospělý muž musí ubránit. Humbert však není schopen své žádosti a vášně ovládat. Dle Daubnerové jde systematicky a chladnokrevně za svým cílem ( viz  např. svatba s Lolitinou matkou) a po Charlottině tragické smrti se jeho chutě znásobují a dívku opakovaně znásilňuje. Daubnerová nemá v zásadě pochopení pro něžnou koketérii, vzájemné okouzlení Humberta a Lolity nebo dokonce obhajobu nezvladatelných vášní hlavního mužského protagonisty. Lolitino svádění nového nájemníka v konečné jevištní realizaci nenalezne prostor vůbec (je pravdou, že tento úhel pohledu chybí i Ščedrinovi).

V první části večera mise-en-scène vysoce oceňovaného Borise Kudličky velmi realisticky zobrazuje různorodost prostředí Charlottina domu, Sice napomůže divákovi méně obeznámeného s románem či filmem se rychle zorientovat, ale zase poskytuje poměrně malý prostor pro rozvoj jeho fantazie. V druhé části večera se již pracuje s náznakem scény, nicméně realistický detail scény karavanu, ve kterém dojde k dívčině znásilnění, možná zapůsobí na racionální otřesení divákovy mysli, méně však na jeho emoce. Naopak trochu mimo konkrétní prostor a čas působí scény s Clareem Quiltym a s vedlejšími postavami příběhu jako jsou učitelka hudby, červený pulovr, sousedka z východu, kostelník a Quiltyho spolupijan. Kostýmy Natalie Kitamikado se osvědčily jako funkční, příběh nejen časově zařazují, ale v Quiltyho případě dávají nahlédnout do jeho totálně zvráceného charakteru. Velkou předností režijního přístupu Daubnerové bylo příkladné herecké vedení postav, které v současné době mladí režiséři tak rádi opomíjejí (a na místo toho jej nahrazují výtvarnou a světelnou režií). Rovněž je potřeba v kontextu scény ocenit i její příkladné nasvícení, byť od začátku do konce úmyslně navozující chmurnou a dusivou náladu a atmosféru.

V nesnadné herecko-pěvecké roli mladičké Lolity vystoupila mladá členka Mariinského divadla Pelageya Kurennaya, které se podařilo velmi přesvědčivým způsobem zvládnout velký vývojový oblouk od naivního dítěte po ženu, která si projde těžkou životní zkouškou. Petr Sokolov zaujal svým mužně znějícím barytonem a rovněž uhrál náročný charakter Humbertův. Sokolov nevytváří svého Humberta s lehkostí, hravě či s nadsázkou, ale velmi realisticky jako muže – monstrum, který si systematicky a chladně racionálně krok za krokem jde za svým. Další ruská pěvkyně Daria Rositskaya zaujala jako povrchní Lolitina matka, jejíž vrcholná dramatická scéna objevení „zvrácených“ zápisků z deníků jejího manžela (Humberta) se jí povedla jak pěvecky, tak herecky. Jako obludný Clare Quilty se představil ukrajinský tenor Alexander Kravets. Jeho specificky ostře znějící tenor dobře padne k charakteru postavy, ovšem málokdy lze z pódia slýchat hlas syrovější a zvukově nelibější.

V menších rolích se uplatnili další členové a hosté ansámblu ND Praha Lucie Hájková, Jana Sýkorová (v pěkně vypointovaných filmových dotáčkách dobově laděných reklamních spotů), Sylva Čmugrová a Eliška Gattringerová. Vedle realistického herectví Kurennaye a Sokolova a Kravetsovy expresivity působily kreace Michaely Zajmi (paní Chatfieldová / slečna Prattová) až příliš šaržovitě a ani pěvecky nepřesvědčily. Martin Matoušek a Václav Sibera po pěvecké stránce nepatřili sice k výrazným postavám, na druhou stranu jim k tomu ani jejich party nedávaly příliš velkou příležitost. Herecky vhodně doplnili panoptikum jevištních postav.

Rodion Ščedrin: Lolita. Psáno z první premiéry: 3. říjen 2019, čistá délka hudby: 2 hodiny 17 minut, 1 pauza

Praha, Národní divadlo na scéně Stavovského divadla