Oznámení o přípravách opery Rodiona Ščedrina Lolita přinášelo samé pozitivní informace. Slavná, ve své době skandální předloha světového spisovatele, obdobně proslulý ruský skladatel, oba určitou dobu v nemilosti vládnoucí garnitury, vynikající sólisté, známá režisérka schopná nezvyklých a působivých výkladů, která bude spolupracovat se skvělým slovenským scénografem a progresivní kostýmní výtvarnicí …. a jako bonus se jevila i zářijová návštěva skladatele a exkluzivita celého projektu, na kterou Praha není až tak zvyklá.
Opera byla v tiskových materiálech označena jako úspěšná, a tak nikoho ani příliš nezajímalo, že za čtvrtstoletí od premiéry byla uvedena scénicky pouze čtyřikrát (dvakrát na ruských scénách, kde je nyní R. Ščedrin považován za moderního klasika) s relativně malým počtem repríz. Samozřejmě vzhledem k obtížím a finanční náročnosti uvádění soudobých oper na scénu je to dnes v podstatě úspěch dostat nové dílo vůbec na scénu, ale operu od stockholmské premiéry provázely četné odborné výtky i názory diváků, že dílo je příliš dlouhé, monotónní, a že v žádném případě, že nedokáže tlumočit pravou podstatu Nabokova románu. Opera postupně procházela rozsáhlými škrty. I pražská inscenace vypustila některé obrazy, jejich části nebo symfonické mezihry. Tato razantní vypuštění (i rozdělení díla do dvou částí bez ohledu na původní rozdělení na dva akty) bezesporu představení prospěla. Přesto výše uvedené připomínky zcela platí i pro současnou inscenaci v Národním divadle v Praze, kterou před převládajícím pocitem nudy nedokážou zachránit ani velmi spolehlivé a v některých případech i velmi přesvědčivé výkony kvarteta hlavních představitelů.
Kultivovaná partitura Rodiona Ščedrina je posluchačsky přístupná a nevýbojná, bez zvukových výstřelků. Skladatel nepracuje s atonalitou nebo dalšími progresivními směry hudby 20. století, na opeře je cítit poněkud eklektický přístup, ať již přiznaný nebo neuvědomělý, slyšíme umírněné názvuky na tvorbu řady skladatelů 20. století. Výpůjčky, ostatně ve shodě s Nabokovým románem, ve kterém hrají významnou roli jak citace, tak nejrůznější jazykové, textové a literární odvolávky, fungují většinou lépe na papíře než v operní partituře, protože většina běžných operních posluchačů je prostě neidentifikuje. Libreto si napsal skladatel sám. Poctivý text redukoval několik psychologických a filozofických rovin předlohy vlastně na pouhou zápletku. To by bylo ostatně asi v pořádku, protože mnohé z Nabokovy Lolity není na jeviště převeditelné – jazykové hrátky a roviny, ironie, princip masky, kterou si hrdinové nasazují, a absurdnost některých výjevů, stejně jako vnitřní promluvy a komentáře Humberta Humberta. V této souvislosti je třeba připomenout nedávné úspěchy anglické a německé verze Lolity ve formě činoherních monodramat, ve kterém postava Humberta rekapituluje svoje činy. Tento aspekt předlohy se skladatel snažil alespoň částečně nahradit zařazením monologů a arióz hlavních hrdinů. Co tedy z románu zbylo na operním jevišti? Bezesporu atraktivní příběh, podložený hudbou, která nevyniká ani výrazností, zapamatovatelností a mnohdy působí pouze ilustrativně. Ščedrinův opus je bezpochyby řemeslně velmi dobře zpracován, partitura je promyšlená a na mnoha místech velmi barevně a působivě orchestrována. Vybraná místa se zaskví silnou emocionalitou, např. třetí Lolitino ariózo nebo závěr opery. Přesto ale výsledek přes uvedené škrty působí zdlouhavě a uměle až vyumělkovaně.
Všem členům tvůrčího týmu nelze upřít snahu a nasazení. Ale bohužel tvůrci se tentokráte míjí s obtížnou myšlenkovou podstatou Lolity jako důležitého literárního mezníku 20. století. Takřka zcela chybí vyjádření bolestného mechanismu mužské sebedestrukce, hlubší ponor do mužské psychologie (přes titul knihy hlavním hrdinou a objektem spisovatelova zájmu je především Humbert), principy a pravidla vzájemné manipulace a schopnost dát příběhu opery nadčasovou rovinu. V opeře také zásadně chybí postupná Nabokova hra se čtenářem, který odkrývá stránku za stránkou, že lovcem a svůdcem není tak úplně Humbert. Režisérka Sláva Daubnerová přistoupila k tomuto dílu zřejmě jako k psychologickému dramatu, vědoma si ožehavosti tématu zvláště v době kampaně Me Too. Realistickou hereckou akci „obohatila“ o několik zpodobnění sexuálních aktivit. Výsledek potvrzuje, že inscenování sexu na jevišti bývá obtížné, důkazem tohoto tvrzení je poněkud směšně působící bondage scéna se zahradní hadicí. Scéna prvního skutečného oboustranného sexuálního kontaktu Humberta a Lolity (ve velmi přesvědčivém výkonu obou představitelů) je pojata jako znásilnění, což je dosti v rozporu s románem. Jako vizuální leitmotiv se v inscenaci objevují fetišistické motivy (podkolenky, boty atd.). Režisérka si byla plně vědoma i nesourodosti čtyřúhelníku postav, ze kterého jasně vypadává nepostižitelná postava Clareho Quiltyho (s jehož filmovým charakterem se již natrápil slavný režisér Stanley Kubrick při první filmové adaptaci románu, zvláště když musel svoji představu konfrontovat s představami herce Petera Sellersa, prvního filmového Quiltyho). Zvoleným princip filmových dotáček ve formě pseudodobových reklam měl zřejmě dodat groteskní rovinu a videosnímání (videoart: Dominik Žižka, Jakub Gulyás) přímé nebo ze záznamu pak dodat představení pocit intimity a zprostředkování sexuality. Spojení těchto složek přes jejich profesionální kvality se ale ve výsledku jeví jako nesourodé a vzájemně nekomunikující. Zpěváci jsou vedeni k realistickému projevu (vyjma představitele Quiltyho) a v naprosté většině splňují představy o zpodobňovaných postavách. Zvláště když představitelka Lolity v druhé polovině představení není již nucena pokyny k infantilnímu poskakování a lezení po a podél sedačky, jeví se i tato role v podstatě adekvátně věkově neobsaditelná, jako jevištně uvěřitelná. Poněkud zvláštně a zcizeně působí kontrast mezi ruským zpívaným textem a americkými reáliemi. Vizualita scénografie (Boris Kudlička) se ne zcela šťastně pohybuje v dosti širokém záběru estetiky domácího zařízení od 50. do 90. let. Takže na scéně vidím také ikonickou českou stojací lampu. Režisérka i scénograf se zřejmě inspirovali nejen inscenovanými fotografiemi Cindy Sherman, ale i výpravou filmů Davida Lynche a „pokojíčky“ výtvarnice Louise Bourgeois (jejíž osobnosti S. Daubnerová věnovala jedno ze svých monodramat). Kudličkovo funkční scénické řešení ale umožňuje rychlé střídání obrazů a zdařile evokuje především ve druhé části klaustrofobii vztahu Humberta a Lolity. V souběhu se scénografií dobře fungují civilní kostýmy (Natalia Kitamikado), u nichž divák ocení především hru s dezény kostýmů pro postavu Lolitiny matky.
Největším kladem představení se jeví výkony hlavních, skvěle vybraných představitelů. Ruská sopranistka Pelageya Kurennaya přesvědčuje dokonale o svých hlasových schopnostech, a dokáže dát Lolitě hlasové mládí, čistotu i perfekci předepsaných vokálních ozdob. Iluze dvanáctileté oběti/svůdnice nedokáže ovšem na jevišti vyvolat zřejmě žádná představitelka, ale když již není nucena k infantilním pohybovým akcím, a zejména v interakci představitelem Humberta, dosahuje nebývalé přesvědčivosti ve všech složkách výkonu. Stejně tak barytonista Petr Sokolov, zpočátku trochu nejistý v hereckém projevu, dokázal dát velmi pevné herecké kontury postavě Humberta Humberta. Navíc jeho baryton je velmi příjemně posazený a dokonale technicky zvládnutý. Role mu dokonale sedí, a jen těžko si lze představit lepší obsazení. Mezzosopranistka Veronika Hajnová jako Charlotte, Lolitina matka, se zdárně vyvarovala nástrah přemrštěné karikatury, ke které tato postava svádí. Vybavila ji naivností a potřebnou povrchností, stejně jako vokální jistotou a potřebným výrazem. Part Quiltyho, pojatého jako zestárlé transvestitní monstrum (z Rocky Horror Picture Show ?) si evidentně užívá tenorista Aleš Briscein. Do takovéto postavy v obdobné stylizaci je tenorista patrně obsazen zřejmě poprvé v životě. V extrémně posazeném partu si v několika místech musí vypomoci falsetem a fistulí, což postavě přidává ještě na výrazové odpornosti. Umělec pak svým pozoruhodným výkonem doplňuje, byť zcela v jiném klíči, kvartet hlavních postav.
Hudební nastudování náročné partitury Sergeyem Nellerem (s Orchestrem Státní opery) zní spolehlivě a bez kazů, byť ne tak soustředěně a vypracovaně jako při první premiéře. Sbor Státní opery již tak přesvědčivý není, a zřejmě by bylo vhodné zpřehlednit a zacílit pohyb sboristů v některých scénách.
Ščedrinovo inteligentní zpracování Nabokova románu pak působí spíše rozumově než emocionálně. Uváděná srovnání s Bergovou zásadní operou Lulu, která stejně jako další zásadní operní díla 20. století (Poulencovy Dialogy karmelitek, díla Henzeho ad.) ještě neprošla repertoárem Národního divadla, bych považoval za vysoce přehnaná. Rozpaky, které současné nastudování operní Lolity přineslo, staví před diváky otázku, zda jde o repertoárovou lahůdku nebo repertoárovou zbytečnost, si musí každý návštěvník zodpovědět sám …
Rodion Ščedrin: Lolita. Psáno z druhé premiéry: 5. říjen 2019,19.00 – 21.50 (1 pauza-cca 30 minut).
Praha, Národní divadlo – Stavovské divadlo
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.