Il viaggio a Bruxelles

Gioachino Rossini napsal svoji korunovační operu Cesta do Remeše aneb Hotel U zlaté lilie (Il viaggio a Reims ossia L’albergo del giglio d’oro jako svoji poslední italskou operu (drama giacoso), a to u příležitosti korunovace francouzského krále Karla X. Světovou premiéru mělo dílo 19. června 1825 v Comédie-Italienne v Paříži. Po Cestě do Remeše složil ještě čtyři opery: Le siège de Corinthe (Obležení Korintu, 1826), Moïse et Pharaon (Mojžíš a faraón, 1827), Le comte Ory (Hrabě Ory, 1828), kde využil velké množství hudebních čísel právě z Cesty do Remeše a konečně svoji skladatelskou dráhu završil francouzskou operou ve stylu grand opéra Guillaume Tell (Vilém Tell, 1829).

V Praze jsme měli možnost vidět operní férii Il viaggio a Reims naposledy před dvaceti lety, v roce 1999, kdy v rámci Pražského jara předvedla Opera Götteborg dvě skvělá představení tohoto titulu v detailně propracované režii Davida Radoka.

Děj opery se podle libreta odehrává r. 1825 v malém francouzském lázeňském městě v Plombières les Bains, asi 400 km od Remeše. VIP z celé Evropy se tu setkávají v hotelu U zlaté Lilie, aby společně cestovali do Remeše na korunovaci krále Karla X. Pro nedostatek koní však nemohou cestovat dále, musí zůstat v hotelu, kde mezitím začnou různá milostná dobrodružství, zápletky a i souboje. Na konci opery se rozhodnou uspořádat oslavu na rozloučenou a k poctě Karla X. Literární podklad libretisty Giuseppe Luigiho Balochiho zábavným způsobem zpracovává téma cesty, cestování – jako něčeho, se zpříjemňuje život a  je spojeno s potkáváním nových lidí a poznávání nových kultur. Oba tvůrci vytvořili bohatou ansámblovou revue, prýštící hudebními nápady, doplněnou o celou řadu virtuózních árií (psaných pro každou z hlavních postav). Nepříliš komplikovaný děj je podřízen situační a hudební komice díla.

Italská režisérka Laura Scozzi vytvořila Cestu do Remeše již v roce 2011 pro Státní operu v Norimberku, nicméně pro vůbec historicky první uvedení opery v Drážďanech si vybrala nový tým výtvarníků a choreografů. Základní koncepci Cesty do Remeše tj. nahrazení hotelu U zlaté lilie bruselským sídlem Evropské unie ponechává beze změny, ale naplňuje ji inovovaným, ovšem nutno přiznat, méně atraktivním obsahem (proti tomu, co převedla ve Staatsoper Nürnberg). Samostatný posun děje do centrály EU dílu neodporuje a může být přínosný, protože se přesně jedná o místo, kde se potkávají lidé z různých zemí, dohadují se a řeší konflikty vyplývající z jejich vzájemné odlišnosti.  Scozzi ale jen „klouže“ po tématu, nejde do hloubky a děj pouze „ilustruje“, a to navíc málo inspirativním způsobem. Cesta do Remeše nemusí představovat pro scénické tvůrce tak tvrdý oříšek – vedle celkového „zarámování“ příběhu jde o to najít pro každý ansámbl a každou árii originální scénický vtip nebo gag. Opakovaně prezentované virtuózní árie za řečnickým pultem, samoúčelné pobíhání protagonistů s mobily či notebooky či neustálý pohyb zavazadel v národních barvách po scéně Nataschy Le Guen de Kerneizon naznačují transponování příběhu z 19. století do současnosti, jsou celkově bez hlubšího obsahu. Vedle zpívajících účinkujících se na jevišti objevuje asi deset tanečníků v maskách představitelů nejvlivnějších zemí Evropy včetně pochopitelně Angely Merkel, Emmanuela Macrona, Borise Johnsona, Vladimira Putina, britské panovnice dalších. I jejich opakované výstupy se docela brzo okoukají, protože vycházejí z gestických stereotypů těchto osob. Neotřele a svěže naopak působí řada gagů reagujících na brexit, za hranicemi dobrého vkusu už však je striptýzová scéna protagonistky Alžběty II. Režisérčina práce s atributy jednotlivých národů také není příliš kreativní, používá  jen specifika zakořeněná v dalekém 19. století (např. Německo = pivo a Lederhosen, Francie = víno, Španělsko = kastaněty), moderní atributy zemí 21. století se objevují jen sporadicky. Bohužel jen tu a tam se v inscenaci podaří vtipně a aktuálně reagovat na ožehavé problémy současné EU, jinak jde spíše o bezvýrazné adorování jednotné Evropy.

Scéničtí tvůrci také nedokázali organicky zakomponovat do inscenace vystoupení kouzelníka (předvádějícího jako „vrcholné“ číslo svého programu přeměnu 28 malých národních vlajek do velké vlajky unijní) a  nezvládli dát hmatatelný rozměr postavě Corinny ( dle libreta římské umělkyni improvizace), která se v inscenaci stala jakýmsi prázdným symbolem sjednocené Evropy bez masa a kostí.

Bohužel ani po stránce hudební nečeká na návštěvníky Semperoper tentokrát žádný mimořádný zážitek. K nastudování byl sice přizván italský maestro Francesco Lanzilotta, ale ten nepřesvědčil, že má Rossiniho v krvi. Staatskapelle Dresden je celosvětově uznávaným tělesem v oblasti intepretace děl Richarda Wagnera a Richarda Strausse a dalších velikánů německé hudby. Ale Gioacchino Rossini opravdu není parketou tohoto seskupení. Technicky hraje orchestr dobře, ale příliš akademicky, chybí mu náboj, vyšší dávka nevázanosti a potřebné spontaneity – a tu Lanzilotta orchestru nepředal nebo jej jí nenaučil (resp. tuto schopnost lze nabýt jen pravidelnou interpretací belcantových oper pod taktovkou zkušených italských dirigentů).

Belcantová opera – ta je především o hlasech a ty také při prvním saském provedení Cesty do Remeše  nezněly nijak prvotřídně. O celkem ostudný první výstup se „zasloužila“ technicky a interpretačně nezvládnutým ariózním číslem Iulia Maria Dan jako Madame Cortese (majitelka hotelu), která by na tak prestižní scéně jako je Semperoper neměla snad vystupovat.  Pošramocenou pověst úvodu představení tak zachraňovala Tuuli Takala jako Contessa di Folleville;  jen škoda, že režisérka její velký sólový výstup umístila poměrně dozadu na jeviště. Maria Kataeva jako polská markýza Melibea nabídla krásný jevištní zjev a pěkně barevný mezzosoprán (i když pro roli by byl vhodnější ještě hlubší ženský hlas).  V Drážďanech opakovaně vystupující ruská sopranistka Elena Gorshunova (Corinna) předvedla čistý, technický zvládnutý zpěv, ovšem bez hlubšího prožitku. Z mužských protagonistů zaujali tenoři Daniel Umbelino (Chevalier Belfiore) a pak zejména Edgardo Rocha (ruský generál Conte di Libenskof). Pěkný výkon předvedl Bernard Hansky (Don Alvaro). Georg Zeppenfeld, jeden z nejvýznamnějších světových basistů se jako koloraturní bas (Lord Sidney) ukázal býti jen odvarem svých jinak proslulých wagnerovských kreací.  Na poměrně malé ploše pěvec Maurizio Muraro svým hlasem ( i když za zenitem) však ukázal, jak se vlastně má Rossini intepretovat; jeho výstupy měly jas, třpyt a šmrnc – a byla škoda, že takových nebylo víc.

Gioacchino Rossini – Il viaggio a Reims (Cesta do Remeše)

Semperoper Dresden, premiéra 28.9.2019, psáno z reprízy 6.10.2019, délka představení 2 hodiny 40 minut, 1 pauza