Mozartova korunovační opera La clemenza di Tito v Theater an der Wien

Třetího září 1791 psaly Krameriovy Císařské královské vlastenské noviny:  „Když jejich cís. král. Milosti dne 31. srpna odpoledne o půl druhé hodině z Libně do domu vysloužilých vojáků neb invalidů přijeli, kdež pro ně sál co nejkrásněji připraven byl, všecky tři gardy, uherská, hačířů a drabantů, stály v parádě. Císařští královští a dvorští kurýři měli na starosti, aby jízdné vojsko, jakož i městská jízda, jízdní koňové, a celý průvod v svém pořádku šel…“ Císař Leopold přijel slavnostně do Prahy už 31. srpna, ale Krameriovy noviny vycházely jednou týdně, o příjezdu panovníka k chystané korunovaci mohly tedy informovat až se zpožděním, a také s odlehčením, že všechno dosud dobře probíhá. Atmosféru doby a veškeré okolnosti humorně i věcným způsobem popsal ve svém Kalendáři (1988) Josef Petráň; je to poučné čtení o zákulisí tehdejší evropské politiky, o kličkách a intrikách, symaptiích a antipatiích, podrazech a pomocných rukách (které nikdy nepomáhaly zadarmo).

Také objednávka na korunovační operu byla součástí politiky. Okolnosti jejího vzniku, skutečnost smlouvy českých stavů s Domenicem Guardasonim a jeho pověřením k výběru skladatele, jsou známy půl století. Proti tradované legendě, že Mozart operu napsal během osmnácti dní stojí stojí mínění, že použil starší plán (a hypotéza, že rondo Vittelie „Non più di fiori“ bylo zkomponováno už na jaře 1791, kdy Mozart o tom, že by měl zkomponovat korunovační operu, neměl ještě tušení). Zlehčování, že je opera Mozartovým dílem vlastně jen zčásti, protože na recitativy neměl čas a podílely se na nich další dvě osoby, odporují promyšlené změny v nesčetněkrát zhudebněné Metastasiově předloze, na nichž se stěží podílel libretista Caterino Mazzolà sám. Útržkovité zvěsti, že premiéra byla připravena ve spěchu a provedení za mnoho nestálo, včetně nedoložitelného výroku císařovny Marie Ludviky o „una porcheria tedesca“ a jeho souvislostech, mnoho jasného do celého dění nevnesly. Nelze ověřit ani Mozartem v dopise manželce tlumočenou zprávu manželů Duškových o „mimořádném úspěchu“ posledního představení první série Tita 30. září. Druhého října se Leopold II. vrátil do Vídně, Mozart dva měsíce na to umírá.

V sáhodlouhých popisech všech ceremonií a detailů, které se v Praze mezi 31. srpnem a 2. říjnem během panovnického pobytu odehrávaly, se pro zprávu o premiéře Mozartovy opery 6. září v Nosticově divadle místo nenašlo. Ve Vídni byla poprvé uvedena v březnu 1795 a brzy na dalších scénách. Pozoruhodný je fakt, že La clemenza di Tito byla vůbec první Mozartova opera uvedená v Londýně, roku 1806 v King’s Theatre a s „mimořádným ohlasem“. Avšak jiná země, jiný mrav. Z roku 1810 je například zpráva, že „opery, na něž jsou v Německu pyšní, v Itálii štěstí nemají, Mozartova Kouzelná flétna a Tito se v Miláně líbily jen málo a Così fan tutte v Neapoli zcela propadla“.

Pražské Stavovské divadlo Tita znovu inscenovalo roku 1808 a v první třetině 19. století se uváděl často, italsky, v německém překladu i úpravách. S neméně oblíbenou Kouzelnou flétnou ji v době politických rozbrojů napoleonské a ponapoleonské doby spojovala postava šlechetného vládce, která pochopitelně korespondovala s hlavním účelem korunovační opery. Měla poskytnout panovníkovi příklad, jak by měla jeho vláda vypadat, v tehdejším politickém ovzduší však odpovídala obecnému volání po rovnosti a spravedlnosti. La clemenza di Tito měla navíc být opera seria, k jejímž pravidlům patří „lieto fine“ a daná struktura střídání recitativů a árií. Mozartovo dílo opera seria je, a zároveň není, jeho jedinečný cit pro dramaturgickou situaci a obsah sdělení textu mu dovoloval z daných forem vybočit a dát rozporuplným citům, v nichž se všechny postavy zmítají, uvěřitelný výraz.

La clemenza di Tito přesto – nebo proto –  není opera inscenačně snadná. Britský režisér  Sam Brown abstrahoval od římských dějin, od historických a společenských kontextů, nevnášel do děje aktuální narážky, což mluví v jeho prospěch. Brown všechny postavy považuje za psychologické studie. Nejen Vittelia, ale také ostatní postavy bloudí a neustále kdesi narážejí. Ke znázornění vnitřních zmatků měla napomoci scéna (Alex Lowde) s nesčetnými průchody v různě nastavitelných úhlech a na točně, kde postavy neustále procházejí  prostorem vymezenými rámy, prostor se přesto rozplývá a občasný zrcadlový obraz vyvolává dojem bludiště. Na pozadí promítané tváře, ruce, oči, otevřená ústa (video Tabea Rothfuschs) měly znázorňovat nitro postav, stereotypu však neodpomohly, vazba k dění na jevišti byla jen velmi vágní a spíše rušily. Neustálé pobíhání a přebíhání postav se nakonec stávalo samoúčelným, od samého začátku nasazená pohybová razance ztrácela účinnost. Když se horizont zabarví do ruda a od země stoupá dým z hořícího Kapitolu, přes jeviště předupe několik sboristů, ale jako by to k sobě nepatřilo. Zato režisér přivedl na jeviště postavu Berenice, o níž se v libretu jen mluví, a k pochodu (č. 4) má taneční výjev (Stina Quagebeur ve vlastní chgoreografii). Na dotaz po důvodu přidané postavy Sam Brown odpověděl, že ji chtěl na jevišti mít, neboť je centrální postavou nejen pro tuto operu, ale také v literatuře a Racine a Corneille jí věnovali dramata.„V hudbě Tita jsou pochodové prvky, a my je vždy spojujeme s Berenice. Berenice představuje svobodu, která je Titovi odepřena.“ Otázku, proč jsou v závěru opery všechny ženy sboru těhotné, režisérovi zřejmě nikdo nepoložil; polopatismus zrodu nové generace by asi bylo trapné zdůvodňovat, každopádně za „originální režijní nápad“ to lze stěží považovat.

Fyzické výkony, které zpěváci museli odvést, stály v některých případech výš než výkony pěvecké. Představitel Tita Jeremy Ovenden příliš často intonoval nečistě. Nicole Chevalier podala Vittelii převážně jako zběsilou fúrii a silně přehrávala; „realistické“ výkřiky, smích a občasný přechod do mluvené řeči měly rejstřík jejích prostředků obohatit, s operou tohoto žánru se však stěží slučují. Role Annia a Sesta byly obsazeny kontratenory. Jasný témbr představitele Annia (Kangmin Justin Kim) kontrastoval s temnější barvou Davida Hansena jako Sesta; jeho role je (včetně rozsahu a koloratur) role mnohem náročnější a pěvec ji provedl bravurně, i když se v některých okamžicích (zejména v hloubkách) zdálo, že dospěl k hranici svých možností. Orchestr Concentus musicus Wien vedený Stefanem Gottfriedem ctí odkaz svého zakladatele Nicolause Harnoncourta a hraje v jeho intencích, s propracovanými detaily, spíše komorním zvukem – a poněkud sterilně. Schönbergův sbor byl tentokrát spíše statistou.

W. A. Mozart: La Clemenza di Tito, Theater an der Wien – premiéra 17. 10.2019, psáno z reprízy 29. 10.2019