Vůbec poprvé ve své novodobé historii (od svého poválečného znovuotevření v polovině 50. let minulého století) uvedla Německá opera na Rýnu mimořádné jevištní dílo (přirovnávané často zejména ve svém 1. jednání k oratoriu) romantického francouzského skladatele Camille Saint-Saënse, tříaktovou operu na biblický námět Samson a Dalila (1877). Ještě koncem 40. let konstatoval poměrně příkře Dr. Jan Branberger ve 4. vydání svého českého operního průvodce „Svět v opeře“ (Praha, 1948, s. 752), že ostatní jeho opery „jsou zapomenuty a nemají významu ve vývoji opery.“ S tímto subjektivním soudem poplatným době se dnes již nepochybně těžko ztotožníme. I když je pravdou, že vzhledem k nastupující avantgardě byl Saint-Saëns na přelomu 19. a 20. století považován již svými současníky ke skladatelům spíše „konzervativním a retrográdním“ (Marie-Gabrielle Soret: Saint-Saëns and Opera; doprovodní knižní publikace k 2 CD Les Barbares, Benátky, 2014, s. 61).
V každém případě je nepochybným faktem, že v případě „Samsona“ se jedná o skladatelovo nejčastěji provozované, a tedy také i „nejslavnější dílo,“ jak napsala ve svém o něco známějším vademecu „Opera: Průvodce operní tvorbou“ Anna Hostomská (Praha, 1956, s. 228). Carolyn Abbateová a Roger Parker jej ve své objemné monografii „Dějiny opery: Posledních 400 let“ pojmenovávají dokonce jako jednu „z nejpodivnějších stylistických směsek“ operních dějin (Praha, 2017, s. 435).
Několikrát zhudebněný dramatický příběh pochází ze starozákonní Knihy Soudců. V její 16. kapitole čteme o samotném jádru příběhu, kde židovský Samson líčí filištínské „agentce“ Dalile na její několikeré naléhání: „»Nikdy se nedotkla mé hlavy břitva, protože jsem od života své matky Boží zasvěcenec. Kdybych byl oholen, má síla by ode mne odstoupila, zeslábl bych a byl bych jako každý člověk.« Delíla viděla, že jí otevřel své srdce dokořán, a poslala pelištejským knížatům vzkaz: »Tentokrát přijďte, neboť mi otevřel své srdce dokořán.« Pelištejská knížata k ní tedy přišla a přinesla s sebou stříbro. Ona ho uspala na klíně, zavolala jednoho muže a dala oholit sedm pramenů vlasů na jeho hlavě. Tak se stala příčinou jeho ponížení. Jeho síla od něho odstoupila.“
Jednoznačnou devízou düsseldorfského nastudování tohoto náročného díla, jež se v rámci Německa v letošní sezóně dočká v listopadu ještě jednoho nového uvedení v Staatsoper Unter den Linden v Berlíně a které bylo na Slovensku premiérováno koncem předchozí sezóny v Košicích, byl výkon orchestru pod vedením tamního šéfdirigenta Axele Kobera. Hudební textura se v mohutně obsazeném orchestru proměnila doslova ve voňavé a pestrobarevné luční kvítí, vystihující všechny nuance na melodické linky bohaté partitury. Zvlášť to bylo patrné ve slavném orientálním bakchanále, které pro orchestr skýtá vpravdě nevšední příležitosti, ale také nástrahy. Plný, dynamický a sytý zvuk hudebníků pod pevnou a zkušenou Koberovou rukou představuje nepochybně nejsilnější důvod k návštěvě této nové inscenace. Škoda jen, že místní publikum si k němu (alespoň na navštívené premiéře) příliš nenašlo cestu. Zřejmě jej nepovažuje až za natolik atraktivní titul…
Druhým „nositelem vítězné palmy“ v průběhu večera byl až neuvěřitelně disciplinovaný a excelentně připravený sbor (sbormistr Gerhard Michalski), který v klíčových momentech nejenom hudebně, ale také herecky posouval děj dopředu. Svého vrcholu dosahoval zejména v posledním, silně dramaticky i hudebně vypjatém jednání. Příjemně překvapil také svou příkladnou francouzskou dikcí, která zejména na našich českých jevištích představuje pro pěvce jedno z největších úskalí interpretace frankofonního hudebního repertoáru.
Mezi sólisty dominovala svůdná a rafinovaná Dalila v podání členky místního sólistického ansámblu, původem rumunské mezzosopranistky Ramony Zaharie. Jednalo se o její debut v této roli. Svým plným hlasem, který si ve vyšších polohách zavdá bez problémů i se sopránovým oborem, jakož i hereckým ztvárněním role podtrženým atraktivním jevištním vzhledem nenechala, nikoho na pochybách, že muž jako Samson bez zaváhání podlehne jejím ženským svodům. Zvlášť, když byla v režijní koncepci Joana Antona Rechiho prezentována jako vnadná a až chladně racionální bordelmáma filištínského nevěstince, poskytujícího, decentně řečeno, sexuální útěchu prací znaveným hebrejským horníkům (což bylo patrné v 1. jednání). O svých hlasových kvalitách Zaharia přesvědčila především ve slavných áriích Printemps qui commence (1. jednání) a Mon coeur s’ouvre à ta voix (2. jednání), z nichž zejména druhá tvoří součást stálého mezzosopránového recitálového koncertního repertoáru.
Jejím důstojným, možná až heroicky patetickým partnerem, byl švédský tenorista Michael Weinius zpívající roli Samsona. Ten je zvyklý spíše na wagnerovský repertoár, což bylo patrné i na jeho výkonu v této vypjaté francouzské roli, v níž projde – na rozdíl od své jevištní partnerky – výraznějším vnitřním psychologickým přerodem odrážejícím se i v hlasovém projevu. Ten byl z jeho strany zejména herecky spíše naznačen. Možná i vzhledem k poněkud objemnější fyzické disponovanosti pěvce. Zejména v prvním jednání nebyl jeho pěvecký výraz až tak přesvědčivý, což se napravilo postupně v následujících dvou aktech.
K nepochybně výrazným sólistům večera patřil Angličan Simon Neal v barytonové roli velekněze pohanského boha Dagona. Tento pěvec se pravidelně objevuje na prestižních operních scénách, jimiž jsou například Royal Opera House Covent Garden Londýn, Anglická národní opera, Semperova opera Drážďany, Německá opera Berlín, Opéra de Lyon či Sidney Opera House. Düsseldorfskému publiku již dobře známý umělec předvedl po pěvecké i herecké stránce vpravdě zákeřného a arogantního velekněze. Ten neváhal brutálně, naturalisticky a s patrnou chutí oslepit Samsona v klíčové scéně v závěru 2. jednání.
Menší prostor v ději, v podstatě pouze v rámci 1. aktu až do své smrti z rukou Samsona, dostává Abimélech, jehož s přehledem ztvárnil sympatický australský basista Luke Stoker. Mohutným a pevným basem vykreslil svého Starého Žida Fin Sami Luttinen, byť v nepříliš slušivém kostýmu oranžové dělnické vesty (kostýmy Merce Paloma). V menších rolích se představili Luis Fernando Piedra jako Posel, David Fischer a Dmitrij Vargin jako 1., resp. 2. Filištínec.
Jako nejvíce problematická stránka této produkce se jeví Rechiho režijní pojetí na scéně Gabriele Insignarese. Jak již bylo zmíněno, v prvním jednání se děj soustředí zejména na využívání sexuálních služeb filištínských prostitutek „manažovaných“ samotnou Dalilou. Po zavraždění Abimélecha vykopou pro něj šikovní hebrejští horníci navrátivší se „ze šichty“ a posléze také z „bordelu“ důstojný hrob, a to v prostorech poměrně strohé a náznakové scény.
Druhé jednání je soustředěno u velkého jídelního stolu, kolem něhož probíhá nejdříve dialog mezi Dalilou a veleknězem boha Dagona. Následně pak Samsonovo přemlouvání s cílem vyzradit tajemství – původ jeho neuvěřitelné síly. Silně realistické je již jeho zmíněné oslepení veleknězem, který si na lžičce odnáší jeho oční bulvy. Ty se, jsa umístěny ve skleněné nádobě, ve třetím jednání stanou až fetišistickým symbolem zvrácené pohanské adorace během náboženského obřadu v poněkud chladné a opět scénicky jednoduše řešené obřadní síni.
Snad nejoriginálnějším, i když na první pohled možná prostým scénickým řešením, bylo samotné finále opery: zřícení filištínského chrámu Samsonem, který je ještě na své naléhání hebrejským Bohem naposled obdařen nadlidskou sílou, která se ukrývala v jeho vlasech: „Daigne pour un instant, Seigneur, me rendre ma force première“ („Rač mi, Pane, ještě na chvíli navrátit mou původní sílu.“). Na scéně nenajdeme žádné sloupořadí, nýbrž se sbor bryskně přesune na přesně vymezený jevištní úsek, aby následně hromadně klesl pod úroveň scény do propadel.
Scéna Německé opery na Rýnu sdílí svá představení s divadlem v nepříliš vzdáleném průmyslovém Duisburgu, kde se Saint-Saënsův „Samson“ představí v příští sezoně. Snad osud této inscenace nebude vést příliš brzo v duchu závěrečné scény do „propadliště dějin“. Byla by to škoda zejména kvůli kvalitnímu hudebnímu nastudování a výborným pěveckým výkonům.
Camille Saint-Saëns: Samson a Dalila, Deutsche Oper am Rhein, scéna: Düsseldorf, psáno z premiéry 18. 10. 2019, délka představení: 2,5 hodiny s 1 přestávkou
Chor der Deutschen Oper am Rhein © Jochen Quast
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.