Zánik světa v drážďanské opeře – Ligetiho „Anti-anti opera“ Le Grand Macabre

Poslední hodina udeřila! Konec světa je blízko, protože Nekrotzar, děsivý Grand Macabre, povstává z hrobu a oznamuje den hněvu a konec času.

„Když se člověk stane členem nějakého klubu, aniž by si to přál či uvědomoval, začne předjímat určité zvyklosti ohledně toho, co se má a co ne. Tonalita se rozhodně nenosila. Skládat melodie, třeba atonální, bylo naprosté tabu. Pravidelný rytmus, pulsace byly tabu, to nešlo. Hudba musí být a priori… Když to bylo něco nového, fungovalo to, jenže se to vyčerpalo. Teď není žádné tabu; všechno se může. Člověk se ale nemůže jednoduše vrátit k tonalitě, tudy cesta nevede. Musíme nalézt způsob, jak se nevracet, ale ani nepokračovat v avantgardě. Jsem ve vězení: jedna zeď je avantgarda, druhá zeď je minulost a já chci uniknout“ – takto se vyjádřil ve svém proslovu v roce 1993 * György Sándor Ligeti (1923–2006), významný skladatel maďarského původu, jeden z nejvýznamnějších představitelů klasické hudby konce dvacátého století.

Filmové publikum obdivující například Vesmírnou Odysseu režiséra Stanley Kubricka (2000) zaznamenalo ojedinělou hudební složku tohoto filmového díla z pera Ligetiho, kterou Kubrick (dokonce původně bez souhlasu skladatele) použil pro svůj film. Opernímu světu je Ligeti znám jako tvůrce jediné opery Le Grand macabre (1974-1977, 1996), která ovšem vedle děl Adesových, Glassových a dalších patří mezi nejhranější soudobé tituly vůbec.

Předlohou pro Ligetiho a jeho libretistu Michaela Mischkeho se stala La Balade du grand macabre (1934) belgického dramatika Michela de Ghelderode (1898–1962). Celé Ghelderodeho dílo je prodchnuto světem fantastického a znepokojujícího, často strašidelného, groteskního a krutého světa plného figurín, loutek, ďáblů, masek, kostlivců, náboženských nástrojů a tajemných starých žen. Jeho hry vytvářejí děsivou a znepokojující atmosféru, i když zřídka obsahují něco výslovně hrozivého. Ghelderode byl jedním z prvních dramatiků, kteří stáli za myšlenkou totálního divadla, to je vytvoření dramatu, ve kterém každá divadelní složka apeluje na divákovo oko, ucho, emoce a jeho intelekt. Jako průkopník totálního divadla měl Ghelderode značný vliv na historii francouzského divadla.

Velký Makábr jako nejhranější soudobá opera

Le Grand Macabre měl svoji světovou premiéru 12. dubna 1978 ve Stockholmu (ve švédštině), před uvedením díla na Salcburském festivalu v roce 1997 však skladatel své dílo značně přepracoval; došlo k jeho zeštíhlení – škrtalo se ve 2. a 4. scéně, některé původně mluvené dialogy byly nyní prokomponovány a změny se dotkly i postav. Původně provokativní jména milenců Spermanda (mezzosoprán) a Clitorie (soprán) byly upraveny na neutrálně znějící Amanda a Amandu. Ligeti svůj koncept označil jako „Anti-anti operu“, tj. jako dílo, která nechce být avantgardou ani epigonem tradiční melodické skladby. Pro absurdní příběh velkého Macabra Nekrotzara vytvořil zcela ojedinělou hudební strukturu, při jejímž komponování vycházel z vnitřního přesvědčení a tenze a (jak on sám uvedl v jednom z televizních interview) nebral příliš ohled na publikum. Divákovi předložil dvouaktovou operu, která představuje dokonalou symbiózu hudby a textu.

Provozování kusu vyžaduje ojedinělé složení orchestru s velmi odlišným nástrojovým vybavením; vedle „klasických“ nástrojových skupin jsou např. vyžadováni čtyři bubeníci/perkusisté, kteří musí mj. zvládnout nejrůznější druhy zvonků, budíků, kukačkových hodin, dvanáct (!) různých automobilových houkaček, dva tam-tamy, stroj na výrobu větru nebo třeba i obyčejný papírový sáček. Absurditu příběhu podtrhují a umocňují právě neobvyklé a netradiční zvuky vytvářené orchestrem. Ligetiho kompozice obsahuje citace na Monteverdiho, Offenbacha, Schumanna či Lista, ale záměrně tyto odkazy nejsou úplné a zcela korektní. Pro vyjádření zásadně rozdílných charakterů jednotlivých postav absurdní grotesky volí skladatel i netypické hlasové obsazení: např. Prince Go-Go ztvárňuje kontratenor pro zdůraznění jeho slabosti a bezmocnosti, šéfa tajné policie svěřuje koloraturní sopranistce, která vytváří svými stratosféricky vysokými tóny obtížné koloraturní pasáže sahající až za hranici výkřiků a skřeků.

O čem je Velký Makábr

Ligetiho „Le Grand Macabre“ je neskutečná, temně náladová apokalyptická vize moderního světa odehrávající se hlavně ve fiktivním čase na fiktivním místě zvaném Breughelland (odkaz na vlámského malíře Pietera Brueghela). Na opuštěném hřbitově objevuje Piet z Fassu milenecký pár Amandy a Amanda, kteří v hrobě nacházejí místo nerušeného milostného splývání. Na hřbitově se objevuje Nekrotzar, velký Macabre, který má jasný plán: ještě toho dne o půlnoci pomocí komety zničí celý lidský svět. Osedlá si Pieta jako svého koně a vyráží do města. Mezitím vášnivá, sexem posedlá Mescalina tyranizuje svého chotě, dvorního astrologa Astrodamorse (zde opět odkaz na Nostrodama). Ten pak sleduje hvězdy a Mescalina sní o muži, který by ji zcela uspokojil. Ten přichází v podobě Nekrotzara, který jí předvede své mimořádné mužství a jako upír z ní vysaje život. V královském paláci ovládají černý a bílý ministr svého nebohého panovníka, prince Go-Go. Gepopo – královský šéf tajné policie varuje před revoltujícím nespokojeným lidem špatně vedeného království a policejní šéf oznamuje zjevení komety a Velkého Macabra, který má zničit celou zemi. Obrovská exploze, nářek a hrozivé zjevení planety zachvátí celou zemi, ale Nekrotzar už je příliš opilý na to, aby dokonal své dílo. Příští den ráno se Piet a Astradamors domnívají, že už jsou mrtví; princ Go-Gogo si zase myslí, že zůstal jako jediný přeživší, Mescalina se vrhá na Nekrotzara. Piet a Astradamors konstatují, že mají žízeň, tudíž jsou živí. Zklamaný Nekrotzar se zvedá z prachu, do děje se vrací i milenecký pár Amandy a Amanda. „Nebojte se smrti lidé, někdy přijde okamžik smrti, ale ne dnes, žijte do té doby v radosti“ – tímto provoláním končí děj Ligetiho opery.

První hostující dirigent drážďanské Semperoper Omer Meir Wellber vzorně nastudoval se Staatskapelle Dresden velmi obtížnou Ligetiho partituru, s kterou se toto orchestrální těleso setkalo ve své historii vůbec poprvé. O to pozoruhodnější byl kvalitní výsledek, kterému do úplné dokonalosti přeci jenom chyběla jistá nespoutanost, dravost a živočišnost, kterou ukázněný a vždy disciplinovaný drážďanský orchestr nebyl schopen divákům úplně tak zprostředkovat. Dvě krátké (ovšem velmi originální) předehry k oběma aktům (dvanáct automobilových houkaček a pak „budíková“ kompozice) byly trochu zastíněny „narežírovanými“ diváckými protesty proti skladbě a samotnému dirigentovi večera.

Calix Bieto (režie) v minulé sezóně vytvořil v Semperoper inscenaci Schönbergova Mojžíše a Arona, jejíž recenzi jsme vám na naše portálu přinesli. Tentokrát mu byl svěřen neméně náročný úkol, jehož realizace ukázala jasné limity jeho umělecké tvorby a snad již jistou míru vyhořelosti a opotřebovanosti jeho postupů. Mischkeho libreto a Ligetiho původní partitura nabízí škálu možností, jak absurdní divadlo o zkáze lidstva pojmout; na místo osvědčené grotesky (uplatněné v řadě úspěšných mezinárodních inscenacích) Bieto nabízí téměř civilní jednání postav (podpořené málo vzrušivými kostýmy Ingo Krüglera). Nymfomanka Mescalina mnoho nepřekvapí jako starší dáma v obnošeném baloňáku, černý a bílý ministr se příliš neliší od prince a ten od svého šéfa rozvědky. Nekrotzar sice přichází na jeviště v teplácích silně poznamenaných stopami moči, ale i ten se nakonec „zcivilňuje“ převlekem do typizovaného pánského obleku. Centrem scénického řešení (Rebecca Ringst) je točitá rampa zaplňující většinu prostoru jeviště a nad ní zavěšený balón ve tvaru zeměkoule. Na balon jsou filmovým způsobem (video: Sarah Derendinger) promítány mj. detaily tváře a emocí protagonistů, jejich ústní dutiny, nechybí ovšem i pohledově méně libé výjevy pánského pozadí, ochlupeného ženského přirození (to se stává trochu nepochopitelně vstupním obrazem inscenace vůbec) či video-dotáčky připomínající neidentifikovatelné (lidské?) vnitřnosti, jejichž obrazy budily pohoršení u nemalé části drážďanského publika, které se během premiéry zvedalo a opouštělo divadelní sál. Jak rampa, tak „zeměkoule“ měly slušný potenciál něco ukázat a rozehrát, ten se však poměrně brzo ztratil. Nápadů postupně ubývalo, místo smíchu, satiry a úšklebku se spíše dostavil pocit nudy a hnusu. V klíčovém okamžiku zániku světa, který oznamuje sborový hlas (umístěný v publiku) biblickými slovy: „Consummatum est“ – se prakticky na jevišti nestane nic!

Vedení jednotlivých postav se režisérovi dařilo jen průměrně, protagonistům chyběla větší dávka jednoznačné charakterizace a specifické komiky spojené s jejich konáním; pokud ovšem za „vtipnou“ charakterizaci tvůrci nepovažují pomazání hladového prince nutellou (v inscenaci z důvodu ochrany autorské známky přejmenovanou na natello). Členové saského operního sboru svoji úlohu zvládli na výbornou, a to včetně jejich účinné, byť herecky omezené akce jako revoltujícího lidu Breughellandu i protestujících diváků Semperoper. Vynikající zvukový efekt práce sboru byl mj. dosažen i tím, že sbor byl umístěn na druhý balkon (Rang).

Markus Marquardt svým sytým barytonem přesvědčil v titulní roli Nekrotzara, výborně mu sekundoval jako Piet vom Fass Gerharda Siegela, u kterého můžeme litovat, že neměl větší prostor pro uplatnění svého pěveckého mistrovství. V dvojroli Venuše a šéfa tajné policie Gepopa se hlasově osvědčila Hila Baggio, i když herecky (podobně i jako jiné postavy v Bietově režii) se nemohla dostatečně rozvinout. Udivující a přesvědčivou kreaci předvedla se svým sytým hlasem i výrazově velmi silná Iris Vermillion v úloze Mescaliny. Trochu matný dojem zanechal Astradamors Frode Olsena. Jistý hlasový handicap objemově menšího hlasu kontratenoristy Christophera Ainslie (Princ Go-Go) režisér nejenže se nesnažil odstranit, naopak jej umocnil ve scéně hádky s jeho dvěma ministry, když ministry (Aaron Pegram a Matthias Henneberg), majitele sytých a zvučných hlasů, umístil před orchestr (přímo před diváky) a Prince Go-Go, sotva slyšitelného, nechal zpívat v zadní části jeviště. Spolehlivě zvládly svoje úlohy Katerina von Benningsen (Amanda) a Annelie Sophie Müller (Amando)  příjemnými, dobře se poslouchajícími hlasy. V drážďanské inscenaci není Amando zpodobňován jako kalhotková role, milenecký pár představují dvě sexuchtivé školačky zřejmě lesbického zaměření.

Uvidíme, jak si s náročným titulem Le Grand Macabre poradí v příštích měsících pražské Národního divadlo (a český divák!), které uvedení titulu již oznámilo. Při závěrečném hodnocení drážďanské inscenace je skutečně nutno vyzdvihnout velmi dobré hudební provedení (doplňme ještě, že se zpívalo v německém překladu), scénická složka za ním rozhodně pokulhávala.

György Sándor Ligeti – Le Grand Macabre, Semperoper Dresden, psáno z premiéry dne 3. 11. 2019, délka představení: 1 hodina, 43 minut (bez přestávky)

*) Alex Ross: Zbývá jen hluk: Naslouchání dvacátému století, vydal : Argo, Dokořán 2011