Georg Friedrich Händel napsal svůj 31. opus, operu Orlando pro King´s Theatre v Londýně a poprvé ji uvedl v roce 1733. Italské libreto opery bylo připraveno podle pastorále Sigismonda Capaces Orlando ovvero la gelosa pazzia (Orlando aneb šílenec ze žárlivosti) vycházející ze slavného eposu Ludovica Arista Orlando Furioso (Zuřivý Roland, v první verzi z roku 1516, definitivní verze z 30. let 16. století). Tento epos se stal významným zdrojem námětů pro mnohá hudebně-dramatická i výtvarná díla.
Jen v samotném případě G. W. Händela to nebyl jen Orlando, ale též jako pozdější díla – Ariodante a Alcina, která vznikla na základě jmenovaného eposu. Role rytíře Orlanda, který se zblázní, když nezíská svoji milovanou princeznu Angelicu, byla psána pro slavného italského kastráta Francesca Bernardiho, známějšího ovšem pod pseudonymem Senesino. První Angelica byla svěřena slavné sopranistce Anně Marie Stradě (o jejíž kvalitě zpěvu se dokonce nechvalně vyjadřuje Janáčkova a Čapkova Elina Makropulos !), rovněž tak role Dorindy byla psána pro soprán a role jejího milence, afrického prince Medora zpívala původně altistka Francesca Bertolli.
V dnešní době už je naprosto běžné, že role původně určené pro kastráty, jsou obsazeny countertenory. Tak tomu je i v nové produkci Theater an der Wien, kde role Orlanda a jeho soka v lásce jsou zpívány dvěma countertenory.
Nová produkce Theater an der Wien měla svoji premiéru 14. dubna 2019 a je dílem orchestrálního tělesa Il Giardino Armonico pod vedením Giovanniho Antoniniho a inscenačního týmu režiséra Clause Gutha. Koncept společné práce vychází důsledně z libreta a hudby, ale snaží se přiblížit Orlanda a další postavy jevištního příběhu jako naprosto současné postavy, které navzdory datu svého vzniku, vůbec nezestárly. Aristův Orlando furioso se odehrává kdesi na iberském poloostrově, Guth si vybírá pro děj svého přeneseného příběhu blíže neurčené prostředí jižní subtropické Ameriky (aspoň soudě i podle palem na scéně). I další původní reálie dostaly konkrétní obrys v 21. století – děj zamotaného čtyřúhelníku se odehrává v jednom několikapatrovém bytovém domě, který je hlavní dominantou jeviště. Na scéně se postupně objeví dům ze všech stran, včetně interiéru holobytu Orlanda a původní chaloupku pastýřky Dorindy nenásilně funkčně nahradí obytný přívěs, ze kterého Dorinda prodává občerstvení. Jednající postavy se točí neustále ve svých problémech s láskou, smutkem, žárlivostí, vzájemnou závislostí jednoho na druhém; vědí, že řešením by bylo dům opustit a začít jinde – ale podobně jako např. ve slavném Buñuelově filmu El ángel exterminador (Anděl zkázy, 1962) dům prostě nemohou opustit. Titulní Orlando je zpodobněn jako válečný veterán s těžkým břemenem minulých válečných let – je fyzicky zcela zdráv, může držet zbraň a znovu bojovat, ale není schopen se s novou realitou (bez válčení) vyrovnat a má problém komunikovat se svým okolím. Angelicu, kterou miluje, ničí svojí nesmyslnou žárlivostí až na hranici stalkingu, jeho láska není opětována – to vše mu způsobuje těžké depresivní stavy, sociální odcizení a zuřivou nekontrolovanost jeho chování. Angelica, i když si to nechce připustit, je k Orlandovi stále poutána citovou pupeční šňůrou z minulosti (podobenství s Mozartovou Donnou Annou k jejímu svůdci Donu Giovannimu ?) a v recenzované inscenaci její vztah s Medorem je ukazován spíše jako rozumová kalkulace než skutečně ryzí vztah. I Medoro cítí citovou vázanost k Dorindě, z chladnokrevné úvahy mu prostě Angelica vychází jako lepší partie. Důležitá postava příběhu, kouzelník Zoroastro žádná kouzla na Vídeňce nekoná, přichází, aby pomohl Orlandovi k návratu do normální reality, zasahuje do děje, a nastavuje hlavnímu hrdinovi zrcadlo. Inscenátoři se snažili povrchní dojem postavy, přicházející z jiného světa „vyspravit“ tím, že ukazují méně vkusným způsobem (např. projevy opilství, močení a říhání) i jeho nízké přirozené lidské vlastnosti. Barokní happyend také nečekejte: vztah Angelicy a Medora je téměř u konce, na konci zůstává i nevyléčený Orlando, který má ještě hodně před sebou.
Barokní inscenace mají v Theater an der Wien (ve scénické i koncertní verzi) vysokou oblibu a stejně vysoká je i jejich umělecká úroveň. Giovanni Antonini je jedním ze zakládajících členů Il Giardino Armonico. Postaral se o posluchačský zážitek mistrovské úrovně, má svůj originální styl, který rozvíjí, dokonale ctí dramatičnost partitury, její pestrost a dynamickou šíři – a tak se divák během tříhodinové produkce hudby nenudí ani na chvíli. Režisér Claus Guth je pravidelným spolupracovníkem staggionového Divadla na Vídeňce. Po jeho nezaměnitelné a dle mého názoru nadčasově originální koncepce tří Mozartových oper libretisty Da Ponteho na letním Salcburském festivalu (2006-2009) vytvořil např. ještě strhující jevištní podobu Händelova Messiahe či Monteverdiho Návrat Odyssea do vlasti v TAW. Další úkoly, se kterými se v poslední době potkal, nesklidily již tak jednoznačný ohlas, a tak je potěšující právě sledovat v této produkci (snad?) jeho návrat na výsluní, při kterém mu byl po boku scénograf Christian Schmidt (též se podílel na salcburské trilogii), Bernd Purkrabek (světelná režie) a Roland Horvath (rocafilm – video), který prostřednictvím filmových dotáček vkusně, zručně a přitom emotivně divákům pomohl dotvořit vnitřní Orlandův svět). Jejich velkorysá koncepce není postavená na hlavu, je poutavá, literární předlohu zajímavým způsobem prohlubuje, aby přímo promlouvala k dnešnímu divákovi.
Francouzský countertenor Christophe Dumaux patří k hrstce špičkových interpretů svého hlasového oboru; v současné době se dle mého soudu nalézá na vrcholu svého interpretačního mistrovství, jeho hlas zní příjemně a stejně zvučně ve všech polohách, dobrá technika mu umožňuje přesvědčivě naplnit lyrická arióza jeho partu i místa plná vášnivosti, naplněná rozbouřenou rychlou koloraturou. I jeho herecké podání náročné role bere dech a mohlo by být vzorem i pro ostřílené činoherní umělce. Za podpory neuvěřitelné fyzické kondice Dumaux běhá, skáče, teskní, zpívá obtížné koloratury a vy mu přitom věříte, že je to duševně nemocný, vyšinutý člověk, který patří na psychiatrii.
Druhý countertenor večera, Ital Raffaele Pe zaujal příjemným zevnějškem, dobře vedeným hlasem, ale nijak osobité barvy trochu ostřejšího témbru. Angelica Anny Prochasky ukázala velkou lekci zdobného zpěvu, vždy s patřičným výrazem. Giulia Semenzato jako tesknící a rozmařilá Dorinda již úspěšně zpívala v Theater an der Wien postavu Michala v Händelově Saulovi. Novou roli obdařila jiskrou, vtipem a hezky vedeným zvonivým hlasem. Na Vídeňce velmi populární Florian Boesch jako kouzelník Zaroastro spíše zaujal ve vážnějších polohách svého basového partu.
G. F. Händel – Orlando, Theater an der Wien 26.4.2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.