Neexistuje mnoho operních titulů, ve kterých vystupuje sám velký Wolfgang Amadeus Mozart. Trochu zasvěceného operního milovníka možná napadne určitě kompozice Rimského-Korsakova Mozart a Salieri (1897) vytvořená podle stejnojmenné Puškinovy povídky, kterou naposledy (v r. 2015) uvedlo i Divadlo Josefa Kajetána v Plzni – spolu ještě s dalším titulem Un segreto d’importanza, ovvero La faticosa vecchiaia di Wolfgang Amadeus Mozart (1992, uváděno s českým názvem Významné tajemství) italského skladatele Sergia Rendine.
Národní divadlo v Praze zvolilo pro komponovaný operní večer věnovaný Mozartovu géniu jinou kombinaci. Hudební minimalista Michael Nyman napsal svou půlhodinovou minioperu Dopisy, hádanky a příkazy (Letters, Riddles and Writs) v roce 1991 původně pro televizní projekt BBC s názvem Not Mozart, který byl věnován 200. výročí Mozartovy smrti. A v roce 2013 americký skladatel Steven Stucky přichází se svojí operou Classical Style (Klasika). Jestliže v Nymanově případě se pro jeho libretistu Jeremy Newsona staly inspiračním zdrojem dopisy otce Leopolda synovi a také hádanky psané rukou skladatele pro karneval 1786, tak v druhém případě základem libreta není povídka, činoherní titul či film (jak v dnešní době bývá zvykem), ale uznávaná obsáhlá kniha amerického pianisty a muzikologa Charlese Rosena The Classical Style (Klasický styl – či Klasika), která zasvěceně pojednává o hudbě tří velikánů klasicismu – W. A. Mozarta, Josepha Haydna a Ludwiga van Beethovena.
Nymanův „Mozart“ zaujme především instrumentací, zručně rozvíjející motivy z Mozartových děl (např. Kouzelná flétna, Don Giovanni), jako divadlo se vším všudy však upoutá především Klasika Stevena Stuckyho, který ve své grotesce posílá trojici zneuznaných velikánů z hudebního nebe zpět mezi živé, aby se osobně přesvědčili, jak to s jejich nehynoucí slávou dnes doopravdy je. Rafinovaně napsaný komický příběh rozesměje a nadchne i vtipným hudebním zpracováním motivů děl Mozarta, Beethovena, Haydna, Schumanna a třeba i Richarda Strausse a Richarda Wagnera. Zvláštností obou partitur také je, že role Mozarta je psána jako kalhotková role pro sopranistku, což se ukázalo být správným rozhodnutím obou skladatelů.
Nutno hned na počátku hodnocení zdůraznit, že Národnímu divadlu Praha se mozartovský výlet mimořádně povedl. Má na tom podíl jednak chytrý dramaturgický výběr a i volba inscenačního týmu. Převážně filmová režisérka Alice Nellis již potřetí prokázala, jak mimořádný smysl pro jevištní poetiku operního divadla má. Spolu s výtvarníkem scény Matějem Cibulkou, výtvarnicí kostýmů Kateřinou Štefkovou za pomoci projekční spolupráce Michala Mocňáka a Matěje Pospíšila připravila inscenaci, která bezesporu zaujme skalní mozartovské příznivce a i ty, kteří svůj vztah k opernímu žánru teprve hledají. Jestliže v první části večera přitáhne diváky poutavou poetikou příběhu a zvolenými výtvarnými prostředky, Stuckyho titul jí dává velké příležitosti pro rozehrání gagů, nadsázky a parodie, a to při pečlivém vykreslení figur a soustředěném vedení všech účinkujících – kterou beze zbytku využívá.
Mozartovský večer nastudoval s Orchestrem ND Praha dirigent David Švec, který se zdárně vyrovnal s rozdílnou hudební řečí obou titulů. V obou titulech v roli Mozarta vystoupila herecky nesmírně tvárná Alžběta Poláčková, která i pěvecky (přes menší znělost) zapůsobila. V neobvyklé herecko-pěvecké kreaci zaujme určitě Lucie Hájková v Stuckyho díle v trojroli Dominanty, Donny Anny a muzikoložky, jejíž výkon patří určitě k těm nejzářivějším. Pěvkyně, která v „klasickém“ repertoáru nemá mnoho příležitostí pro uplatnění svého komického talentu, předvedla vytříbenou hereckou kreaci, která současně splnila i náročná kritéria operního zpěvu. Zahanbit se nenechal svými ojedinělými výstupy ani herecky i pěvecký dokonalý Josef Moravec jako šílený muzikolog Henry Snibblesworth a Barman. Jiří Hájek se ukázal v dobrém světle v nesnadné dvojroli Charlese Rosea a Tristanovského akordu, přestože jisté pasáže jeho partu (např. citující Wotana z Wagnerovy Valkýry) byly za hranicí jeho vokálních možností. Basista Daniel Klánský si vychutnal pěvecky i herecky trojroli Tónika, Dona Giovanniho a Posluchače. Půvabná Veronika Hajnová upoutala jako Subdominanta a Posluchačka, majitelka krásného mezzosopránu Michaela Zajmi oslovila diváky především pěkným hlasovým materiálem jako Služka (Dopisy, hádanky a příkazy) a v menší roli Schumanna v Klasice. Zvučný basista Pavel Švingr se po úvodním sluhovi v „Hádankách“ lépe uplatnil v Stuckyho grotesce. Zasloužilo by si vyjmenovat na tomto místě i další sólisty večera, ale pěvecký ansámbl Opery Národního divadla Praha byl v recenzovaný večer tak vzácně vyrovnaný – že si poklonu zaslouží opravdu všichni a my diváci – si přejme, abychom takto profesionálně odvedené divadlo zažívali v Opeře ND každý večer!
Michal Nyman – Dopisy, hádanky a příkazy
Steven Stucky – Klasika
ND Praha, Stavovské divadlo – 25. dubna 2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.