Asi málokterý ze čtenářů našeho portálu zná nějakého švýcarského hudebního skladatele a tím spíše Othmara Schoecka (1886-1957). Schoeck studoval nejdříve na Curyšské konzervatoři a v letech 1907–1908 pak soukromě u Maxe Regera v Lipsku. Po návratu do Curychu začal komponovat, nejprve pro mužské sbory (např. Elegie, Geselen aj.), později i pro orchestr (zejména pro symfoniky v Sankt Gallenu, které vedl). Na rozdíl od svých slavnějších současníků, např. Albana Berga či Arnolda Schönberga, velké zastánce atonality, vždy klad důraz na klasickou melodii a stal se jistým skladatelským solitérem své doby. Složil řadu orchestrálních děl, zanechal po sobě velký písňový odkaz a zkomponoval také pět oper (Don Ranudo de Colibrados, Venus, Penthesilea, Massimilla Doni a Das Schloss Dürande (Zámek Dürande). Z uvedeného výčtu hudebně dramatických děl jediná Penthesilea odolala času a hraje se pro svoje mimořádné hudební kvality a pro ojedinělost své formy dodnes – i když jen sporadicky; tato 80 minutová skladba nachází uplatnění především u náročnějšího publika německy mluvících proveniencí. Libreto Penthesiley (připravené skladatelem a jeho spolupracovníkem Léonem Oswaldem) vzniklo na základě slavné stejnojmenné truchlohry Henricha von Kleista a opera měla svoji světovou premiéru v drážďanské Staatsoper v roce 1927. Svojí originalitou a vrcholnou koncentrací dramatu ji lze srovnávat (nejen do délky) se slavnějšími předlohami Salome nebo Elektra skladatele Richarda Strausse.
O čem je Penthesilea
Kleistova truchlohra Penthesilea z roku 1808 pojednává o kmenu bojovných žen, Amazonek, které bojují v době Trojské války proti oběma znepřáteleným stranám (Řekům i Trojanům); dobývají muže při ozbrojených nájezdech, aby je použili pro plození nových válečníků; po aktu plození jsou válečníci zpátky propuštěni na svobodu, mužské potomstvo je zabito, pouze dívky zůstávají naživu a stávají se novými válečníky. Jejich královna Penthesilea usiluje o dobytí bájného neporazitelného Achilla, po těžkém boji se však ona sama stává jeho kořistí a padá do mdlob. Věrná souputnice Penthesiley Prothoe požádá Achilla, aby on předstíral, že je tím poraženým, aby zachránil hanbu královniny porážky. Královně se vrátí vědomí a je svým novým „zajatcem“ okouzlena; Achilles a Penthesilea se do sebe vášnivě zamilují, když však P. zjistí, že nikoliv on, ale ona byla v boji přemožena, probudí se v ní nezvladatelná nenávist k tomuto muži. Achilles vyzývá k novému souboji, ke kterému přistoupí s otevřeným srdcem a bezmeznou naivitou, neboť Penthesileu hluboce miluje. Královna Amazonek ve své zvířecí divokosti a šílenosti, posedlá nenávistí svého milence zabije a spolu se svými psy jej roztrhá na kusy. Když pak procitne z krvelačné extáze, zděsí se svého hrůzostrašného činu a volí dobrovolnou smrt.
S divácky nesmírně atraktivním tématem Penthesiley se snažilo v minulosti vyrovnat několik skladatelů, např. Karl Goldmark ( Ouverture Penthesilea, Op. 31), Hugo Wolf se svojí symfonickou poémou stejného jména – a také neprávem opomíjený český skladatel Vincenc Maixner (1888-1946) se svojí tříaktovou operou Penthesilea (1902), která bohužel nikdy nebyla kompletně provedena, jen několikrát při ojedinělých příležitostech – v ukázkách vybraných scén. Naštěstí hudební nakladatelství Supraphon natočilo na LP alespoň výběr scén z opery (1973) se Symfonickým orchestrem Hlavního města Prahy, s dirigentem Eduardem Fischerem a s českými pěvci Alenou Míkovou, Jiřím Zahradníčkem a Ivanou Mixovou v hlavních rolích. Snímek lze občas ještě zahlédnout v některých antikvariátech (dosud nebyl oficiálně zdigitalizován pro CD).
Schoeckova hudba a libreto
Jak již bylo řečeno, Schoeck nebyl zastáncem moderny, ani neskládal dvanáctitónovou metodou a sám sebe považoval za pozdního romantika. Přesto jeho třetí operní partitura obsahuje nezvyklou obsazenost některými nástroji, které produkují jedinečný zvukový efekt. Zařadil např. do orchestru 10 různých klarinetů, 2 klavíry, silně obsazené perkuse a pouze čtyři (! ) sólové housle. Pěvecké úkoly díla jsou extrémně náročné, pěvci musí nejen občas zápasit s mohutným orchestrem, ale také zvládnout vypjaté mluvené (!) dialogy – pro které operní pěvci nebývají školeni. Proto občas divadelní produkce volí dvojí obsazení (činoherní a operní) pro jednu a tutéž postavu; to však nebyl případ Lince. Původní dramatická Kleistova předloha byla libretisty zkrácena zhruba o 2/3, zpěvní a orchestrální čísla se hrají převážně beze změny, mluvené dialogy se většinou upravují proti originálnímu libretu.
Penthesilea v Linci
Hudební divadlo v Linci (Musiktheater Linz) uvedlo na počátku března 2019 v Rakousku vůbec poprvé (!) scénické provedení Schoeckova hudebního dramatu. Ojedinělé uvedení na salcburském festivalu v r. 1982 s fenomenální Helgou Dernesch a G. Albrechtem za dirigentským pultem bylo hráno jen v koncertní verzi. Dílo hudebně nastudoval mladý dirigent Leslie Suganandarajah (pocházející ze Srí Lanky, vystudovaný v Německu) a ukázal navzdory svému mládí velkou šíři svého talentu, neobyčejnou schopnost mistrovsky zvládnout nelehkou partituru a i spolehlivě vést pěvce, ke kterým byl po celou dobu otočen zády, jak o tom bude ještě dále řeč. Vždy dobře hrající Bruckner Orchestr Linz se pod jeho taktovkou v působivé dynamické šíři a ve velkém spektru hudebních nálad a odstínů a v souladu se zvoleným civilním scénickým konceptem produkce šetřil s forte a spíše kladl důraz na rozhrání nuancí Schoeckovy partitury. Hráči zmíněných „specialit“ (klarinety, klavíry, sólové housle apod.) odehráli své party bravurně.
Vedle příkladného hudebního nastudování byla mimořádná pozornost věnována též volbě inscenačního týmu, který dílo pro jeviště připravil. Německý režisér Peter Konwitschny má za sebou desítky úspěšných i velmi kontroverzních operních představení po celé Evropě a v poslední době též pravidelně spolupracuje s SND Bratislava. Jeho linecká produkce vznikla ve spolupráci s bonnskou operou. Hned při usednutí do hlediště opticky i akusticky skvělého sálu nového Musiktheateru Linz vás zaujme netradiční uspořádání hracího prostoru. Většina diváků sedí na svých místech v hledišti, ovšem před nimi není orchestřiště, ale jasně vyznačený světlý hrací prostor ve tvaru čtverce, který je po stranách uzavřen několika řadami dalších posluchačů (mezi které jsou „vmícháni“ sboristé Landestheater Linz) a vyvýšeným orchestřištěm, které dominuje v zadní části scény. Ocitáme se jako by v boxerském ringu či v klasické formě antického divadla. Na improvizovaném jevišti si Konwitschny vystačí celkem bez rekvizit, jen s pravými růžemi a revolverem a s dvěma koncertními křídly (na kolečkách), na které orchestrální hráči hrají nejen svůj hudební part, ale aktivně se zapojují (se svými objemnými nástroji) přímo do dění na jevišti. Konwitschny inscenuje Penthesileu až příliš minimalisticky, na scéně převládá bílá a černá, hrdelní konflikt Penthesiley a Achilla pojímá spíše jako domácí roztržku, při které jedné straně v afektu „rupnou nervy“ a sáhne po smrtící zbrani. Vedle obnažení charakterů a vztahu dvou hlavních hrdinů (které posléze za tímto účelem vysvlékne do spodního prádla) věnuje hodně pozornosti rozkrytí jejich okolí, které utváří jejich hodnotové postoje a z kterého se oba neúspěšně snaží vymanit. Amazonky Prothoe a Meroe vystupují a komentují děj především ze strany boxerského ringu, důležitou roli má Velekněžka bohyně Diany, která ve svém (převážně mluveném partu, umístěna mezi diváky ve zvýšeném přízemí) dává poznat, že tím, kdo stanovuje pravidla a standardy, není u Amazonek vůbec královna. Konwitschneho Penthesila na rozdíl od Kleistovy předlohy končí svůj život zastřelením ihned po zabití Achilla. Velký monolog prozření a uzavření její životní pouti již pěvkyně provede s notami v ruce, v koncertních šatech, zcela odcizená postavě, kterou předtím scénicky vytvářela.
Celý příběh rámuje nevšední světelná režie Johannese Leiackera (též scénografa a kostyméra inscenace), která možná až příliš často střídá světlo a tmu v ringu i v hledišti, což může vést k divákově roztříštěnému vnímání dramatu. Minimalistické postupy Konwitschneho nového diváka možná silně zaujmou, poučený divák je konfrontován jen jinou variantou režisérova osvědčeného schématu a třeba zahraničnímu divákovi (tak neovládajícímu němčinu) režie mnoho nepomůže v orientaci ve spletitém a dějovými zvraty silně koncetrovaném sujetu.
Mezzosopranistka Dshamilja Kaiser splnila všechny nesnadné požadavky na hlavní roli královny Amazonek, její hlas má potřebnou sílu, vytrvalost, nosnost a patřičný výraz. V mluvené části svého partu projevila výbornou znělost, v závěru i přes svůj velký hlasový orgán udivila krásným mezza voce a piany. Žádná velká pěvkyně nemůže však být prvotřídní interpretkou Penthesiley, pokud současně není výraznou osobností – Kaiser naplnila i tuto stránku své postavy. Jen po matné kreaci Kurwenala v nedávné inscenaci Tristan a Isolda se barytonista Martin Achrainer předvedl ve velmi dobrém světle, zaujal zaníceným hereckým podáním i zvučností svého hlasu, který ne úplně optimálně zvládal v hluboké poloze (partie je vhodnější pro basbaryton). Představitelky Amazonek Julia Borchert (Prothoe), Katherine Lerner (Meroe) či Vaida Raginskyté (Velekněžka) obstály velmi dobře, stejně tak jako muži z Achillova tábora : Matthäus Schmidlechner (Diomedes) a Domen Fajfar (Hauptmann).
Potěšujícím faktem bylo, že Schoeckova Penthesila, dílo interpretačně i posluchačsky nesmírně náročné, dílo, které vyžaduje od vnímavého diváka alespoň minimální přípravu ve formě studia literárních zdrojů, naplnilo o sledované repríze všechna místa téměř vyprodaného Musiktheater Linz.
Othmar Schoeck: Penthesilea, Musiktheater Linz – 21.dubna 2019, délka představení 80 minut
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.