Surrealismus Arabelle nesluší

Jestliže Ariadna na Naxu byla třetí společnou prací Richarda Strausse a Hugo von Hofmannsthala, tak rozkošná Arabella byla jejich posledním tvůrčím počinem; jejich spolupráce byla uzavřena smrtí libretisty a pro další kompozice si musel skladatel najít nové spolupracovníky. Po dnes velmi sporadicky uváděné Egyptské Heleně (mimo jiné z důvodů extrémních nároků na hlavní dva pěvecké představitele) toužil Strauss složit „jednoaktovou“ jednoduchou operu „na způsob Růžového kavalíra“. Hofmannsthal takovou látku našel (i když to nebyla zrovna jednoaktovka) – inspiraci našel ve své novele Lucidor, postavy k nenapsané komedii z r. 1910. Vedle toho použil rovněž prvků z návrhu své veselohry Fiakrista jako hrabě (kolem roku 1925). Spojení obou předloh vytvořilo základ pro veselou operu „Arabellu“. O čem ve stručnosti pojednává operetní příběh Arabelly ?

Děj se odehrává ve Vídni kolem roku 1860 – zchudlý hrabě Waldner je vášnivý a hlavně zadlužený hráč. Bydlí se se svou ženou Adelaide a dvěma dcerami Arabellou a Zdenkou v dobře umístěném hotelu, kde se snaží udržet zdánlivý dojem bohatství. Snaží se také najít dobrou partii pro svoji starší dceru Arabellu. Vzhledem k tomu, že nemá dostatek peněz na nákladný společenský život dvou dcer, jeho mladší dcera vyrůstá převlečená do pánského oblečení jako chlapec Zdenko. Waldnerova manželka Adelaide svěří svůj osud do rukou kartářky, která předpoví Arabelle bohatého ženicha, ovšem s tím, že druhá dcera toto spojení ohrozí. Krásná Arabella má mnoho nápadníků (Mattea, Elemera, Dominika ad.), ale odmítá jejich návrhy k sňatku a stále čeká na toho pravého. Její sestra Zdenka tajně miluje Arabellina ctitele Mattea, s kterým jí pojí silné přátelské city, ale nemůže před ním projevit svoji pravou totožnost. Hrabě Waldner poslal obrázek své dcery Arabelle svému bývalému plukovnímu kamarádovi Mandrykovi v naději, že se starý muž zamiluje do obrazu a požádá o ruku Arabelly. Mandryka však již zemřel a obrázek se dostane do rukou jeho synovce Mandryky ml., který se do obrázku Arabelly zamiluje – přijíždí do Vídně, nabízí Waldnerovi peníze a žádá o ruku jeho dcery Arabelly. Když se Mandryka setká s Arabellou (v 2. aktu) na plese fiakristů, zcela propadne jejímu kouzlu a ona také plně opětuje jeho cit – cítí, že Mandryka je ten pravý. Na plese se loučí se svými bývalými ctiteli, kteří s velkou nevolí ztrácí naději, že Arabella se nestane jejich vyvolenou. Zvláště žárlivou scénu předvede Matteo a aby ji Zdenko uklidnil, nabídne mu klíč od Arabellina pokoje. Mandryka, který zaslechne tento rozhovor, se cítí zrazen. Nemůže snést svoji zlost a hluboké zklamání – plný běsu doprovází hraběte Waldnera a jeho manželku do hotelu. Mezitím (v 3.aktu) se Zdenka odevzdá v přítmí hotelového pokoje Matteovi, aniž tento tuší, že se právě nepomiloval s Arabellou. Arabella se vrací z plesu do hotelu a nerozumí násilnickému chování Mattea a ani jeho intimním narážkám. Když vstoupí oba rodiče, situace se ještě eskaluje. Mandryka Arabellu těžce urazí a náhle se objeví Zdenka v ženských šatech a celá milostná avantýra se osvětlí. Přestože všichni jsou otřeseni jak Mandryka Arabella potupil, Arabella mu dokáže odpustit. Na konci opery mu přináší mu po chvíli sklenici čisté vody – jako symbol „spláchnutí všeho zlého“ se slovy „To bylo velmi dobré, Mandryko, že jste ještě neodejel“.

Premiéra Arabelly se konala v roce 1933 v Drážďanech, od dirigentského pultu provedení řídil blízký Straussův spolupracovník Clemens Krauss, Arabellu vytvořila silou svého charismatického projevu Viorica Ursuleac a prvním Mandrykou byl český basbarytonista Bedřich Plaške (Friedrich Plaschke). Arabella je běžným repertoárovým kusem v německy mluvících oblastech, mezi její slavné představitelky patří vedle již zmíněné Vioricy Ursuleac např. Maria Reining, za nepřekonatelnou se považuje kreace Švýcarky Lisy della Casa, operní film zachytil pozoruhodný výkon hlasově ideální Gunduly Janowitz a v posledních 20 letech v této roli kralovala na světových jevištích Karita Mattila, Renée Fleming či nejnověji Anja Harteros. Na českých scénách jsme byli svědkem milostného vzplanutí Arabelly v pražském Národním divadle v roce 1972 (s Marcelou Machotkovou v titulní roli, Mandryka zpíval René Tuček), pak v r. 1979 v DJKT Plzeň s Helenou Buldrovou (Arabella) a Mandrykou Viléma Míška. Naposledy se tento straussovský titul objevil v repertoáru Státního divadle v Ostravě, a to v r. 1992 Evou Dřízgovou a Vojtěchem Kupkou v hlavních rolích – tím chudý výčet českých provedení po r. 1945 bohužel končí.

Lisa della Casa jako Arabella

Současná inscenace v Semperově opeře v Drážďanech mělo svoji premiéru 7. listopadu 2014 – jedná se o převzatou produkci Salzburského velikonočního festivalu (2014), kde dílo se Staatskapelle Dresden tehdy nastudoval dirigent Christian Thielemann, roli Arabelly zpívala Renée Fleming a vedle dalších účinkujících se v roli její matky Adelaidy objevila naše Gabriela Beňačková. Z premiérového představení se Salzburgu existuje i DVD.

Aktuální sérii představení v prosinci 2018 řídil velmi zkušenou rukou izraelský dirigent Asher Fisch, který má velkou zkušenost se Straussem i Staatskapelle Dresden. S orchestrem předvedl mistrně zvládnutou intepretaci partitury. Jak už jsem mnohokrát poznamenal – v Drážďanech prostě Wagnera a Strausse umí hrát výtečně!

Na rozdíl od časového určení původního příběhu (kolem roku 1860) nás inscenace režisérky Florentiny Klepper nás zavádí do novějšího období (cca posun 40 let) – do do velmi realisticky vytvořeného prostředí ošuntělého vídeňského hotelu (scéna: Martina Segna), který už má období své slávy už dávno za sebou. Funkční a opticky příjemně působící kostýmy Anny Sofie Tuman nám spolehlivě pomáhají dotvářet atmosféru doby počátku 20. století. Přirozeně realisticky vedená režie operetního příběhu končí v okamžiku zdánlivého „happy endu“ 2. aktu, kdy Arabella zazpívá svůj krátký monolog „Und du wirst mein Gebieter sein“ (A ty budeš můj pán). Idyla úplného souznění mezi oběma partnery je jako by završena – ale zároveň se hned rozpadá. Konflikt, který podle libreta nastává (předání klíče od Arabelliny ložnice), je již situován do surrealistický působících obrazů. Realismus se jeviště vrací až před samotným závěrem 3. aktu. Režisérka vysvětluje tento scénický obrat (v programu k inscenaci) počátkem období psychoanalýzy lidského nitra, změnami ve společnosti v období, do kterého příběh posouvá – což je z inscenace čitelné, nicméně celkové vyznění operetně laděného příběhu to nijak zásadně neposouvá.

Vedle výkonu orchestru závisí úspěšnost uvedení titulu Arabelly na kvalitě hlavní interpretky. Tou byla finská sopranistka Camilla Nylund, která již léta žije v Německu a je především se světem straussovských a wagnerovských hrdinek pevně spjata. Její projev je neobyčejně niterně působivý, má půvab, grácii a eleganci, která k této roli patří. Pěvecky jí role nečiní problémy – zvládá vyložené lyricky položené pasáže i dramatičtější části svého party. Nejvíce se jí daří ve velkých lyrických plochách, konverzační styl už nezní vždy úplně příjemně. I díky svému charismatickému projevu byla ozdobou představení. Po odřeknutí Genie Kühmeier roli Zdenky převzala mladičká Katharina Konradi a plným právem si zasloužila závěrečné ovace diváků za svůj plnokrevný pěvecký a herecký výkon. Role Mandryky byla svěřena též ostřílenému pěvci německého repertoáru – Bo Skovhusovi, který roli naplnil pěknými pevnými dobře znějícími tóny, jeho dokonalé interpretaci by slušelo ještě výraznější herecké podání této role. Mezinárodně ceněná členka drážďanského souboru Christa Mayer přesvědčila jako Adelaide. Přes ohlášenou indispozici se Thomas Blondelle velmi dobře zhostil role Mattea. V krátké, ale pěvecky obtížné roli Fiakrmilli se objevila jedna z velkých evropských koloraturních celebrit – Olga Pudova. Kurt Rydl (jako hrabě Waldner) zachránil představení, když zaskočil za onemocnělého Martina Winklera – Rydl už má nejlepší dny své basové kariéry dávno za sebou, nicméně jeho výkon lze stále označit za úctyhodný.

Richard Strauss : Arabella, Semperoper Dresden 14. listopadu 2018, délka představení : 2 hodiny 45 minut