Thielemannův triumf - nová inscenace Ariadny na Naxu v Semperoper

Ariadna na Naxu byla třetím společným projektem skladatele Richarda Strausse a libretisty Hugo von Hofmannnsthala (po Elektře a Růžovém kavalírovi). Měla to být původně kompozice pro příležitostné provozování, kterou se chtěli (oba) zejména zavděčit velkému německému režisérovi Maxovi Reinhardtovi za jeho mimořádný režijní vklad do drážďanské inscenace Růžového kavalíra. Dílo mělo oprášit starou barokní francouzskou formu comédie-ballet a protože Hofmannstahl měl rád Moliéra, volba padla na jeho hru Sedlák šlechticem. Francouzská komedie s fraškovitými rysy měla být doplněna vážným námětem – příběhem antické Ariadny (která se již předtím i potom stala inspirací mnoha operních děl). V první verzi díla z roku 1912 Ariadna na Naxu představovala vysoce náročné (čtyřhodinové) divadlo, složené z činoherního a operního představení v jednom večeru, které kladlo mimořádné nároky i na vnímání samotných diváků. Z původního záměru hrát dílo v Německém divadle v Berlíně sešlo, a tak se premiéra uskutečnila ve Stuttgartu 25. října 1912. Skladatel si do titulních ženských rolí přál Emu Destinnovou jako Ariadne (byla jeho první berlínskou Salome) a Friedu Hempel jako Zerbinettu. Bohužel kvůli termínovým kolizím k tomu obsazení nedošlo, a tak se Ariadny musela ujmout jiná slavná Češka (aspoň původem) Maria Jeritza (narozená jako Marie Jedličková) a Zerbinettu zpívala s velkým úspěchem Margarethe Siems (předtím zpívala velmi různorodý repertoár např. i Aidu!). Složitá forma díla se ukázala být pro diváka málo zajímavá, zdlouhavá a nudná a spojení činoherního divadla s operou se ukázalo být děsivě neatraktivním. A tak po čtyřech letech se umělecký tým Strausse a Hofmannstahla znovu k předloze vrátil, činoherní část zcela vypustil, dílo dostalo novou, asi čtyřiceti minutovou předehru, odehrávající se v domě bohatého vídeňského šlechtice, líčící přípravy na vlastní operu. Do předehry přistoupila nová významná postava Skladatele (jako kalhotková role pro mezzosoprán), který přichází do domu s operní partiturou, která má být poprvé provedena. Z původní činohry v předehře „zůstala“ postava Majordoma, který přednáší účinkujícím divadelního kusu záměry a nařízení svého pána, mimo jiné i tak zásadní, že se se bude hrát tragický příběh Ariadny s veselou komedií o záletné Zerbinettě současně (!). Rozsáhlé změny poznamenaly i hudební kompozici, mj. byla snížena tónina Zerbinettiny obtížné árie „Grossmächtige Prinzessin“ o celý jeden tón do D-dur. Premiéra nové verze se konala v roce 1916 a vedle již osvědčené Marie Jeritzy se v ní nově náležitě uplatnily také mladá Lotte Lehmann jako Skladatel (Komponista) a Selma Kurz jako Zerbinetta. Nová forma díla už natolik strhla svojí originální podobou, že se natrvalo stala nad očekávání Richarda Strausse záležitostí běžného divadelního repertoáru. Čas od času se přihodí, že operní divadlo uvede (v upraveném znění) i původní verzi, jak tomu bylo např. u příležitosti stoletého jubilea první premiéry – v Salzburgu 2012 (tehdy s Jonasem Kaufmannem jako Bacchem, Emily Magee jako Ariadnou a Elenou Moșuc jako Zerbinettou, Ale tato urverze je určena spíše pro opravdové znalce a méně ne pro běžného divadelního návštěvníka.

Drážďanská opera, která bedlivě střeží, svědomitě udržuje a rozvíjí umělecký odkaz Richarda Strausse, má na repertoáru velkou část Straussových děl, se po nedávné derniéře starší inscenace Ariadny rozhodla pro nové nastudování tohoto titulu. Hudebně dílo velmi pečlivě připravil Generalmusikdirektor souboru Semperovy opery Christian Thielemann, který představuje, co se týká interpretace německé hudby (zejména děl Richarda Wagnera a Richarda Strausse) absolutní vrchol – a to bylo znát i o druhé prosincové sobotě letošního roku. Hudební přípravě komorní opery byla věnována mimořádná pozornost. Thielemann občas zvolil méně obvyklá tempa, zdůraznil pasáže, na které jiní dirigenti zas takový důraz nekladou. Jeho pověstný pedantismus se projevil nejen v bezchybném vedení a hraní orchestru, ale v i příkladné deklamaci (a výslovnosti německého textu) u všech účinkujících. Thielemann v Drážďanech mnoho nediriguje, ale o to více času věnuje perfektnímu nastudování „svých“ vystoupení s orchestrem i všemi (!) sólisty. I samotná představitelka Zerbinetty Rakušanka Daniela Fally, která má za sebou již několik desítek vystoupení v této roli – si musela vyslechnout během zkoušek kritické připomínky hudebního šéfa Semperovy opery a opravovat svoji výslovnost. Výsledný hudební zážitek nové produkce byl doslova omračující, výkon orchestru Staatskapelle Dresden a dirigenta lze jen stěží překonat.

Krassimira Stoyanova jako Ariadne © Jochen Quast

O poznání nižší stupeň nadšení u diváků shledala nová inscenace režiséra Davida Hermanna. Hermann už své rozporuplné koncepci Janáčkovy Věci Makropulos v roce 2016 v Deutsche Oper Berlín ukázal znatelné limity svého talentu a bohužel zásadní posun nepřinesl ani jeho pokus vyrovnat se na jevišti se ztvárněním komediálního a vážného tématu Ariadny na Naxu. Majordomův pokyn, že oba kusy se budou hrát současně tj. slovy německého libreta „gleichzeitig“, uchopil jako geometrické rozdělení jeviště na levou a pravou část, zobrazující rozdílné světy Zerbinetty a Ariadny. Přebíhání postav z jednoho kusu do druhého má občas nápaditost, ale většinou působí křečovitě a mechanicky. Jeho postava Ariadny spíše připomíná svým pojetím jinou Straussovu postavu, Elektru, se kterou má společné téma smrti, což je inscenaci vizuálně akcentováno: Ariadna se zdržuje v hrobce, kde Najáda, Dryáda a Echo (stylizované do role služek) myjí její budoucí rakev. Komedianti ze Zerbinettiny kejklířské skupiny v kašírovaných rokokových kulisách představují harlekýny, hrabata, sluhy apod., kteří se v zahradě ucházejí o přízeň krásné hříšnice. Příchod Baccha je rámován málo inspirativním tanečním výstupem kouzelnice Kirké (zde Circé), která ve vepře tentokrát nepromění Odysseovy námořníky, ale Zerbinettiny ctitele. Proměna Ariadny v okamžiku setkání s bohem není doprovázena žádným výraznějším scénickým efektem a zůstává pro diváka nepříliš zřetelná. Uvedení skupiny VIP hostů, pro které je celý ten spektákl určen – do inscenace včetně jejich strojené konzumace jídla a pití ve foyeru divadla o přestávce, se ukázalo jako debakl vkusu.

Scénicky se relativně nejlépe vydařila předehra, dobře rozehrávající zákulisí přípravy divadelního kusu – s lesbickou postavou Skladatele (Skladatelky?), která se zamiluje do Zerbinetty a následuje ji (jevištně dosti neobratným způsobem) i do opery v druhé části večera.

Opera se jmenuje Ariadna na Naxu, a tak na prvním místě chci zmínit velké pěvecké a vůbec umělecké mistrovství pěvecky oslňující Krassimiry Stoyanové, která svým středně velkým, výtečně se nesoucím hlasem naplnila náročnou roli vrchovatě. Role Ariadny bývala ještě do 60., 70. let minulého století svěřována těm lyrickým sopránům, které byly schopny překonat straussovský orchestr a dobře mohly uplatnit svůj smysl pro niternost postavy (např. Lisa della Casa, Gundula Janowitz, Anna Tomowa-Sintow či Elisabeth Schwarzkopf-ta jen na gramofonové nahrávce). S nástupem amerických pěvkyň velkých hlasů i tělesných proporcí začala být tato mýtická role doménou dramatických sopránů (Jessye Norman, Deborah Voigt, Luany de Vol či Christine Goerke), přestože partie s tímto záměrem nebyla komponována. Obsazení Krassimiry Stoyanové v tomto ohledu představuje téměř ideální obsazení role. Již zmíněná Daniela Fally v roli Zerbinetty v roli zúročila svoji zkušenost, vytříbenou techniku, měkkost svého projevu, ale k ideálnímu tvaru jí přesto něco chybělo. Mezzosopranistka Daniela Sindram (svým vnějším projevem a kostýmováním stylizovaná spíše jako Bergova Hraběnka Geschwitz) pěvecky zaujala pevným hlasovým projevem plným žáru. V menší ale hlasově obtížné partii boha Baccha se dobře uvedl hrdinný tenor par excellence Stephen Gold, herecky však působil matně – k tomu přispělo i poměrně nenáročné a tuctově působící aranžmá v závěru opery. Přesvědčivým učitelem hudby byl Albert Dohmen i Aaron Pegram jako Taneční mistr, dobře bylo sezpívané trio (Najáda, Dryáda, Echo) v podání Evelyn Novak, Simone Schröder a Tuuli Takala. I ostatní sólisté jako Rafael Fingerlos (Harlekin), Joseph Dennis (Brighella), Carlos Osuna (Scaramuccio) nebo Torben Jürgens (Truffaldin) a Bernard Hansky (Lokaj) byly ukázkově připraveni a své role náležitě odevzdali. V menší, ale opticky sotva přehlédnutelné roli v předehře opery se ukázal i člen drážďanského operního studia (Junges Ensemble Semperoper) Jiří Rajniš, který co se týká srozumitelnosti německého textu za svými kolegy trochu pokulhával. A nakonec: i výjimečná mluvená role Majordoma – byla výjimečně obsazena: ztělesnil ji bývalý umělecký ředitel Curyšské opery a současný umělecký šéf milánské La Scaly Alexander Pereira, který se v této partii „uplatnil“ již dříve v Curychu a dnes si jej mohlo vychutnat i náročné drážďanské obecenstvo.