Uvedení populárního italského titulu Síla osudu od G. Verdiho jako prvního představení nové sezóny 2018 / 2019 v Semperoper vzbudilo velké očekávání, které se po hudební ani režijní stránce bohužel nenaplnilo.

Verdiho opera La forza del Destino (Síla osudu) byla napsána na zakázku Petrohradské opery, poté co tam ohromný úspěch slavil mistrův Trubadúr. Na podnět italského pěvce Enrica Tamberlika petrohradský ředitel Sabourov objednal pro sezónu 1861-1862 od Verdiho původní operu. Verdi objednávku přijal a za předlohu si původně vybral Ruy Blas Victora Huga. Tento námět byl ale carskou cenzurou zamítnut, a tak jako další možný námět byla G. Verdim vybrána španělská romantická divadelní hra Ángela de Saavedra, vévody z Rivas Don Álvaro čili síla osudu (Don Álvaro o la fuerza del sino). Tento námět byl schválen a smlouva s petrohradským divadlem byla podepsána 3. června 1861. Libretistou byl Francesco Maria Piave, který pro Verdiho vytvořil devět libret. Současně skladatel přidal do díla i scénu z divadelní hry Friedricha Schillera Valdštýnův tábor (Wallensteins Lager). Proti původní divadelní hře Don Álvaro o la fuerza del sino v libretu byly vypouštěny některé postavy (např. Leonořin další bratr Alfons), drama bylo zhuštěno do 4 jednání, ovšem byly připsány velké sborové scény, bez kterých by se opera neobešla. Výsledné libreto bohužel ne vždy zachovává jednotu místa a času a obsahuje řadu vysoce nepravděpodobných událostí. Mezi jednotlivými akty uběhne poměrně dlouhá doba a náhodnost potkávání se stále stejných osob v tak velkém časovém úseku je občas velmi kuriózní. Ale to už tak občas bývá u italských operních libret. Verdiho kongeniální hudba Síly osudu, střídající vypjaté sólové party, mistrně napsané duety, střídání vážných až tragických momentů s komickými  je schopna překlenout lecjakou nelogičnost zpívaného příběhu /pokud jí v tom pomůže dobrá režie/.

Dodejme ještě, že premiéra v Petrohradě  10. listopadu 1862 měla ohromný úspěch, který se ještě zopakoval v Madridu; ale pozdější přijetí v  Římě, Buenos Aires či Londýně, kde byl nový titul posléze proveden, nebylo již tak jednoznačné. Sám Verdi nebyl s petrohradským tvarem opery spokojen a protože Piave byl již těžce nemocný, oslovil libretistu Antonio Ghislanzoni a spolu  s ním provedl v díle několik změn, mj. složil novou předehru, upravil finále opery a některá místa v 3. aktu. V novém kabátě slavila La Forza del destino triumfální úspěch v Miláně (1869)  a zásluhu na tom měla i představitelka hlavní ženské role, Tereza Stolzová.

Současná inscenace v Semperoper měla svoji premiéru 28. dubna letošního roku, nové uvedení na počátku sezónu mělo již změny v obsazení v hlavních rolích. Hudební nastudování Marka Wigglesworta neslo sice známky vysoké profesionality a pečlivosti, s jakou k náročné partituře přistoupil hvězdný soubor drážďanské Staatskapelle, ale zvuk orchestru působil studeně, neitalsky, bez výraznější dynamické šíře a akcentování dramatických pasáží partitury. Asi dvacet minut před koncem představení se Wiggleswort jako by probudil z určité letargie a z orchestřiště konečně zazněly barevné hudební kontrasty pravého Verdiho ve výrazně lepším hudebním tvaru – ale to už bylo pozdě na záchranu celého představení. Režisér Keith Warner spolupracuje s drážďanskou operou poměrně pravidelně a jeho inscenace budí většinou respekt.  Warner nový příběh zásadně nepřenáší do žádné doby, nevnucuje divákovi žádné konkrétní téma, ale také jej nijak výrazně nepřekvapuje. Zaujme členitá a dobře využívaná scéna Julie Müer, která pro různorodost dějových prostředí šťastně zvolila dekoraci velkého domu, který se (se vždy upraveným interiérem) otevírá nebo uzavírá podle toho, jak vyžaduje vyprávění operního příběhu. Toto scénické řešení, ještě navíc doplněno výraznou křižovatkou cest, v podstatě vždy odpovídá tomu, o čem se na jevišti zpívá. Rovněž také historizující kostýmy od Tilo Steffense přispívají k jednolitému tvaru jevištní produkce, která si neklade za cíl rozvíjet divákovu fantazii a  používá postupy, které jsou už více méně  zastaralé. Samotné herecké vedení účinkujících je spíše průměrné, občas vede k zbytečné popisnosti a realismům, představení se nevyhnuly ani operní manýry některých sólistů. Celkově by režijnímu uchopení inscenace byl slušelo jasnější sdělení tématu, které chtějí tvůrci sdělit, a vyšší dávka stylizace.

V převažujícím „východním“ obsazení titulních rolí, roli Leonory zpívala půvabným hlasem, křehce působící Elena Stikhina, mladá pěvkyně ověnčená několika cenami z prestižních pěvecký soutěží, jejíž mezinárodní kariéra se začíná zdárně rozjíždět. Dobře posazený, technicky zvládnutý hlas, který se výborně nesl v prostoru celé opery, však postrádá výraz, působí studeně až mdle a po chvíli nudí. Rovněž herecké interpretaci roli zůstala Stikhina hodně dlužna – již v prvním aktu „nasadila“ umělkyně univerzální výraz ubližované a trápící se ženy a vydržela s tím až do spadnutí poslední opony.

Elena Stikhina © Mariinsky Thatre

Švýcarsko-ruský basista Vitalij Kowaljow během večera vystřídal dvě role – jednak Marchese di Calatrava a pak Il Padre Guardiana.  Kowaljow má velmi ušlechtilý projev, jeho hlas je pevný, zajímavého témbru, ale osobně mu dávám přednost v německém repertoáru (např. Wagnerův Wotan), kde představuje světovou špičku, jeho intepretace italské opery je jen průměrná.

Rovněž Elena Maximova vytvořila hned dvě role – jednak malou roli Curry v 1. aktu a posléze cikánku Preziosillu. Proměna Curry v Preziossilu je i podporována scénicky, ale dost nešťastným způsobem, který ještě tak znásobí počet neuvěřitelných náhod v libretu opery. Maximova má roli Preziossilly zažitou, ale vytváří jí bez větší dávky fantazie jako jistou odrůdu Bizetovy Carmen; pěvecky obstála na velmi slušné úrovni a její výkon bylo asi  to nejlepší, co tento večer Semperoper nabídla.

Marcelo Puente v tenorové roli Alvara propůjčil své roli pěknou barvu střední polohy, ve výškách však trpí jeho hlas nadměrným až nepříjemným vibratem, celkově by jeho hlasový projev se hodil do jiného slohové stylu, do verismu. Představitelsky roli naplnil, ale neuchvátil.  Leonořina bratra Dona Carlose vytvořil  Stikhinové kolega z Mariinského divadla v Petrohradě, Alexey Markov. I on se honosí řadou mezinárodních angažmá v klíčových rolích italského a ruského barytonového oboru jako je Rodrigo, Scarpia, Renato,  Oněgin – jeho hlas dobře zní, ale postrádá větší razanci a výraz. Osvěžující komický prvek na jevišti zastupoval basista Pietro Spagnoli jako Fra Melitone s dobře zládnutou dávkou profesionálně  odvedené rutiny.

Alexey Markov © Jochen Quast

Celkový pohled na scénu 2. aktu © Jochen Quast

Celkový pohled na scénu 2. aktu © Jochen Quast

Závěr opery © Jochen Quast

Semperoper Dresden La Forza Del Destino 31.8.2018